Velká řeka Anduina, zdrháme přes brod před černými jezdci, Olifanti jsou výmysl, na čaji u Sarumana

     Ráno mám ještě zalepené oči, ale už sedíme na motorkách a je nám zima. Pádíme podél horských úbočí k ohromnému jezeru Wanaka, Je taková zima, že se nedá pokračovat, musíme udělat přestávku a počkat, až se uklidní ledový vichr vanoucí od Antarktidy a sluneční vůz na obloze popojede o kousek výše. Můj věrný Sam – Martin běží k jezeru pro vodu, aby kamarádovi Frodovi udělal teplý čajík a připravil lembas (toustový chléb s rybý pomazánkou od včera :)). Po snídani se ubíráme pomalým tempem prázdnou silnicí k jezeru Hawea, jenž v těsné blízkosti sousedí s Lake Wanaka. Průsmyk mezi oběma jezery se jmenuje Isthmus Peak a může za to, že se žádné s jezer nikdy neuvidí a nespojí v jediný celek.

Překonáváme hranici provincie Centrální Otago a krajina se začína měnit v hornatou a vyprahlou. Tak putujeme dalších sto kilometrů až k městu Cromwell. Z hor, jež nás obklopují, proudí stovky bystřin a ty se před našima očima náhle mění v jeden veliký a prudký veletok. Divoká zvlněná krajina postupně přechází ve skalní města, kterými protéká řeka Kawarau – ano, dosáhli jsme veliké Anduiny. Silnice se zužuje, na řece začínají peřeje, voda víří, šumí burácí a řve do větru divokým jekem jako veliký vír Maelstr?m u norských břehů. Náhle se tok uklidňuje, vtéká do jakéhosi širokánského koryta ne nepodobného dlouhému jezeru, vstupní branou do tohoto jezera jsou dva mocné skalní pilíře, mezi nimiž teče tyrkysový živel - Pillars of the king – brána Gondorské říše. Zapojte fantazii a ti kdož věříte ve Středozemi, v Hobity, hraničáře, elfy, trpaslíky, skřety a další havět :), představte si pilíře Argonathu - mocní gondorští králové bránící vstup do Queenstownu.

Nedaleko města Queenstown, severním směrem, leží malá osada Arrowtown, je to bývalé zlatokopecké městečko se svou milou a načinčanou jednou ulicí zrekonstruovanou z dob časů zlaté horečky. Za deset dolarů si tu můžete půjčit speciální pánev a jít do nedaleké říčky – Arrow river zkusit štěstí a chytit si nějaký ten utíkající zlatý valounek, Arrow river je stále zlatonosná, co však ví jen málo lidí je ten fakt, že zde přes jeden tajný brod prchala krásná elfská princezna Arwen s Frodem igelitovým Pytlíkem :) a zahubila koně černým jezdcům, tzv. devítce. Stojíme s Martinem na břehu a pozorujeme místo, odkud jezdci přišli k řece a říkáme si…..co kdyby, co kdyby tam přeci jen se objevili, potom k mým uším dolehne hlas hnaný ledovým větrem: „Vydej půlčíka, elfko!!!!!!“ Tak berem nohy na ramena, necháváme zlato spát v řece a pádíme na kafe do Queenstownu.

     Queenstown je podle slov místních obyvatel nejvýznamějším novozélandským centrem adrenalinových sportů. V mnoha ohledech je bohužel obětí své vlastní proslulosti a mnoha návštěvníkům připadá jako velký Disneyland, kde se vše dá koupit a peníze jsou jedinou mírou prožitku. Rozhodně jde o jedno z nejkomerčnějších celoročních turistických center na Novém zélandu. Místní obyvatelé dokázali velmi úspěšně využít krásnou polohu na břehu půvabného tmavě modrého jezera Lake Wakatipu, lemovaného vysokými a divoce rozeklanými horskými štíty. Velkou ochranou proti přesycení komercí a nevkusem jsou sportovní aktivity, jejichž nabídka se stala základem věhlasu Queenstownu. K nejvyhledávanějším patří bungy jumping. V bezprostředním okolí města najdete čtyři nejvyhledávanější a nejkrásnější místa, na kterých si můžete skok na těchto vytahaných kšandách zkusit. Dále tu máme raftování a tzv. jet boating – jízda tryskovým člunem po velmi,velmi,velmi úzké řece Shotover river, případně také vyhlídkový let helikopotvorou, která Vás dopraví do zlatokopecké oblasti Skippers Canyon. Nad Queenstownem se ale nějak stahují mračna a ve větru je slyšet zlý hlas a my víme odkud přichází….SARUMAN! Tak to ne strejdo, to ti musíme zaklepat na dvéře té tvé véže :).

Do města Glenorchy je to z Queenstownu coby šutrákem vrhl, nejprve rovně, pak vpravo za kopec a zasejc rovně. No zas tak lehké to není, jedeme po silnici 49B 45 kilometrů a jestli chceme navštívit Saruman v té jeho pastoušce, musíme najít tajnou silnici. Kameny odletují od kol a naše slečinky jsou hnány po nejstrašnější šotolině jakou si umíme představit. Do Železného pasu 30 kilometrů pekelnou cestou a když si už zoufáme nejvíce a potřebovali bychom pomocná kolečka, abychom neskočili plavného horajna, přichází sedm ran egyptských pod pás – Dart river, která teče tímto panenským krajem provincie Fiordland má nespočet ramen a přítokových potůčků, pár z nich se prostě rozhodlo připlésti se nám jaksi do cesty. Zatni zuby, zavři oči, sevři půlky (a řidítka a úrááááááááá). Mokrý jak žumponoři překonáváme toky a po třiceti kilometrech stojíme v pohádkovém údolí a civíme na železný pas, má to jednu chybu, Saruman někde po kopcích škádlí Gandalfa a tak budeme pít čajík bez něj, ale stálo to za to a naše univerzální dvouválce z roku 1985 jsou prostě k nezaplacení = BMW? K smíchu:). Honda GL 400, to je válečný kůň, to je Stínovlas.

     Po strávené noci v Železném pasu pod hvězdnou oblohou zjišťujeme ráno v mapě, že jsme 30 kilometrů vzdušnou čarou od Milford soundu – bijícího srdce národního parku Fiordland, však jediná cesta, kterou se tam můžeme dosta je objížďka přes 300 kilometrů dlouhá. Naši železní Stínovlasové křídla nemají a redbull jsme nekoupili :(. Cestou zpět do Queenstownu nacházíme nenápadnou odbočka která klesá přímo k jezeru Wakatipu do místa, které se jmenuje 12 mile delta, a protože se tato kapitola hodně věnuje našemu milému Sauronovi – (pro neznabohy - Pánovi prstenů!!!), zakončíme ji povídkou o tom, jak jsem neviděl Olifanty. Sjíždím motorkou po dost krkolomné písčité cestě, až se dostávám na místo, kde Glumík připravoval králíčky na bylinkách. Se Samem ležíme v prachu a číháme – scvrk, scvrk, scvrk – prošlo kolem nás pár cvrčků, pak mravenec a nakonec……… tramtadadááá, to vyhrál japonec….. chichi….promiňte :), takže poslední prošla housenka. Ni Žádný Olifant, neboli také haradský M?mak – všechno existuje, ale tuhle obří sloní potvoru si Tolkien určitě vymyslel :(.
Zpět v Queenstownu se napojujeme na starou známou SH6 a mastíme si to dál na jih, směr Antarktida – no ještě zatím ne…..ale jsme jí o nějaký ten kilometřík blíž:).

Poslední cíp jezera Wakatipu nám mizí z dohledu ve zpětných zrcátkách a my se suneme Centrálním Otagem ke křižovatce cest před městem Lumsden. Jedenáct kilometrů před touto osadou je odbočka na Mossburn five rivers road, jejíž asfalt vtéká po dalších 21 kilometrech do silnice číslo 94. Po hodině cesty míjíme rozsáhlé ohrady plné pasoucích se jelenů, nevím k čemu jsou chováni, ale na okrasu tu určitě nebudou (jsem přesvědčen o bohatých ruských podnikatelích a puškách s moderním zaměřováním, jenž si do těchto míst  přilétávají zpestřit svůj život), mezi náma, oni i Novozélanďané nejsou žádný neviňátka v tomto ohledu a vesele a hlavně s chutí neviňátka vraždí – vydávají si o tom dokonce časopis – Pig hunter, kde jest na každé z třiceti stran dopodrobna popsáno jaký, který nebo čí blb skolil prase, je to časopis o tom jak zabít prase na sto způsobů (nezabíjejí je jen střílením, nechají je potrhat bojovýma psama a ve finále, kdy čuník dodýchává a má vyhřezlé oko a rozpárané břicho přijde vítězoslavně lovec – člověk, odežene psy, vrhne se na nehybné prase a vrazí pašíkovy finální ránu nožem – respect us, respect New Zealand, do the right things – velmi časté heslo Novozélanďanů a já říkám Fuck You!!

Promiňte, nechal jsem se unést vztekem, vzpomněl jsem si na ježka, který si na chodníku rozřezal bříško o ostré sklo rozbité lahve od piva, které mladí novozélandští výrostci s oblibou rozhazují v opilosti po městských chodnících, takže nechceteli dopadnout s vaší nožkou jako bříško ježečka, neopičte se po kiwi people a nechoďte po Zélandu bosy, ale promiňte ještě jednou, to jsem opravdu odbočil. Na obzoru se objevují modravé hory, které vystupují z deštného oparu – neomylně se blížíme k provincii Fiordland – začíná pršet, začíná hodně pršet, LEJE JAK Z KONVE!! Hlava mi zaleze do krčního límce jak želva do krunýře – já tak nenávidím vodu za krkem :). V husté dešťové cloně přijíždíme do města Te Anau, které leží na břehu největšího jezera Jižního ostrova, Lake Te Anau. Po dlouhé době musíme porušit naše pravidlo a ubytovat se pod pevnou střechou, spát v pohodlných a teplých postelích a……no prostě využívat veškerých výdobytků moderního zhýčkaného života.

Fuj brrrrr a blé, ba ne, je to super, že jsme v takovémhle nečase vůbec sehnali volná lůžka, Martin zvolá ó díky bože, já zvolám o díky paní domácí :). Městečko Te Anau leží na samotné hranici národního parku Fiordland a je jakous takous vstupní branou do této posvátné Mekky turistů celého světa. Odtud se pořádají více či méně úspěšné výpravy do Milford Soundu. Můžete se také za velký peníz proletět nad samotným parkem a jeho fjordama, nahlédnout do jeskyně, kde není potřeba svítit, neboť si na vás posvítí svítící červíci :) připláclí na stropě a stěnách jeskyní tzv. Glow worms. Bydlíme přímo na břehu jezera v backpackeru a sledujeme spolubydlící turisty, jak se modlí za lepší počasí, neboť mají na druhý den zarezervován Milford Sound trek. Je mi jich líto, tento trek se musí rezervovat až půl roku dopředu a……….prostě mají smůlu, budou několik dní moknout pěkně na cestách jednoho z nejkrásnějších výletů na světě. Nic si nikdy nerezervujeme a přesto se všude dostaneme :), holt kdo umí, umí, kdo neumí, mokne, a tak popíjíme několik dní pivečko a čekáme na správnou chvíli, protože za mlhou, která je hustá, že by se dala nožem krájet, neleží rybníček Brčálník, tam leží Milfordův sound :) a já ho chci vidět pěkně za sluníčka….kvůli fotkám, víte :)?! Ale až za dva dny.