Před Starou Lubovňou nás ještě trochu pokropí deštík, ale Nižných Ružbachách už opět hřeje slunko. Jdeme si koupit něco na zub a Václav hledá nějakou zmrzlinu typicky slovenskou. Nějakou Algidu si může jeden koupit doma = nesmyslná globalizace! Vašek nakonec vyhrabal v mrazáku něco jako Ruská zmrzlina. Ještě se dohadujeme, zda to není burákové máslo – není. Je to orieško-kaštanové hlbokomražené pyré. Beru si tedy tuto „zmrzlinu“ také – za 2€ to musí být ňamina. To jsme si naběhli – Vašek venku již ochutnal a …snažil se mne ještě zabrzdit, ale já už mám také placeno. Jednalo se totiž o surovinu/náplň koláče (bez koláče). Bylo mi líto pyré jen tak vyhodit a tak koukám po holkách, že to nějaké vrazím, ať doma upeče buchtu. Jedna mladší přede mnou prchala pryč – prý nevaří, nepeče a nic nechce…. Pak z krámu vyšla babička s vnučkou, ale snažili se napřed také vzít přede mnou do zaječích, ale nakonec je ukecám, ať vnučce upeče buchtu = PYRÉ TAK UDÁNO a snad buchta „od Čehunů“ chutnala?!

Pak už točíme na Vyšné Ružbachy. Stavíme na velkém parkovišti – oslovuje nás samovolně procházející chlap Slovák s tím, že to máme k jezírku Kráter lepší dojet druhou stranou, skrz obytnou zástavbu, kde je parkoviště rovnou vedle Kráteru. Poděkujeme za radu a za chvilku už parkujeme na tomto parkovišti (za 1€/hodinu). Kráter je jezírko se sirným pramenem. Lidí je tu celkem dost a my přicházející v kombinézách jsme zajímavým zpestřením. Zvláště, když se vysvlékáme úplně do naha, abychom si oblékli plavky. Cachtáme se v jezírku Kráter a trochu nás pálí veškeré oděrky i štípance na kůži. Ani případný „vlk“ neměl proti vodě z jezírka žádnou šanci. Zablbneme si a Vašek posléze zkouší salto, kdy díky svojí tělesné schránce vytvoří vlnu/já rychle vyhnupnu z jezírka a když vystrčí hlavu, dělám, že mně vlna vyhodila na břeh.

Ostatní se směji – vidí, že nejsme žádnénamistrované Máničky. Při koupání se domlouváme, že spát na místo mnou uvažovaných Pienin na Červený Kláštor, to vezmeme přes Slovenský Raj do Malé Fatry. Zde objevil před lety Vašek prý moc pěkný lovecký hotel/pension Zlatá rybka. A jelikož je to ještě poměrně daleko – balíme se. Zdravíme s rozloučením osazenstvo okolo jezírka a prakticky všichni odpovídají. U motorek se ještě holek od parkoviště (brigádnic pod 20) ptáme, kam by jely ony (zda do Vysokých Tater nebo do Nízkých - Malé Fatry). Prý do Vysokých. Hmm, je to jasné – holky jsou od mlada megalomanky = jedeme do Nízkých.

Vyrážíme směr Poprad. Zde si ještě u supermarketu kupujeme něco k pití a zmrzlinu. Klukům se líbí zmrzlinářka – já si jdu jako poslední a musím přitakat, že to byla pěkná holka. Mezitím se na východ od nás a také ve Vysokých Tatrách stahují černé mraky. Míříme přes Slovenský Raj a čeká nás parádní „závodní“ silnice – kličkovaná s dobrým povrchem. Dojíždíme zadní pneumatiky až do konce – jak Tomáš trefně prohlásil: „I ty připosránkovačské poslední boční 2 mm na boku!“

Současně míjíme řadu cikánských vesnic, kde místní nabízení u silnice hlavně houby. Opět jsou zde vidět těhotné holky pod 15 let, ale i jiné zajímavé výlevy, kdy houby nabízejí cigarety kouřící sociální děti hrající si s placatými telefony….ad..

Konečně dojíždíme do Zavadilky (Královohorské Tatry) – ještě krátká jízda mimo vesnici a již projíždíme vítací bránou Pensionu Zlatá rybka.

Zde stojí jedno holandské a dvě slovenská auta = místo pro nás by být mělo. Počasí se zhoršilo a začíná poprchávat. Dnes máme za sebou jen 384 km.

Jdeme si domluvit podmínky ubytování. Jako provozní obsluha zde funguje příjemná mladá slečna, která je hrdá na podnik, kde pracuje. Když odsouhlasíme velmi přijatelné finanční podmínky ubytování – slečna provozní s přehledem nekompromisněprohlašuje, „aby také ne, vždyť jsme s ohledem na kvalitu nejlevnější a nejlepší!“. No – to ještě uvidíme dcérečko.

Že se jedná o lovecký „zámeček“ vypovídají především stylově provedená vstupní hala, restaurace a salónek. Nechybí ani nábytek ke stolování z paroží.

 

Něco málo artefaktů je dále ještě také po chodbách ve všech podlažích.

Vašek se projeví ohleduplným a požádá o samostatný pokoj s ohledem na svoje chrápání – žádný problém (dostáváme dvou-pokoják 2 + 2). Vybalíme věci, umyjeme se a chvátáme do restaurace = kuchyně funguje „jen“ do 21:30 hodin (a to v pondělí!). Tedy – alespoň my s Vaškem. Tomáš se někam ztratil. Prý – asi venku telefonuje. Když sejdeme do restaurace, je nám to jasné – Tomáš již zde popíjí a povídá ve společnosti obsluhující slečny provozní.

 

Nakonec se s ní i skamarádíme, přestože si dlouho držela profesionální odstup. Postupně však přeci jen ubrala na nesmlouvavé profesionalitě. A dala malý prostor své slovanské slovenské ženskosti. Nakonec se seznamujeme také s kuchařem, který nám o chvilku dříve připravil večeři. Já se rozhodl pro slovenské brynzové pirohy se smetanou, Tomáš pro nějaký univerzální řízek a Vašek směsi něco na způsob české variace na halušky (zelí + masové kousky). Totiž ryzí nefalšované slovenské halušky se v Čechách nepodávají a ani Václav nechtěl riskovat originál.

Václav si na závěr objednává ještě palačinky. A pak ještě PET lahev piva - prý si ji vezme na pokoj. Obsluhující slečna ještě po 22:00 hodině obejde naposledy osazenstvo s poslední objednávkou (Holanďany sedící venku-borovičku, a další místní také venku-pivo). My jsme od počátku v restauraci sami, a když obdivuji nábytek ke stolování z paroží – otevírá mi obsluhující slečna Lucia přístup také do salónku – zde je prý ten pravý „cintorín“ trofejí – a byl!

 

Posléze již skutečně závěrečná a tedy potvrzení, zda Vaškovi opravdu natankuje žádané pivo. Ten už ale původní nápad zavrhuje – trochu dost se přejedl i přepil a pro plánovanou dávku piva už nezbylo místo.

 

Restaurace zavírá. My si jdeme ještě obejít motorky a okolí Zlaté rybky. Přitom se rozloučíme jak s provozní tak kuchařem, kteří jedou na noc domů. Je teplý večer a na obloze se honí černočerná mračna. Během noci přichází dvojí prudká přeháňka a trvalejší déšť.

Den čtvrtý/poslední úterý 12. 8. 2014 (Stav tachometru říká 66 976km)

Zavadilka, Brezno, Banská Bystrica, Zvolen, Žiar nad Hronom, Prievidza, Trenčín, Starý Hrozenkov, Uherský Brod, Buchlovice, Slavkov u Brna, Brno, Želiv, Praha, Plzeň

Ráno se probouzím první, jak jsem navyknutý v 06:00 hodin. Venku neprší, ale fouká vítr je mokro, vysoká vlhkost a po kopcích okolo se válí mraky.

 

Včera mi slečna Lucia počítačově vybrala dvě ideální trasy na domov. První o délce 850km vede po dálnicích přes Bratislavu. Druhá o délce 750km jen příležitostně kopírující dálnice. (Dále nám ten večer nedaleká bouře přerušila signál internetu).

Dnes se musím vrátit domů, neboť mi končí dovolená a počínaje zítřkem už opět zařezávám v práci. Kluci mají ještě dovolenou a tak se budou vracet postupně.

Koukám na radar a zjišťuji, že během 1 – 1,5 hodiny zde bude pršet nejméně na 2 hodiny a pak se má postupně vyjasňovat. Takový časový skluz si nemohu dovolit a tak balím, abych nejpozději za hodinu byl již na cestě. Slečna Lucia je již od časného rána opět na svém místě. Je překvapená, že tak brzy nakládám věci a ani nepočítám se snídaní. A tak, když mi počítá útratu za ubytování a minulý večer, musím povinně ochutnat také bábovku pečenou speciálně pro nás. Jak říkám – mám moc rád slovanskou slovenskou mentalitu – nejlépe zhmotněnou do pěkné ženské!

Než-li naložím věci na strojek, zjišťuji, že mám téměř prázdnou zadní pneumatiku – hned také kluci objevují zapíchnutý kus železa, okolo kterého uniká vzduch.

Slečna Lucka se mi plna účasti starostlivě snaží nabídnout pomoc – má kamarády v nedalekém pneuservisu. Nakonec jsem já tím, který je z této situace nejméně „vyřízený“ a nad věcí. Podotýkám, že se jedná o prkotinu – na nejbližší čerpačce pořídím antipich a je po problému.

Nerad se loučím s kamarády i s příjemnou Slovenkou Lucií, ale povinnost volá. Ještě si uděláme fotečku na rozloučenou a vyrážím.

Na nejbližší čerpací stanici je to asi 3 km jízdou vlnícím se „hadovi“ - do Polomky. Zde dotankuji benzin a pak nastříkám do pneumatiky antipich (6,50€), protočím kolo k odstředivému rozlití pěny, dofouknu na provozní tlak, pozdravím pumpaře a vyrážím.

Silnice je taková polosuchá, ale jede se dobře. Za zády se postupně zatahuje a jak vidím, radar nelhal. V Banské Bystrici sjíždím s úmyslem vydat je již zde na sever. Ovšem do cesty se mi postavila hradba tmavých mračen se začínajícím deštěm. Otáčím a vracím se na dálnici vedoucí na jih na Zvolen. Dešti sice ujedu, ale ten pacholek se nechce dát a pořád mám na plexiskle přílby klouzající kapky. Naštěstí jen takové poprchávání – silnice je suchá a jede se dobře. Akorát jsem si nevzal nákrčník – unesl bych jej, neb mi fouká za krk, ale zastavovat nechci – když se docela dobře jede. Žiar nad Hronom, Handlová, Prievidza --- člověk si to pohledem do mapy ani neuvědomí, ale ta vzdálenost/dálka tam prostě je.

Pokračuji na Nováky, Bánovce nad Bebravou, Trenčín. To už se blížím k rodné zemské hroudě. Počasí sice posílá stále poprchávající kapky, ale jinak je sucho a přes různě míjející i podjíždějící tmavé mraky to nakonec vypadá, že dosáhnu rodné hroudy „suchou nohou“.

A skutečně – až na hranice do Starého Hrozenkova dojedu bez moknutí. Je asi 11:45hodin, kdy si dávám na hranicích pauzu u stánku s ovčími, kozími a jinými produkty slovenské živočišné výroby.

Pošlu zprávy, odfrknu, navléknu nákrčník a někdy okolo poledne pokračuji dále do země České.

Zde se však oblačnost sráží a před Uherským Brodem už leje jako z konve. Říkám si, že to snad projedu, schovávám se co nejvíce za kapotáž a topím pod kotlem. Déšť však nepolevuje. Vydržím se schovávat za kapotáží ještě za Uherské Hradiště – až na čerpačku do Buchlovic. Zde již není zbytí a po natankování přihází na řadu „protichemický“ oblek do deště, telechňapky a telebotky (návleky přes rukavice a přes boty). Pozdravíme se s pumpařkou, kdy jsme samozřejmě prohodili několik vět, a už opět vyrážím. Déšť už mi až tak nevadí. Co mi dále vadí, jsou vyjeté vymačkané koleje plné vody a hlavně dodávka tlačící se mi při 120km/h na zadek. Tato rychlost byla, zde v terénu plném zatáček, na moje 8 let staré pneumatiky/za zenitem, a panující podmínky, až dost. Jinak by buchlovické zatáčky za sucha nebyly vůbec špatné.

Před Slavkovem u Brna polevuje déšť na intenzitě. Samozřejmě nelze zde nepřipomenout velký historický milník (Ovšem opět se týká války/násilí/utrpení…).

Ze Slavkova mířím na sever – do Olšan zkusit najít zapomenuté věci, při pobytu o týden dříve. Tato snaha je nakonec korunována úspěchem. Mimoto se mi podaří zachytit na fotografii předmět svobodu demonstrující s předmětem svobodu skutečně dávajícím!

Pak již mířím do Brna a dále po dálnici D1 na Prahu (t. č. těžce zmítanou řadou uzavírek v rámci rekonstrukce na 5 let).

Opět neustále poprchává, ale jakmile se blížím k předělu Vysočiny – objevuje se na nebi dělící čára, kdy oblačnost končí na této části Vysočiny – ovšem na druhé, směrem ku Praze a dále na západ, již na dálku září azurové nebe bez mráčku. A skutečně – z nevlídného počasí trvajícího od samého rána – najednou vyjíždím do krásného horkého slunečného počasí druhé poloviny dne i republiky.

Hned dostávám chuť opět jezdit, užívat si jízdu za sucha. Sjíždím tak na exitu 71 a mířím napravo od dálnice s tím, že to nějak zaklikatím postupně na západ. Opět mne však otráví spousta uzavírek a nakonec jsem rád, že se na exitu 56 vracím na dálnici. Pokračuji na Prahu a prakticky nevyhnutelně se potkávám s „Murphiho zákonem“, kdy na počátku úseku s absencí čerpacích stanic musím přepnout na rezervu (na dálnici v tempu mám tak 40km jistoty paliva a dále nejistotu). Než-li se dostanu na OMV v Praze, říká již tachometr 48 km od přepnutí na rezervu.

Projedu Prahou a najíždím na D5 směr Plzeň a asi tak o hodinu později parkuji Honzíka v pořádku do garáže a chválím ho! Na tachometru se objevila hodnota 67 739km. Dnešní přesun nakonec činil 763km, což už je denní vzdálenost hodná cestovatelů !

Celkem jsme společně při akci „naše osmnáctka“ nacválali s Honzíkem pěkných 2 233km = doslova také číslovkou pěkné kulaté sumičky!

Kluci Vašek a Tomáš dorážejí v pořádku o další 2 dny později – a rovnou ke mně poreferovat.

Výborný závěr výborné akce (i když malilinko v poklusu).

© Franky