Jak jsem přišel o fazole v konzervě, jak jsem přišel o chleba a sušenky, jak soused přišel o anténu na autě (málem), nekrmte Kea (obslouží se sami) :)

Vyjíždíme z Te Anau po silnici č.94, která vede kol stejnojmenného jezera. Krajina se začíná dramaticky měnit, farmy, pastviny a pole mizí, kopcovitý terén nahrazují hory. Projíždíme mohutné kaňony, až se dostáváme ke Svatému brodu (Hollyford). Na tomto místě je silnice velice nebezpečná – vlhká, kluzká a plná nepředvídatelných zatáček. Je tu ovšem malé odpočívadlo, takové malé vyhlídkové místečko s legračním názvem – Kaka creek lookout plné informačních cedulí o místní fauně a flóře. Je nám dost zima a tak rozbalujeme nádobíčko a začínáme s přípravou čajíku……náhle se vzduchem ozval svistot křídel (docela velikých). Kde se vzal tu se vzal, přede mnou sedí papoušek Kea a inteligence mu srší z čertovských očiček. Je to hrozně prima pocit, dělat si čaj uprostřed panenských pralesů a dát si dostaveníčko s papouchem :). To je ovšem jen předehra, celá ta prokletá papouščí banda je totiž organizovaný gang. Zatímco nás jeden zaměstnává a spoušť mého fotoaparátu cvaká (papouch je skutečná modelka, pózuje před objektivem jako skutečný profík), slyším šustění z mých zavazadel, ale mozek se plně soustředí na překrásné stvoření.

Cinkot a kutululu zvuk mne vytrhá z papouščí euforie, letmý pohled přes rameno……druhý papoušek mi z batohu vytáhl konzervu a rychlostí blesku on i konzerva mizí na kraji silnice v rygolu, tak mastíme v místo zmizení delikventa a tu třetí papouch rozklovává obal od sušenek a hltavě nabírá dvě sůši do zobáku, Martinův batoh se také sám od sebe pohybuje a tu vykoukne chleba v igelitovém obalu a štráduje si to k lesu. Když mi pak pátý útočník započne s ochutnáváním pogumovaných propriet proti dešti a šestý se vesele pouští do radioanteny sousedovic Nissanu, uvědomuji si, že ti zelení ďáblové jsou vlastně přerostlí sandflyes, protože stejně jako slavné a obávané novozélandské muchničky vám po pár minutách také dokáží pěkně pít krev. Takže jedno pravidlo: don´t feed Kea a skutečně velký pozor na osobní věci – jsou to papouščí straky a inteligentní lotři jižní polokoule,……ale stejně si je zamilujete :). Silnice začíná prudce stoupat a v některých místech podřazujeme i na první rychlostní stupeň. Po spoustě a spoustě zatáček se dostáváme na jakousi ledovcovou náhorní plošinu a ta ústí v úzké sedlo, které se stále zužuje a silnice najednou končí v díře……ještě, že je tu Homer tunnel (asi po taťkovi Simpsnovic :)). Dva kilometry dlouhá ďoura, vedoucí pod horami Mt. Belle a Mt. Talbot nám opatrnou jízdou ubere tak pět minut z času, ještě pár zatáček, pár vodopádů, táááák a voiláááááá MILFORD SOUND.
    

Milford sound je nejseverněji položený a neznámější z celkem patnácti fjordů oblasti Fiordland. Jeho stěny se tyčí do výšky celých 1200 metrů nad hladinou moře a z vysokohorských údolí padají nesčetné vodopády, jejichž vody se tříští o mořskou hladinu. Stejně jako ostatní zdejší fjordy i Milford Sound vznikl působením ledovce a nikoli jako říční údolí, takže jde skutečně o fjord. Maorové jej nazývají Piopiotahi (opuštěný drozd) a jeho původ připisují bohu Tu-to-rakiwhanoa, který byl od své práce příliš brzy odvolán a nestihl dokončit cestu do vnitrozemí, taže zde zůstala vysoká pohoří. Jedinou přístupovou cestou jsou hluboké průsmyky Homer Pass a Mackinnon Pass, které byly využívány již dávnými maorskými kmeny, které se do této oblasti dostávaly při cestách za nefritem. Faktem zůstává, že Milford Sound trek je řazen mezi top vycházky na světě, procházíte deštné pralesy, brodíte se řekama kolem kotlů, jenž zde vymílají vodopády a……papoušci Kea vám papají vše gumové a to nemoky, pláštěnky atd. A to vše v tomto fjordu budete potřebovat, jelikož zde téměř neustále prší.
    

Pojedli jsme zbytky co nestihly sezobat zelenopernatí gurmáni a je čas se vrátit zpět do Te Anau, neb jiné cesty nevede. V Te Anau nabíráme jižní kurz a vzorek našich pneumatik začíná ukusovat SH 99 the Southern Scenic Route, předlouhá silnice vedoucí podél hranice národního parku Fiordland, přes městečko Manapouri do zatím námi neprobádaných dálav. Tak projíždíme oblast mokřad a bahnisek (místo, kde se natáčely Mrtvé močály v Pánu prstenů), na rozloučenou nám kyne hora s legračním jménem – Pudinkový kopec :) a krajina nabírá pobřežního rázu, blížíme se k zátoce Te Waewae bay a okolí cesty po níž se ubíráme začíná být lemováno podivně pokroucenými stromy, zdeformovanými prudkým větrem vanoucím neustále z jednoho směru. Je mi jich líto, vypadají jako hrbatí mrzáčci, ale na druhou stranu si říkám, že jsem se ocitl v pohádce a jsou to staří seschlý dědouškové, kteří se nám klaní a brání větru, aby nás nesfoukl z motorek :). Mezitím se z pahorkatiny stala naprostá rovina a my se dostáváme na předměstí Invercargillu. Jedná se o prosperující, obchodní a kulturní město jižní části Jižního ostrova s neustále se zvyšujícím počtem obyvatel, kterých zde v současnosti žije kolem 50 000.

První osadníci do těchto míst dorazili v padesátých letech devatenáctého století. Šlo převážně o Skoty. Důkazem jsou ulice pojmenovány podle řek protékající Skotskou Vysočinou a všechny do jedné jsou pravoúhlé. Zdejší počasí se vyznačuje prý deštivými a větrnými dny. No nevím nevím, skoro 30 stupňů a jasné nebe nás donutilo k malé zastávce v centrálním městském parku a k natažení cestou zubožených tělesných schránek do příjemného chladivého stínu vzrostlých sekvojí. Já jdu na lov nějakých potravin a když se vracím, vidím Martina, jak maorskému stařečkovi spravuje invalidní vozíček. Vozíček je na elektriku a obložen reproduktory, dědoušek si sebou vozí celou diskotéku. Bohužel vjel velkou rychlostí na retardér a předjelo ho vlastní kolo. Martin je hotov a další nabídka k noclehu je na světě. Starý pán popisuje adresu svého bydliště a doprovází svůj popis slovy – „pivo bude chlapci vychlazené“. Naše plány se jaksi kříží s plány staříka a tak musíme s díky odmítnout. Náš cíl pro tento den je předem určený a je jasný jak česká facka – dosažení skoro nejjižnějšího cípu ostrova a malinkého městečka s příšerným jménem Bluff. „Co jsi měl dnes k obědu?“ „Blaf“. „A kde žiješ?“ „V Blafu“. :) Město….no spíše osada Bluff je vzdálena 30 kilometrů jižně od Invercargillu a dostáváme se tam pomocí silnice č.1. Po projetí jakýchsi bahnitopísečných dun se nám rozprostře ne nehezký pohled,….. je to nostalgie, jakési bohem zapomenuté město. Když vjedete do Bluffu…..fuj!!! :)

Zastaví se čas, hodiny jakoby přestanou tikat a když toto místo opouštíte, život se opět rozběhne….mějte trochu fantazie a pokud sem někdy zavítáte, uvidíte, že to skutečně funguje. Projíždíme liduprázdnou jednou Blafskou ulicí a začínáme stoupat na vyhlídkový kopec, jež se tyčí nad městečkem, nač stavět zatáčky, když se silnice dá postavit přímo….do kopce, tady asi soudruzi inženýři udělali chybu, neboť máme docela problémy vyjet na dvojku a musíme kopnout za jedna, mašinky funí a vzdychají, ale nakonec dosahujeme našeho vysněného nejjižnějšího bodu. Dáváme pivko, potřeseme si rukou, vzpomínáme na kamarády, píšeme zprávy a pak dlouhýýýýýý pohled na zapadající sluníčko a na místo, kde ještě mnoho tisíc kilometrů (4800) leží Jižní pól. Cesta zpět se koná oblíbeně bez motoru a kdo dojede dál…Martin vyhrál – je těžší :). Než definitivně opustíme městečko, jež se líně rozprostírá na poloostrůvku u průlivu Foveaux, chceme svlažit hrdlo, v jak to tak vypadá jediné místní hospůdce. Stěny jsou oblepeny vyšisovanými fotografiemi místních lovců - rybářů a mrtvým bílým žralokem, kterého tu jediného za celou existenci městečka ulovili kdysi v dobách krále Klacka, ale jsou na to patřičně hrdí. Starý Maor, který sem zavítal před čtyřiceti lety….a už Bluff neopustil, nám platí piva a mermomocí vyžaduje, abychom u něj přespali. Nechceme dopadnout jako on a tak nezbývá než se vymanit s drápů opilého Blufana, jenž nás už chce ženit s jeho dcerama, nastartovat znovu čas a vydat se zpět na Southern Scenic Route. Den se chýlí ke konci, očka se klíží a pozornosti ubývá. Všude kolem jen samé farmy plné oveček a tak nezbývá, než si připomenout zkušenost z Norska a směle se poskládat na louku plnou ovčích bobečků :), zítra je také den tak dobrou noc, ať nás sendflajs štípou celou noc.
    

Je ranko a prudký déšť opět tluče na náš stan, pastvina kolem nás je celá rozbahněná a nebe černé jak moje duše :), tak to není dobré. Náhle se však zvedne prudký vítr a za hodinu je po dešti. Naprosto černá dešťová stěna se vzdaluje na východ a od západu přišlo azurové nebe, je to skvělý vizuální efekt a na Zélandu dost častý jev. Tak třeba na Martina vzdáleného deset metrů ode mne prší a na mě už ne chachá! Překonáváme místo, kde se silnice začíná pomalu stáčet severním směrem a dostáváme se na východní pobřeží. Pláže pomalu mizí a jejich místa zaujímají vysoké rozeklané útesy. Za městečkem Owaka najíždíme v prudké zatáčce na štěrkopískovou cestu a moje motorka se užužuž poroučí k zemi, rychlá práce ručiček a nožiček během zlomku sekundy vyrovnává stroj a opatrně pokračujeme vpřed. Silnička začíná prudce stoupat a po čtrnácti kilometrech nejvyšší opatrnosti dosahujeme jakéhosi miniaturního parkovišťátka 400 m nad mořskou hladinou. Parkoviště je vlastně jen jakýsi skalní ochoz – samozřejmě bez svodidel a zábradlí. Z tohoto místa pochodujeme dvacet minut na útes, zvaný Nugget point a před očima se nám rozprostře jeden z nejkrásnějších výhledů na nedozírné mořské dálavy  Nového Zélandu. Je tu sídliště tučňáků, mořských lvounů, sloních a hřívnatých tuleňů. Pod útesem se oceán rozbíjí o nesčetná skaliska, která zde vytvářejí svářlivé průlivy, mezi nimiž vodstvo divoce hučí, pění se a víří. V tomto živlu se prohánějí malá tulení miminka, piští, a vypadá to, že se smějí štěstím, jsou to malí Seal pup a také hrozní neposedové, ale tak krásní, že byste ho chtěli chytit a pomazlit se :) - to by vám starý táta tuleň dal pěkně ploutví na zadek a že je mají jak k tomuto úkonu stvořené!!!