Vytisknout
Kategorie: Cestopisy

autor: Andy
foto: Andy

... pokračování popisu cest po Novém Zélandu, který Andy a Marty projíždějí na Hondách 400 GL.

Tady je odkaz pro ty co nečetli první díl: New Zealand na motorce - část 1

 

andy_zealand_01_148.jpg

Cape Farewell, Cape Foulwind a Tony – plavčík ve správné době na správném místě

     Asi v sedm hodin ráno vítr a déšť polevuje a naše znavená a rozlámaná těla se pomalu odhodlávají vydrápat znovu do sedel. Alea Acta Est – kostky jsou tedy vrženy, pošmournou krajinou protkanou mlžným vyšíváním se plazíme vstříc osudu. Najíždíme na silnici číslo 6 vedoucí podél pidimini fjordíků do města Nelson. Po pár ujetých kilometrech od přístavního mola vesničky Picton však už nemůžeme dál, mnohahodinový spánkový deficit si chce vybrat daň a to nesmíme dopustit, vždyť jsme tak mladí a krásní :) :) :(! Nacházíme malé odpočívadlo kousek před osadou Haveloc u zátoky Mahau sound a tak jak jsme, v kombinézách a nemocích se svalíme vedle našich motorek (opravdu je div, že jsem si stačil sundat helmu) do studené mokré trávy, která nám v dané situaci připadá jak vlahý měkoučký mráček a spíme spánkem spravedlivých.

     Neobyčejně malebná oblast Marlborough Sounds je jakousi vstupní branou na nádherný Jižní ostrov. Při cestě trajektem z Wellingtonu nejdříve spatříte půvabné pobřeží. Prakticky od samotného břehu se zde do výše zvedají kopce střídavě porostlé lesy a pokryté rozlehlými pastvinami. Rozsáhlé oblasti jsou přístupné výhradně z moře, odkud si je lze také nejlépe prohlédnout. Najdete zde řadu prosperujících farem, z nichž některé se specializují na chov lososů a sběr mušlí. Velkou část pobřeží zabírají chráněná území – celkem je jich tu padesát devět – která se rozkládají na mnoha místních ostrůvcích, ale také dále ve vnitrozemí.

     Cink, řach, pšouk, šust šust, mlask, mlask……..tak tyto zvuky mě po třech hodinách tvrdého spánku uvádějí do stavu počáteční sebeobrany, činnosti a ostražitosti – DIVOKÉ PRASE U MÉ HLAVY PAPÁ NAŠE ZÁSOBY………ne to si jen dva metry od mého nocležiště novozélandská famílie rozhodla udělat odpolední picnick a barbecue, už jsem Vás informoval o tom, že ten kdo nedělá barbecue není pravý Novozélanďan? Ne? Tak vězte, že ten kdo nedělá barbecue, nejní pravý Novozélanďan, tak teď to víte, tak až tu budete, tak se podle toho snažte řídit :). Každý Novozélanďan musí být také veselý za jakýchkoliv okolností a situací. Asi nebudu ten pravý, protože na klasickou (a všudypřítomnou) otázku položenou od novozélandské rodiny s úsměvem od ucha k uchu (protože asi dlouho dnes spali) Hi, how are you? Ze mne vyšlo – FUCK YOU!! Nakopli jsme stroje a za nevzrušeného a pokračujícího mlaskání si to hasíme na Nelson.

Mraky se trhají a odpolední slunéčko ozařuje svými paprsky Mount Richmond conservation park, jehož kapradinou a palmami porostlé kopce mi nakukují přes rameno a bedlivě sledují jestli dodržuji předepsanou rychlost……se nebojte vy kopce, Honda GL 400 naložena mou maličkostí a lodními vaky víc jak stovkou nepojede:).Jeden hup, druhý hup, jedna zatáčka a…….stovky dalších. To je ta Tasman bay, vínem a ovocema a určitě i mlékem a medem (pivem) oplývající, hle Martine, již si nebudeme zoufat, bude nám dobrou ochránkyní (aj, ani jsem nevěděl, jak blízko jsem byl tehdá pravdy) a bude nám tu dobře. V širokém údolí mezi horskými hřebeny Arthur Range a Richmond Range leží prosperující město Nelson, které je pro řadu lidí výhodnou základnou pro návštěvu tří okolních národních parků a Golden Bay. Nabízí několik nádherných písečných pláží a v letních měsících množství sluníčka. Nelson je na první pohled velmi rušné a rychle se rozvýjející město, což by však nemělo zastřít jeho – na novozélandské poměry – starobylou a bohatou historii. Právě sem totiž mířily lodě s prvními evropskými osadníky, kteří se v jeho okolí seznamovali s podmínkami, které na ně čekaly v jejich novém domově. V polovině šestnáctého století celou oblast ovládal kmen Ngati Tumatakokiri, jehož bojovníci vypluli na svých tradičních dlouhých bojových člunech vstříc Abelu Tasmanovi, s kterým se setkali v Murderer´s Bay – výsledek setkání však nebyl příliš uspokojivý. Maorové zabili čtyři členy jeho posádky. V době, kdy sem začali přijíždět první evropští osadníci, bylo místní obyvatelstvo zdecimováno dlouhotrvajícími válkami mezi znepřátelenými kmeny a nejbližší pa (opevněná osada) se nacházelo u městečka Motueka.

     Z Nelsonu je to coby kamenem dohodil…….a zbytek dojel do malého, ale rušného města Motueka (Motueka znamená v maorštině země Weka – novozélandský chřástal vodní s krátkými křídly, neschopný letu). Objíždíme téměř celou Tasmanovu zátoku a asi po padesáti kilometrech ladně vplujeme do jednoho z největších ovocnářských rájů na světě. První plánovaná etapa spočívá v nalezení nového zaměstnavatele a zamluvení pracovního místa. Projíždíme bahnité, štěrkové a písčité cesty mezi sady, jež se táhnou do nedozírných dálek a snažíme se najít chaloupku obývanou jistým Jeffem, vlastníkem jednoho ze sadů, na kterého jsme dostali kontakt od našeho Čechoaustralana Františka o bujaré silvestrovské noci. Stojíme na dané adrese a čučíme, pastouška se změnila v rezidenci, Jeff prodal sad. Bereme za vděk radou a spouštíme se opět jak pavouci na lovu do sadů a po krátké době je vše vyřízeno. Budeme pracovat pro maorský kmen Ngatahi a česat jejich hruštičky, jablíčka, kiwísky a bude to fajn, óóó jak hluboce jsem se mýlil :).

     Je třetího ledna a osmnáctého února začíná tzv. picking fruit season (sběračská sezóna)….slastný přes jeden měsíc cestování Jižním ostrovem,…..ale nejprve oslavný večer s basou piv a rožněním kuřete vysoko vysokánsko nad Motuekou.
     Ráno (v půl dvanácté) přijíždějí na naše místo davy turistů a budí nás, utábořili jsme se předešlé noci na nejpopulárnější vyhlídce do kraje, a tak za přihlížení desítek očí předvádíme perfektní nacvičení balení stanu a karimatek. Ve dvě odpoledne jsme konečně připraveni:) a patníky u silnice číslo 32 nás provází nádherným horským údolím k pobřeží Golden bay, až do míst, kde se do moře zakusuje tzv. Farewell spit (25 kilometrů dlouhá písečná kosa) bující životem devadesáti druhů všemožných vzácných ptáků (kea, břehouš, křivonosky, kolihy a kulícy, kteří sem přilétaji z dvanáct tisíc kilometrů vzdálené sibiře, kde v zimě panují kruté mrazy), ale také hrůzostrašný hřbitov a nepřekonatelná překážka velryb, jejichž navigační systém se nedokáže vypořádat s tímto výběžkem neobvyklého tvaru. Po silnici č. 32 se musíme vrátit stejnou cestou do města Motueka, neboť naše další cesta je naplánovaná na západní pobřeží a z missu Farewell přímá cesta prostě nevede, neboť se Vám do cesty postaví Kahurangi national park a jasně řekne stop.

Zpět v Motuece se napojujeme na silnici č.SH6 vedoucí na západ do města Murchison a…….začíná jemě krápat. Před námi je údolí – spíše připomínající jakýsi tunel, ve kterém mizí naše budoucí cesta do neznáma a z jehož ústí se na nás valí ohromná hradba černočerných mraků. Plni zlé předtuchy sedíme na paloučku připomínající jakýsi poslední civilizovaný ostrůvek v moři pralesních porostů bujících všude kolem nás……..začíná krápat silněji. Martin se pokřižuje, přeříká otčenáš, já dopiju pivo a dojím mušle, motory zabručí a jedéééém. 130 kilometrů do Murchisonu je vcelku ucházejících, poté však obloha poteměla docela a den se proměnil v noc. Murchison je 40 kilometrů za námi, silnice se zůžila takřka pro jedno vozidlo, všude kolem proudí vodopády, které rozvodňují již tak dost dravou řeku, jež se žene stejnou rychlostí jakou jedeme my vedle naší silnice. Provazy deště se dostávají pod helmu a začínají mi zalévat ústa, tolik tekutiny snad ani k životu nepotřebuju, hustým deštěm není vidět na dva metry a tak pokračujeme svorně vedle sebe rychlostí asi padesáti kilometrů za hodinu dál a dál na město Westport. Řeka, která nám dělá společnost se jmenuje Buller river a je vyhlášená jako jedna z nejlepších na světě pro rafting. Víte, jak se raftuje na motorce? Ne? Tak jeďte za nejhnusnějšího počasí jaké může na Novém Zélandu být z Murchisonu do Westportu po silnici č.SH6:).

Čtyřicet kilometrů dlouhý úsek do osady Inangahua Junction jedeme téměř dvě hodiny, neboť Buller river se rozhodla vystoupit z koryta a zašpásovat si s námi, ale nám už je všechno jedno, když je člověk mokrý až na kost, nemá vlastně už co ztratit a proto se jeho nálada může začít zlepšovat no néé? :) Nee!!!! Nemůže, jen horší a horší :(. Pozdě odpoledne (asi, neboť se to nedá přesně určit) dorážíme do vesničky Inangahua Junction hluboko v horách, no, vesnička je přeci jen silné slovo, je tu jedno opuštěné vlakové nádraží…..spíš jeden perón zakrytý stříškou, ale bez kolejí. Pod stříškou je pár fotek upozorňujících na to, že tu na začátku minulého století stávala proslulá železniční trať vedoucí kamsi do míst….kam slunce nesvítí, ale nám skromný přístřešek postačí, jako úkryt pře stále více a více sílícím deštěm…..to snad už není ani možný:(. Rozbalujem vařič, že si uděláme čajík a v tom přilétá čmelák a jeho dalších dvacet kamarádů se rozhodlo nám znepříjemnit již tak nijak příjemnou a mokrou chvilku oddechu. K čmelákům se přidává nejhorší domorodec západního pobřeží Jižního ostrova – muchnička – sandfly. Sedne si, očumuje co si dáváme k sváče a najednou cítím na krku tííííííp, ta mrcha mne kousla!! Plesk, sandfly se obratně vyhýbá úderu a mizí kamsi do pralesa. Za minutu je tu i se stovkou svých přítelkyň a já se snad dám na víru a budu prosit boha o pomoc. Nasazujeme mokré krční límce a za mocného: „čvacht šplích škrouk“ si to béřeme k našim promoklým japonečkám, kterým se ještě odpařuje voda z horkého motoru. Po dalších třiceti kilometrech prales ustupuje lučinám a dešťové provazy se mění v krásné počasí, které spočívá v tom, že leje jak z konve, ale je vidět alespoň na 100 metrů, a proto osmdesátkou huráááá na Westport.

     Westport je nejstarším městem Západního pobřeží. Za jeho zakladatele je považován Reuben Waite, který v roce 1861 postavil u ústí Buller River malý obchod. Živil se především zásobováním několika hladačů zlata, kteří mu platili nalezeným vzácným kovem. Když se však přemístili na bohatší naleziště v provincii Otago, Waite obchod zavřel a odjel dále na jih, kde pomáhal zakládat Greymouth. Obyvatelé Westportu se později byli nuceni spoléhat na těžbu uhlí. Po vzniku několika hornických měst na Rochford Plateau, planině ležící severovýchodně od města zde stavební inženýři vybudovali veliký přístav, který se stal nejrušnější uhelnou dopravní tepnou v zemi – v současnosti je z velké části mimo provoz. Obyvatelé Westportu se živí především rybolovem. Část z nich je zaměstnaná také při dopravě cementu z největší novozélandské cementárny u Cape Foulwind, v jejíž pecích se topí uhlím z posledního velkého dolu ve Stockton. Takže žádný šlágr :).
     Když na Westport nepadají vodopády z celého Tasmanova moře, tak je tu hezky, protože prší – tak normálně, lidi jsou tu asi tři metry dlouzí, neboť jsou neustále zaléváni vodou………kecám :). Ale je pravda, že meteorologové to mají ve Westportu velice lehké, neboť když předpoví, že bude pršet, určitě se trefí :).

Zastavujeme u pumpy a Martin se jde ptát klučiny za kasou po nějakém bydleníčku, Já pozoruji asi devadesátiletého děda na Harley Davidson fat boy jak žvýká bezzubými dásněmi rohlík namočený do kávi a jeho dva vnuky na Banditech. Dáme se do řeči…..děd ne, protože už neslyší, jsou z Ameriky a dědečkovi dali dárek k narozeninám a to – asi poslední dlouhou vyjížďku na jeho Harykovi přes Nový Zéland. Když pak vidím jak dědečka zvedají, aby ho posadili na sedlo, říkám si: „No potěš koště“. Děd mne zmerčí, jak na něj nevěřícně zírám, zařehtá se a z jeho bezzubých úst vypadne rozžvýkaný, rozmočený rohlík a udělá to „plesk“na nádrž Fat boye. Stařík tu hroudu setře rukou na zem, kopne tam jedničku a v hromživém mixu zvuků, prskajících z děl místo výfukového systému mizí v lijáku. A já mu závidím a chci mít taky takové stáří a takové vnuky a chci uhánět deštěm na Harleji a ne ležet v českém špitálu v šedesáti po mrtvičce a s cévkou. První důstojník se vrací, aby oznámil kapitánovi, že kurzem o dvě ulice dál je křižovatka, na té doprava a první doleva je útulný, ale hlavně suchý hotel.

Takže kormidlo rovně a doprava, za pár okamžiků stojíme před hotelem, nad jehož zívající vstupní branou na nás kouká zlomyslný štít s nápisem NO VACANCY (žádné volné postýlky), buším na dveře a majitelé nás nenechají přespat ani v chodbě, tak alespoň obvolávají ostatní místa pro noclech – vše je beznadějně zarezervované, všechny hotely a ubytovny plné. Déšť začíná opět houstnout a majitelka vyfukuje kolečka dýmu z cigára do mého obličeje: „Jak bude zítra?“ ptám se a odpověď zní, že stejně, : „A pozítří?“ Stejně. Hotely jsou obsazené na týden dopředu. Sedíme v kaluži u našich motorek a pokuřujeme jedinou suchou věc (kromě fototechniky) z našeho arzenálu – novozélandského Tarase Bulbu. Tu nás praští do očí jaýsi městský stadión s tribunou, tribuna je krytá a na tribunách bývají lavičky. Jdem to zkouknout. Není to nejčistší místo a nejsušší také ne, protože drobné kapičky sem vítr přeci jen občas zažene, ale opět platí heslo z nouze cnost a my přijímáme tento úkryt za náš nový velicí stan, kde se můžeme poradit, co s naší černou budoucností.

Tu se z ničeho nic vedení ujímá jakýsi postarší chlapík oblečený jen v červených trenýrkách a v gumácích, ramena a nohy mu zdobí vytetovaná paví pera, na ohromném potetovaném hrudníku vystrkují prdelky nahé ženské a na rukách plují dvě plachetnice. Je to Tony, plavčík v bazénu, který sousedí s tribunou a správce hřiště. „Blbý počasí na motorky ne?“ „Jo.“ To se teda strefil. Ptám se toho chlapíka, který se podobá obrázku, jestli mu nebude vadit, že tu pod tribunou na jednu noc složíme hlavy, že už toho máme po dnešku dost, jsme utahaní jak koťata a všechny hotely jsou plné. Tonymu to ale vadit bude. Jdeme do jeho úřadovny u bazénu a Tony bere telefon, chvilku do něj něco mumlá, pak telefon položí, vezme si  papír a tužku a povídá: „Sedmnáct kilometrů po silnici č.67 severně od this fucking city (míněn Westport) je vesnice Waimangaroa – jen pár domů, číslo 18 je můj domov, tady je klíč, jeďte tam, můj dům je Vám plně k dispozici.“ Známe se deset minut a já mám klíč od jeho vlastního domu, kde jsou pro nás připravené postele – o ty se postarala Tonyho žena, se kterou mluvil po telefonu. Motorky dáváme podle instrukcí do Tonyho garáže, kde na nás vybafne jeho Triumph Speedmaster, teď je už jasné proč se nad námi ustrnul, Tony ví jak nám je, Tony je motorkář :). Dva dny hustého deště trávime klábosením s plavčíkem, který nás vlastně opravdu zachránil pře utonutím a jeho ženou Ritou. Tony byl vojákem, námořníkem, rybářem, řidičem náklaďáku a teď je plavčíkem-nazývá svou práci fucking job a na otázku proč? Protože v bazénu plavou fucking noisy kids. Jeho dům je ale plný fotek vnoučat, tak si myslím, že to s ním zasejc tak zlé nebude :).

On a jeho žena Rita jsou padesátiletí, mají pohodový život ve svém domečku na pobřeží, zahrádka se jim krásně zelená, protože je neustále přírodně zalévána, kouří marihuanu a za domem má Tony vlastní důl na uhlí, které si dle potřeby nakope, protože kopce nad Westportem jsou uhlí plné. O dva dny později se počasí umoudřilo a pánbůh (podle Martina) nám seslal první sluneční paprsky. Plavčík a jeho žena jedou do práce, klíč máme dát před dveře pod květináč. Nejdřív ale snídaně, máme čerstvě nalovené white bait – miniaturní rybyčky, které Tony loví do speciální sítě a připravuje je na barbecue s vajíčkama, pokapané citronovou šťávou chutnají…….no prostě i malajec by je mohl pokládat za jedno z nejlepších jídel na světě. Před definitivním opuštěním vesnice, vyjíždíme po strmé silnici osm kilometrů nad Waimangarou do místa, které se nazývá Rochford plateau a na kterém se rozprostírají zbytky hornických osad  – Denniston, Coalbrookdale a Burnetts Face. Celkem v nich žilo 2500 obyvatel, dnes jsou to města duchůůůůů a straší tu :).

     Uhelné ložisko Coalbrookdale Seam jako první objevil v roce 1859 jistý John Rochford. Netrvalo dlouho a celá planina se dostala do středu zájmu investorů a zájemců o zaměstnání. Zdejší nepřístupný terén však velmi silně brzdil rozvoj těžebních aktivit. Ty se naplno rozvinuly teprve po vybudování Denniston Self - Acting Incline v roce 1879. Tato dopravní cesta byla ve své době považována za zázrak techniky. Vozy byly poháněny z velké části vlastní vahou a silou zemské přitažlivosti a trať byla nejstrmější transportní drahou na světě. Vozíky naložené uhlím překonávaly dolů na pouhých 1,7 kilometrech převýšení přes 518 m a zároveň vyvážely svojí hmotností prázdné uhláky nahoru. Denniston Self-acting Incline zde fungovala celých 88 let a každý den přepravila tisíc tun uhlí, které se pohybovaly místy až naprosto neuvěřitelnou rychlostí celých 70 kilometrů za hodinu. U Conn´s Creek bylo uhlí překládáno do běžných železničních vagonů a odváženo do Westportu. Necháváme Westport za zády (užili jsme si ho dosytosti) a vydáváme se za kapitánem Cookem na Cape Foulwind. Prvním Evropanem, který se v březnu roku 1770 ocitl u zdejšího pobřeží, byl právě slavný James Cook.

Počasí mu taky zrovna nepřálo jako nám, s tím rozdílem, že měl určitě svou kajutu a tak se není co divit, že dvanáctikilometrové pobřeží směrem od Westportu na jih pojmenoval právě Cape Foulwind (Mys špatného větru). O čtyři kilometry jižněji od Foulwindu se na rozeklaných skalách rozprostírá nejsevernější sídliště tuleňů srstnatých, kteří se tu povalují od října do ledna. Celkem tu může být až 300 těchto mořských torpéd, což je známka, že jejich stav se začíná postupně zvyšovat – během sto padesáti let nekontrolovaného lovu byli takřka zcela vyhubeni. Ujíždíme dvanáctikilometrovou téměř zcela rovnou silnicí Wilsons lead road od mysu špatného větru a po očku nervózně pozorujeme oblohu, věci nad hořícím dennistonským uhlím dokonale vyschly a už nechcem zažít Niagarské vodopády znovu, tady jsme na západním pobřeží, tady člověk nikdy neví, tady si počasí robí srandu :). Silnice SH6 vedoucí stále na jih se vrývá do skalních úbočí nádherného národního parku Paparoa a její zákruty nás prověřují v pilotních dovednostech a tak se po 46 kilometrech bez úhony dostáváme do místa nesoucí název Punakaiki a Pancake Rocks (palačinkové skály) :).

 



Palačinkové skály, jak dostat Nefritovým Mere do hlavy a místo, kde se Franz Josef asi splazil

     Slunko  praží na naše hlavy a my se vydáváme od parkoviště po betonovém chodníčku ke skalním útvarům Pancake Rocks – zvětralá vápencová skaliska, která připomínají několik na sebe navrstvených palačinek či lívanců, záleží, na co právě máte chuť, v mém případě to byly bramboráky :). Jinak jde o výsledek chemického procesu, jehož působením vznikají střídavě tvrdší a měkčí vrstvy hornin, které pak nestejným tempem podléhají povětrnostním vlivům. Pod skalami jsou mořskými vlnami vyhloubené jeskyně, do kterých při přílivu prudce pronikají proudy vody a následně tryskají do vzduchu protlačovány malými otvory ve stropě. Je to hukot, obrovská síla vody, se tu ukazuje v děsuplné kráse. Pokračujeme po silnici č.6 dál a dál na jih, do sluchátek, které mám v helmě mi zní tajemné tóny piána Trenta Reznora, který je doprovázen svou kapelou Nine Inch Nails….pozoruji jak se slunce sklání k obzoru a na západním pobřeží nastává večer. Hučící příboj rozrývá skalnaté pobřeží, voda se rozbíjí na miriády kapiček, motorky spokojeně předou a paprsky pronikající vodní tříští vytvářejí na skalách úchvatné světelné divadlo, opuštěnou silnici lemují pouze staré telegrafní sloupy a já se cítím nepopsatelně dobře. Před námi je Greymouth.

     Greymouth bývalo sídlem nejúspěšnějších zlatokopů, dnes je to největší město západního pobřeží, ale přesto nemá více než deset tisíc stálých obyvatel. Přes léto je to klidné a docela pěkné místo, ale v zimě nás tu může zastihnout tzv. The Barber, neuvěřitelně chladný a jako žiletka ostrý vítr, který vane z vnitrozemí údolím Grey Valley a celé město zahaluje do své mrazivé náruče. Město se začalo formovat během počátečních období zlaté horečky, ale to nás vůbec nezajímá, my se těšíme na pouliční závod motorek, který se tu koná pravidelně jednou ročně a to na jaře. Závod se jmenuje Greymouth´s annual street race a spočívá v obložení centrálních ulic města pneumatikami a pytly nacpanými slamou a kdo chce, může se přihlásit a na jakémkoli svém stroji změřit síly s ostatními účastníky závodu. My nic měřit nechceme, protože jsme rádi že nás ty naše dvoukolé valkýrky nesou a doufáme, že nás i donesou. Závod vyhrál jakýsi Franta Klika z Rakovníka na podivném streetfighteru své vlastí výroby :). 

Ráno po probuzení se vyděsím, na stan, jakoby mrholilo, ach ne,byly jsme před proklatým deštivým západem varováni, další den v mokrém pekle, chci vzbudit Martina, ale ten je pryč, vytratil se. Najednou se ozve zvenku:“ Na nic nečekej a upaluj ven“, probůh co tohle znamená, vykouknu do předsíňky a už je mi všechno jasné do stanu se nám dostalo na tisíce muchniček sendflajsů, cáfra tihle malí upířiiii. V ohromném roji se snažíme oblékat, ale nohy, ruce, obličej svědí a otéká od nespočtů kousanců, už se ani neoháním a nechám se hryzat. Stan, spacáky a karimatky balíme zakukleni v kombinézách, rukavicích a helmách, jinak to prostě nejde. Vampíři nám usedají na oblečení a snaží se přes ně prokousat ke krvi, teď už nemají šanci. Asi třicet mi jich sedí na koleni a chci zkusit jakou rychlost vydrží. Vyjíždíme na město Hokitika, vzdálené 40 kilometrů a na rovinkách už frčím 120 a ty mrchy se pořád drží, ani jedna se nepustí. Hmyz jenž přežije větrný tunel a možná i jaderný výbuch ovšem nepřežije mou ránu pěstí do kolene :). Vítejte v Hokitice, městě Nefritu.


     Ungalabungalaungalabungala,bojechtivý Maor si tě najde a když mu nezaplatíš panáka, zelené mere ti rozdělí hlavičku na severní a jižní polokouli:). Maorové uctívají pounamu (tvrdý jadeit) a tangiwai (měkčí a průhledný nefrit), které jsou většinou označovány společným jménem nefrit nebo zelenokámen. Předevropští obyvatelé Nového Zélandu používali tento odolný a tvrdý nerost jak k praktickým účelům, tak k výrobě zbraní a ozdob. Vyráběla se z něj různá řezátka a dlátka, která se využívala především při zdobení kostí a výrobě dekorativních předmětů, útočné sekery mere, používané při boji muže proti muži, a také rituální předměty. Charles Heaphy pozoroval roku 1846 maorský kmen vyrábějící mere a celý proces zaznamenal. Muži nejprve slídovou tabulkou rozřezali velký nefritový valoun a poté jednotlivé kusy začali leštit jemným pískovcem nebo vápencem, podle toho jaký kámen byl právě k dispozici. Otvory vyvrtali kouskem křemene. Celý proces nebyl tak časově náročný, jak se původně předpokládalo. K zhotovení sekyrek postačil přibližně jeden měsíc práce. Maorové ve svém jazyce celý Jižní ostrov označují jako Te Wahi Pounamu (místo zelenokamene), čímž jasně dokládají, jak významná byla zdejší naleziště roztroušená mezi Greymouth, Arahura River – v blízkosti Hokitiky a Anita Bay u Milford Soundu.

     Pro nás je ocel přeci jen tvrdší a tak zatímco si Maorové tesají svoje sekyrky, my si za bojového výkřiku seveřanů klestíme cestu z Hokitiky a pokračujeme 109 kilometrů k místu, kde se splazil po břiše (nebo po zadku)? No určitě to bylo ale po ledu….takže kdo se nám to vlastně v onom místě splazil? FRANZ JOSEF!!!! :). Franz Josef Glacier je nevelká vesnička čítající několik desítek domečků uzpůsobených hlavně turistickému ruchu, skoro v každém z nich je obchod s nezbytnými suvenýry  zahrnující zelenokameny, plakáty ledovců a hor při východu a západu slunce, restaurace, bary a hotýlky. Za vesničkou jsou rozsáhlé louky pokryté heliporty, neboť kdejaký farmář zde vlastní helikopotvory a těma Vás za mocný to mamon vyveze vysoko nad ledovce abyste se mohli podívat, kde gondorští zapálili ohňové majáky, aby rohanští přispěchali na pomoc v Pánu prstenů. My jsme zapáleni i bez ohňů, neboť se blíží poledne a po prohlídce krásného ledovce by se šiklo nějaké vědro piva, ale toť jest k nenalezení. Upachtěni a zaliti potem soužíme mašinky po desetikilometrové kamenité cestě k dalšímu skvostu Jižních Alp – ledovec Fox Glacier. Tento ledový masiv je hůře dostupnější, než jeho slavnější druh Franta Jozefů, zato prostředí kam „stéká“ je daleko romantičtější. Kol jeho stran se do výše jako věže starogotické katedrály tyčí černošedé skály, samotný ledovec na svém konci olizuje hranici deštného pralesa, když k tomu přičtete nádherně modré nebe, námahu s jakou jste se sem dostali, vlhko a sendflajsy to vše sečteno a podtrženo musí být krásné foto :).

Existence ledovce je vymezena dvěma navzájem protikladnými procesy. Přirozenou akumulací sněhu v jeho horní firnové části a jeho postupným odtáváním v nižších polohách. Na jejich rychlosti a rozsahu závisí to, zda ledovec roste nebo pozvolně ustupuje. Čerstvý sníh se vrší do silných vrstev a postupně se svou vlastní hmotností stlačuje a přeměňuje v kompaktní modrý led. Na dotyku se skalním podložím dochází v důsledku tlaku nadložních vrstev k natávání ledu. Po této tenké vodní vrstvičce se pak ledovec v souladu se zákony o zemské přitažlivosti vydává na pomalou cestu z horských výšin do údolí. Okraje ledovce jsou zpomalovány třením o okolní stěny a jeho střed tak získává podstatně větší rychlost, čímž jeho povrch získává charakteristický vlnitý vzhled a v těle ledovce vznikají hluboké trhliny. Tento výsledek rozdílné rychlosti pohybu jednotlivých částí lze velmi dobře pozorovat právě na Franz Josef a Fox Glacier. V místech, kde tok řeky narazí na příliš příkrý svah, vznikne vodopád. Ledovec se v takovém případě láme a vytváří divoce rozeklaný ledopád.

     Z Fox Glacieru se táhne 123 kilometrů dlouhá silnice bohatá na  zákruty, stoupání a padání do údolí plné rozmanité květeny. Tisíce oveček zvedá roztomilé hlavičky a alespoň na pár sekund přestávají přežvykovat trávu vidouce dva zaprášené poutníky, kteří jim na chvilku zpestřili život zabrumláním kolem jejich pastvin. Na Zélandu žije asi 4,5 miliónu lidí a 51 miliónu ovcí, když se chcete k nějaké přiblížit, nechá trávu travou a pustí se do takového úprku, že se jí prdelka natřásá ze strany na stranu, proč se nenechají pohladit? Odpověď je jednoduchá, také byste se nenechali hladit, kdyby vás celý život někdo chytal a strojkem vám stříhal ochlupení z těla :). Město Haast je poslední destinace naší poutí západním pobřežím. Dnes definitivně opouštíme na dlouhou dobu Tasmanovo moře a jako suchozemské krysy se pouštíme do vnitrozemí. Čeká nás (spíš naše Japonečky) cesta skrz Alpy. V Haastu je jediná benzínová pumpa a další na druhé straně hor asi dvěstě kilometrů jak ukazuje cedule, prý kdesi v Centrálním Otagu (zní to americky :)) a ti hajzlíci na té ošuntělé benzíce v Haastu to vědí a benzín je tu asi nejdražší na celém ostrově (průměrná cena za litr benzínu na Zélandu je kolem 1.80 NZD) babka s popelníky na nose místo brýlý nám naměřila 2.80 za litr benzínu. Kupuju si nanuka a civím na tu černou hradbu hor, kterou musíme překonat.

Kolem projela skupina harlejáků – zdravim je – oni mne ne (a není to poprvé, začínám mít na ně vzteka). Drtíme to 30 kilometrů údolím podél Haast river a nikde ani živáčka. Dosáhli jsme brány hor a začíná kruté stoupání a ostražitost (silnice a zatáčky nejsou jak v evropských alpách). Ručky a nožky pracují na plné obrátky – za dvě a za tři a zase za dvě a za tři a……..sakra za jedna a pořád za jedna a ještě za jedááááááá a …..uf za dva a za tři a je tu nádherné vysokohorské plató….vítejmež v Mount Aspiring national park. Odpočívadlo s překrásným názvem Cameron flat poskytuje zasloužený odpočinek našim zadýchaným dvouválcům a dvěma bílým pakeha. Sedíme na malém skalním ochozu a balíme si cigárka, všude je tak nádherná divočina, paprsky zapadajícího slunce se odrážejí od chromů, pokládám hlavu do trávy a pozoruji vycházející jižní kříž. Taras Bulba je dokouřen a my se choulíme do spacáků, v místech horských štítů, kde Vám ukolébavku hraje syrový vítr hrající na nespočet hudebních nástrojů, jen zavřít oči a představit si je……jen snít. Dobrou noc.


Velká řeka Anduina, zdrháme přes brod před černými jezdci, Olifanti jsou výmysl, na čaji u Sarumana

     Ráno mám ještě zalepené oči, ale už sedíme na motorkách a je nám zima. Pádíme podél horských úbočí k ohromnému jezeru Wanaka, Je taková zima, že se nedá pokračovat, musíme udělat přestávku a počkat, až se uklidní ledový vichr vanoucí od Antarktidy a sluneční vůz na obloze popojede o kousek výše. Můj věrný Sam – Martin běží k jezeru pro vodu, aby kamarádovi Frodovi udělal teplý čajík a připravil lembas (toustový chléb s rybý pomazánkou od včera :)). Po snídani se ubíráme pomalým tempem prázdnou silnicí k jezeru Hawea, jenž v těsné blízkosti sousedí s Lake Wanaka. Průsmyk mezi oběma jezery se jmenuje Isthmus Peak a může za to, že se žádné s jezer nikdy neuvidí a nespojí v jediný celek.

Překonáváme hranici provincie Centrální Otago a krajina se začína měnit v hornatou a vyprahlou. Tak putujeme dalších sto kilometrů až k městu Cromwell. Z hor, jež nás obklopují, proudí stovky bystřin a ty se před našima očima náhle mění v jeden veliký a prudký veletok. Divoká zvlněná krajina postupně přechází ve skalní města, kterými protéká řeka Kawarau – ano, dosáhli jsme veliké Anduiny. Silnice se zužuje, na řece začínají peřeje, voda víří, šumí burácí a řve do větru divokým jekem jako veliký vír Maelstr?m u norských břehů. Náhle se tok uklidňuje, vtéká do jakéhosi širokánského koryta ne nepodobného dlouhému jezeru, vstupní branou do tohoto jezera jsou dva mocné skalní pilíře, mezi nimiž teče tyrkysový živel - Pillars of the king – brána Gondorské říše. Zapojte fantazii a ti kdož věříte ve Středozemi, v Hobity, hraničáře, elfy, trpaslíky, skřety a další havět :), představte si pilíře Argonathu - mocní gondorští králové bránící vstup do Queenstownu.

Nedaleko města Queenstown, severním směrem, leží malá osada Arrowtown, je to bývalé zlatokopecké městečko se svou milou a načinčanou jednou ulicí zrekonstruovanou z dob časů zlaté horečky. Za deset dolarů si tu můžete půjčit speciální pánev a jít do nedaleké říčky – Arrow river zkusit štěstí a chytit si nějaký ten utíkající zlatý valounek, Arrow river je stále zlatonosná, co však ví jen málo lidí je ten fakt, že zde přes jeden tajný brod prchala krásná elfská princezna Arwen s Frodem igelitovým Pytlíkem :) a zahubila koně černým jezdcům, tzv. devítce. Stojíme s Martinem na břehu a pozorujeme místo, odkud jezdci přišli k řece a říkáme si…..co kdyby, co kdyby tam přeci jen se objevili, potom k mým uším dolehne hlas hnaný ledovým větrem: „Vydej půlčíka, elfko!!!!!!“ Tak berem nohy na ramena, necháváme zlato spát v řece a pádíme na kafe do Queenstownu.

     Queenstown je podle slov místních obyvatel nejvýznamějším novozélandským centrem adrenalinových sportů. V mnoha ohledech je bohužel obětí své vlastní proslulosti a mnoha návštěvníkům připadá jako velký Disneyland, kde se vše dá koupit a peníze jsou jedinou mírou prožitku. Rozhodně jde o jedno z nejkomerčnějších celoročních turistických center na Novém zélandu. Místní obyvatelé dokázali velmi úspěšně využít krásnou polohu na břehu půvabného tmavě modrého jezera Lake Wakatipu, lemovaného vysokými a divoce rozeklanými horskými štíty. Velkou ochranou proti přesycení komercí a nevkusem jsou sportovní aktivity, jejichž nabídka se stala základem věhlasu Queenstownu. K nejvyhledávanějším patří bungy jumping. V bezprostředním okolí města najdete čtyři nejvyhledávanější a nejkrásnější místa, na kterých si můžete skok na těchto vytahaných kšandách zkusit. Dále tu máme raftování a tzv. jet boating – jízda tryskovým člunem po velmi,velmi,velmi úzké řece Shotover river, případně také vyhlídkový let helikopotvorou, která Vás dopraví do zlatokopecké oblasti Skippers Canyon. Nad Queenstownem se ale nějak stahují mračna a ve větru je slyšet zlý hlas a my víme odkud přichází….SARUMAN! Tak to ne strejdo, to ti musíme zaklepat na dvéře té tvé véže :).

Do města Glenorchy je to z Queenstownu coby šutrákem vrhl, nejprve rovně, pak vpravo za kopec a zasejc rovně. No zas tak lehké to není, jedeme po silnici 49B 45 kilometrů a jestli chceme navštívit Saruman v té jeho pastoušce, musíme najít tajnou silnici. Kameny odletují od kol a naše slečinky jsou hnány po nejstrašnější šotolině jakou si umíme představit. Do Železného pasu 30 kilometrů pekelnou cestou a když si už zoufáme nejvíce a potřebovali bychom pomocná kolečka, abychom neskočili plavného horajna, přichází sedm ran egyptských pod pás – Dart river, která teče tímto panenským krajem provincie Fiordland má nespočet ramen a přítokových potůčků, pár z nich se prostě rozhodlo připlésti se nám jaksi do cesty. Zatni zuby, zavři oči, sevři půlky (a řidítka a úrááááááááá). Mokrý jak žumponoři překonáváme toky a po třiceti kilometrech stojíme v pohádkovém údolí a civíme na železný pas, má to jednu chybu, Saruman někde po kopcích škádlí Gandalfa a tak budeme pít čajík bez něj, ale stálo to za to a naše univerzální dvouválce z roku 1985 jsou prostě k nezaplacení = BMW? K smíchu:). Honda GL 400, to je válečný kůň, to je Stínovlas.

     Po strávené noci v Železném pasu pod hvězdnou oblohou zjišťujeme ráno v mapě, že jsme 30 kilometrů vzdušnou čarou od Milford soundu – bijícího srdce národního parku Fiordland, však jediná cesta, kterou se tam můžeme dosta je objížďka přes 300 kilometrů dlouhá. Naši železní Stínovlasové křídla nemají a redbull jsme nekoupili :(. Cestou zpět do Queenstownu nacházíme nenápadnou odbočka která klesá přímo k jezeru Wakatipu do místa, které se jmenuje 12 mile delta, a protože se tato kapitola hodně věnuje našemu milému Sauronovi – (pro neznabohy - Pánovi prstenů!!!), zakončíme ji povídkou o tom, jak jsem neviděl Olifanty. Sjíždím motorkou po dost krkolomné písčité cestě, až se dostávám na místo, kde Glumík připravoval králíčky na bylinkách. Se Samem ležíme v prachu a číháme – scvrk, scvrk, scvrk – prošlo kolem nás pár cvrčků, pak mravenec a nakonec……… tramtadadááá, to vyhrál japonec….. chichi….promiňte :), takže poslední prošla housenka. Ni Žádný Olifant, neboli také haradský M?mak – všechno existuje, ale tuhle obří sloní potvoru si Tolkien určitě vymyslel :(.
Zpět v Queenstownu se napojujeme na starou známou SH6 a mastíme si to dál na jih, směr Antarktida – no ještě zatím ne…..ale jsme jí o nějaký ten kilometřík blíž:).

Poslední cíp jezera Wakatipu nám mizí z dohledu ve zpětných zrcátkách a my se suneme Centrálním Otagem ke křižovatce cest před městem Lumsden. Jedenáct kilometrů před touto osadou je odbočka na Mossburn five rivers road, jejíž asfalt vtéká po dalších 21 kilometrech do silnice číslo 94. Po hodině cesty míjíme rozsáhlé ohrady plné pasoucích se jelenů, nevím k čemu jsou chováni, ale na okrasu tu určitě nebudou (jsem přesvědčen o bohatých ruských podnikatelích a puškách s moderním zaměřováním, jenž si do těchto míst  přilétávají zpestřit svůj život), mezi náma, oni i Novozélanďané nejsou žádný neviňátka v tomto ohledu a vesele a hlavně s chutí neviňátka vraždí – vydávají si o tom dokonce časopis – Pig hunter, kde jest na každé z třiceti stran dopodrobna popsáno jaký, který nebo čí blb skolil prase, je to časopis o tom jak zabít prase na sto způsobů (nezabíjejí je jen střílením, nechají je potrhat bojovýma psama a ve finále, kdy čuník dodýchává a má vyhřezlé oko a rozpárané břicho přijde vítězoslavně lovec – člověk, odežene psy, vrhne se na nehybné prase a vrazí pašíkovy finální ránu nožem – respect us, respect New Zealand, do the right things – velmi časté heslo Novozélanďanů a já říkám Fuck You!!

Promiňte, nechal jsem se unést vztekem, vzpomněl jsem si na ježka, který si na chodníku rozřezal bříško o ostré sklo rozbité lahve od piva, které mladí novozélandští výrostci s oblibou rozhazují v opilosti po městských chodnících, takže nechceteli dopadnout s vaší nožkou jako bříško ježečka, neopičte se po kiwi people a nechoďte po Zélandu bosy, ale promiňte ještě jednou, to jsem opravdu odbočil. Na obzoru se objevují modravé hory, které vystupují z deštného oparu – neomylně se blížíme k provincii Fiordland – začíná pršet, začíná hodně pršet, LEJE JAK Z KONVE!! Hlava mi zaleze do krčního límce jak želva do krunýře – já tak nenávidím vodu za krkem :). V husté dešťové cloně přijíždíme do města Te Anau, které leží na břehu největšího jezera Jižního ostrova, Lake Te Anau. Po dlouhé době musíme porušit naše pravidlo a ubytovat se pod pevnou střechou, spát v pohodlných a teplých postelích a……no prostě využívat veškerých výdobytků moderního zhýčkaného života.

Fuj brrrrr a blé, ba ne, je to super, že jsme v takovémhle nečase vůbec sehnali volná lůžka, Martin zvolá ó díky bože, já zvolám o díky paní domácí :). Městečko Te Anau leží na samotné hranici národního parku Fiordland a je jakous takous vstupní branou do této posvátné Mekky turistů celého světa. Odtud se pořádají více či méně úspěšné výpravy do Milford Soundu. Můžete se také za velký peníz proletět nad samotným parkem a jeho fjordama, nahlédnout do jeskyně, kde není potřeba svítit, neboť si na vás posvítí svítící červíci :) připláclí na stropě a stěnách jeskyní tzv. Glow worms. Bydlíme přímo na břehu jezera v backpackeru a sledujeme spolubydlící turisty, jak se modlí za lepší počasí, neboť mají na druhý den zarezervován Milford Sound trek. Je mi jich líto, tento trek se musí rezervovat až půl roku dopředu a……….prostě mají smůlu, budou několik dní moknout pěkně na cestách jednoho z nejkrásnějších výletů na světě. Nic si nikdy nerezervujeme a přesto se všude dostaneme :), holt kdo umí, umí, kdo neumí, mokne, a tak popíjíme několik dní pivečko a čekáme na správnou chvíli, protože za mlhou, která je hustá, že by se dala nožem krájet, neleží rybníček Brčálník, tam leží Milfordův sound :) a já ho chci vidět pěkně za sluníčka….kvůli fotkám, víte :)?! Ale až za dva dny.

 


 

Jak jsem přišel o fazole v konzervě, jak jsem přišel o chleba a sušenky, jak soused přišel o anténu na autě (málem), nekrmte Kea (obslouží se sami) :)

Vyjíždíme z Te Anau po silnici č.94, která vede kol stejnojmenného jezera. Krajina se začíná dramaticky měnit, farmy, pastviny a pole mizí, kopcovitý terén nahrazují hory. Projíždíme mohutné kaňony, až se dostáváme ke Svatému brodu (Hollyford). Na tomto místě je silnice velice nebezpečná – vlhká, kluzká a plná nepředvídatelných zatáček. Je tu ovšem malé odpočívadlo, takové malé vyhlídkové místečko s legračním názvem – Kaka creek lookout plné informačních cedulí o místní fauně a flóře. Je nám dost zima a tak rozbalujeme nádobíčko a začínáme s přípravou čajíku……náhle se vzduchem ozval svistot křídel (docela velikých). Kde se vzal tu se vzal, přede mnou sedí papoušek Kea a inteligence mu srší z čertovských očiček. Je to hrozně prima pocit, dělat si čaj uprostřed panenských pralesů a dát si dostaveníčko s papouchem :). To je ovšem jen předehra, celá ta prokletá papouščí banda je totiž organizovaný gang. Zatímco nás jeden zaměstnává a spoušť mého fotoaparátu cvaká (papouch je skutečná modelka, pózuje před objektivem jako skutečný profík), slyším šustění z mých zavazadel, ale mozek se plně soustředí na překrásné stvoření.

Cinkot a kutululu zvuk mne vytrhá z papouščí euforie, letmý pohled přes rameno……druhý papoušek mi z batohu vytáhl konzervu a rychlostí blesku on i konzerva mizí na kraji silnice v rygolu, tak mastíme v místo zmizení delikventa a tu třetí papouch rozklovává obal od sušenek a hltavě nabírá dvě sůši do zobáku, Martinův batoh se také sám od sebe pohybuje a tu vykoukne chleba v igelitovém obalu a štráduje si to k lesu. Když mi pak pátý útočník započne s ochutnáváním pogumovaných propriet proti dešti a šestý se vesele pouští do radioanteny sousedovic Nissanu, uvědomuji si, že ti zelení ďáblové jsou vlastně přerostlí sandflyes, protože stejně jako slavné a obávané novozélandské muchničky vám po pár minutách také dokáží pěkně pít krev. Takže jedno pravidlo: don´t feed Kea a skutečně velký pozor na osobní věci – jsou to papouščí straky a inteligentní lotři jižní polokoule,……ale stejně si je zamilujete :). Silnice začíná prudce stoupat a v některých místech podřazujeme i na první rychlostní stupeň. Po spoustě a spoustě zatáček se dostáváme na jakousi ledovcovou náhorní plošinu a ta ústí v úzké sedlo, které se stále zužuje a silnice najednou končí v díře……ještě, že je tu Homer tunnel (asi po taťkovi Simpsnovic :)). Dva kilometry dlouhá ďoura, vedoucí pod horami Mt. Belle a Mt. Talbot nám opatrnou jízdou ubere tak pět minut z času, ještě pár zatáček, pár vodopádů, táááák a voiláááááá MILFORD SOUND.
    

Milford sound je nejseverněji položený a neznámější z celkem patnácti fjordů oblasti Fiordland. Jeho stěny se tyčí do výšky celých 1200 metrů nad hladinou moře a z vysokohorských údolí padají nesčetné vodopády, jejichž vody se tříští o mořskou hladinu. Stejně jako ostatní zdejší fjordy i Milford Sound vznikl působením ledovce a nikoli jako říční údolí, takže jde skutečně o fjord. Maorové jej nazývají Piopiotahi (opuštěný drozd) a jeho původ připisují bohu Tu-to-rakiwhanoa, který byl od své práce příliš brzy odvolán a nestihl dokončit cestu do vnitrozemí, taže zde zůstala vysoká pohoří. Jedinou přístupovou cestou jsou hluboké průsmyky Homer Pass a Mackinnon Pass, které byly využívány již dávnými maorskými kmeny, které se do této oblasti dostávaly při cestách za nefritem. Faktem zůstává, že Milford Sound trek je řazen mezi top vycházky na světě, procházíte deštné pralesy, brodíte se řekama kolem kotlů, jenž zde vymílají vodopády a……papoušci Kea vám papají vše gumové a to nemoky, pláštěnky atd. A to vše v tomto fjordu budete potřebovat, jelikož zde téměř neustále prší.
    

Pojedli jsme zbytky co nestihly sezobat zelenopernatí gurmáni a je čas se vrátit zpět do Te Anau, neb jiné cesty nevede. V Te Anau nabíráme jižní kurz a vzorek našich pneumatik začíná ukusovat SH 99 the Southern Scenic Route, předlouhá silnice vedoucí podél hranice národního parku Fiordland, přes městečko Manapouri do zatím námi neprobádaných dálav. Tak projíždíme oblast mokřad a bahnisek (místo, kde se natáčely Mrtvé močály v Pánu prstenů), na rozloučenou nám kyne hora s legračním jménem – Pudinkový kopec :) a krajina nabírá pobřežního rázu, blížíme se k zátoce Te Waewae bay a okolí cesty po níž se ubíráme začíná být lemováno podivně pokroucenými stromy, zdeformovanými prudkým větrem vanoucím neustále z jednoho směru. Je mi jich líto, vypadají jako hrbatí mrzáčci, ale na druhou stranu si říkám, že jsem se ocitl v pohádce a jsou to staří seschlý dědouškové, kteří se nám klaní a brání větru, aby nás nesfoukl z motorek :). Mezitím se z pahorkatiny stala naprostá rovina a my se dostáváme na předměstí Invercargillu. Jedná se o prosperující, obchodní a kulturní město jižní části Jižního ostrova s neustále se zvyšujícím počtem obyvatel, kterých zde v současnosti žije kolem 50 000.

První osadníci do těchto míst dorazili v padesátých letech devatenáctého století. Šlo převážně o Skoty. Důkazem jsou ulice pojmenovány podle řek protékající Skotskou Vysočinou a všechny do jedné jsou pravoúhlé. Zdejší počasí se vyznačuje prý deštivými a větrnými dny. No nevím nevím, skoro 30 stupňů a jasné nebe nás donutilo k malé zastávce v centrálním městském parku a k natažení cestou zubožených tělesných schránek do příjemného chladivého stínu vzrostlých sekvojí. Já jdu na lov nějakých potravin a když se vracím, vidím Martina, jak maorskému stařečkovi spravuje invalidní vozíček. Vozíček je na elektriku a obložen reproduktory, dědoušek si sebou vozí celou diskotéku. Bohužel vjel velkou rychlostí na retardér a předjelo ho vlastní kolo. Martin je hotov a další nabídka k noclehu je na světě. Starý pán popisuje adresu svého bydliště a doprovází svůj popis slovy – „pivo bude chlapci vychlazené“. Naše plány se jaksi kříží s plány staříka a tak musíme s díky odmítnout. Náš cíl pro tento den je předem určený a je jasný jak česká facka – dosažení skoro nejjižnějšího cípu ostrova a malinkého městečka s příšerným jménem Bluff. „Co jsi měl dnes k obědu?“ „Blaf“. „A kde žiješ?“ „V Blafu“. :) Město….no spíše osada Bluff je vzdálena 30 kilometrů jižně od Invercargillu a dostáváme se tam pomocí silnice č.1. Po projetí jakýchsi bahnitopísečných dun se nám rozprostře ne nehezký pohled,….. je to nostalgie, jakési bohem zapomenuté město. Když vjedete do Bluffu…..fuj!!! :)

Zastaví se čas, hodiny jakoby přestanou tikat a když toto místo opouštíte, život se opět rozběhne….mějte trochu fantazie a pokud sem někdy zavítáte, uvidíte, že to skutečně funguje. Projíždíme liduprázdnou jednou Blafskou ulicí a začínáme stoupat na vyhlídkový kopec, jež se tyčí nad městečkem, nač stavět zatáčky, když se silnice dá postavit přímo….do kopce, tady asi soudruzi inženýři udělali chybu, neboť máme docela problémy vyjet na dvojku a musíme kopnout za jedna, mašinky funí a vzdychají, ale nakonec dosahujeme našeho vysněného nejjižnějšího bodu. Dáváme pivko, potřeseme si rukou, vzpomínáme na kamarády, píšeme zprávy a pak dlouhýýýýýý pohled na zapadající sluníčko a na místo, kde ještě mnoho tisíc kilometrů (4800) leží Jižní pól. Cesta zpět se koná oblíbeně bez motoru a kdo dojede dál…Martin vyhrál – je těžší :). Než definitivně opustíme městečko, jež se líně rozprostírá na poloostrůvku u průlivu Foveaux, chceme svlažit hrdlo, v jak to tak vypadá jediné místní hospůdce. Stěny jsou oblepeny vyšisovanými fotografiemi místních lovců - rybářů a mrtvým bílým žralokem, kterého tu jediného za celou existenci městečka ulovili kdysi v dobách krále Klacka, ale jsou na to patřičně hrdí. Starý Maor, který sem zavítal před čtyřiceti lety….a už Bluff neopustil, nám platí piva a mermomocí vyžaduje, abychom u něj přespali. Nechceme dopadnout jako on a tak nezbývá než se vymanit s drápů opilého Blufana, jenž nás už chce ženit s jeho dcerama, nastartovat znovu čas a vydat se zpět na Southern Scenic Route. Den se chýlí ke konci, očka se klíží a pozornosti ubývá. Všude kolem jen samé farmy plné oveček a tak nezbývá, než si připomenout zkušenost z Norska a směle se poskládat na louku plnou ovčích bobečků :), zítra je také den tak dobrou noc, ať nás sendflajs štípou celou noc.
    

Je ranko a prudký déšť opět tluče na náš stan, pastvina kolem nás je celá rozbahněná a nebe černé jak moje duše :), tak to není dobré. Náhle se však zvedne prudký vítr a za hodinu je po dešti. Naprosto černá dešťová stěna se vzdaluje na východ a od západu přišlo azurové nebe, je to skvělý vizuální efekt a na Zélandu dost častý jev. Tak třeba na Martina vzdáleného deset metrů ode mne prší a na mě už ne chachá! Překonáváme místo, kde se silnice začíná pomalu stáčet severním směrem a dostáváme se na východní pobřeží. Pláže pomalu mizí a jejich místa zaujímají vysoké rozeklané útesy. Za městečkem Owaka najíždíme v prudké zatáčce na štěrkopískovou cestu a moje motorka se užužuž poroučí k zemi, rychlá práce ručiček a nožiček během zlomku sekundy vyrovnává stroj a opatrně pokračujeme vpřed. Silnička začíná prudce stoupat a po čtrnácti kilometrech nejvyšší opatrnosti dosahujeme jakéhosi miniaturního parkovišťátka 400 m nad mořskou hladinou. Parkoviště je vlastně jen jakýsi skalní ochoz – samozřejmě bez svodidel a zábradlí. Z tohoto místa pochodujeme dvacet minut na útes, zvaný Nugget point a před očima se nám rozprostře jeden z nejkrásnějších výhledů na nedozírné mořské dálavy  Nového Zélandu. Je tu sídliště tučňáků, mořských lvounů, sloních a hřívnatých tuleňů. Pod útesem se oceán rozbíjí o nesčetná skaliska, která zde vytvářejí svářlivé průlivy, mezi nimiž vodstvo divoce hučí, pění se a víří. V tomto živlu se prohánějí malá tulení miminka, piští, a vypadá to, že se smějí štěstím, jsou to malí Seal pup a také hrozní neposedové, ale tak krásní, že byste ho chtěli chytit a pomazlit se :) - to by vám starý táta tuleň dal pěkně ploutví na zadek a že je mají jak k tomuto úkonu stvořené!!!


 

Derek – člen městské rady Dunedinu, správce vodních toků, master of Ducati a super Chlap

Nádherný večer, pohoda, pomalu se t čící kola, liduprázdná silnice, spokojeně si mručící hlavně našich výfuků a dva Pakeha – bílý muži na bezstarostné jízdě provincií Coastal Otago. Máme se dobře, ale proč se nemíti ještě lépe? Vyprahlá hrdla z naší prašné cesty nás dohnala do města Balclutha – vcelku ničím neimponující místo, nás ale zajímá New World s pivečkama, leč se nacházíme na území, kde lišky dávají dobrou noc a chodí se spát se slepicema a tak v šest večer jsou markety již zatvorené :(, toť vskutku nemilá skutečnost, pokračujeme ven z ospalého města a tu koutkem oka zhlédnu malý, stále otevřený obchůdek s kýženým alkoholem a tak hurá útokem na nepřítele!! Za námi v těsném závěsu s hromburácným zarachocením přiduní slečna Ducati monster 900, celá v červených šatičkách a no…..moc jí to sluší. Ze sedla seskočí asi čtyřicetiletý čilý chlapík a žene se k nám a už začíná tradiční kolotoč a odkud že jsme a jestli jsme tu rádi a hele to jsou přece GL 400 – Hondičky a vůbec jede se ke mě, totiž k mé přítelkyni. No snažíme se namítnout, že asi nebude moc ráda, představte si mílé dámy, že by si váš manžílek nebo přítel domů přitáhl dva v tu dobu již nevoňavé, zaprášené motorkáře z druhého konce planety, ale to už zpod helmy človíčka zazní povel follow me Guys!!! A Ducatka s chroptěním uhání pryč. Tak tedy follow him!!!!

Chlapík se jmenuje Derek a je členem městské rady Dunedinu, má na starosti vodní toky v provincii Coastal Otago, veliký fanda do motorek, se svým devadesátiletým otcem profrčeli na mašinách křížem krážem Nový Zéland a jeho snem nevyřčeným před přítelkyní Jane, je projetí Australského kontinentu. Jane je bezvadná čtyřicetiletá dáma, naprosto chápavá, točí se kolem plotny a připravuje pro nás dobrůtky, zatímco my s Derekem debatujeme, popíjíme Speights – jedno z nejlepších novozélandských piv a dovídáme se o jediné motorce narozené na Zélandu, tím strojem je Britten V 1000, motocykl vyráběný mladým chlapíkem Johnem Brittnem – geniálním Novozélanďanem, který tento unikát vyrobil doma v garáži a kyby nezemřel na leukémii, jeho motocykl by se vyráběl v sériové výrobě, neboť měl na tehdejší léta (nápad se zrodil roku 1992 a o rok později stál postavený prototyp) vynikající technické zpracování a John na tomto motocyklu vlastní výroby vyhrával mnoho závodů porážeje renomované značky sériově vyráběných motocyklů. Tento novodobý Leonardo Da Vinci měl za svůj krátký život na kontě nepřeberné množství funkčních a skvělých výrobků (hlavně v oblasti motorismu), ale například navrhl a sám si postavil svůj rodinný dům, na jehož stavbu použil pouze recyklovatelný materiál. Škoda takového člověka, že? Tak alespoň doufám, že se bude v nebíčku spokojeně vrnět, když představím jeho stroj po technické stránce České veřejnosti. Takže šťouralové, tužky a papír a jedem.

Motocykl Britten V1000 byl vyroben kolem roku 1993 kdesi v zapadlé garáži, celková doba výroby trvala podle Johna Brittna 2000 hodin, stroj byl zkoušen na uzavřené místní komunikaci poblíž města Christchurch. Zřetelné tělo rámu, bylo chytře vyrobené a svařené z dvou bloků mosazi a zohýbáno v jedinečný tvar, umožňující sedlu a palivové nádrži utvářet jeden celek. Motor byl čtyřdobý vodou chlazený dvouválec V-twin quad cam o obsahu 999 ccm a úhlu 60°, čtyři ventily na jeden válec hnané řemenicí. Výfukovou soustavu naohýbali Johnovi v továrně a doba výroby zabrala 80 hodin. Poměr komprese činil 11.3:1, vrtání x zdvih 98,9 mm x 65 mm, titanové ojnice - mazány olejem, ventily byly vyrobené z titanu a průměr sacího ventilu činil 40 mm, průměr vyfukového 33 mm, suchá spojka, plně řízené vstřikování – sekvenční dva vstřikovače na jeden válec, pětirychlostní převodová skříň s těmito převodovými poměry (pro fajnšmekry :)):
Primární poměr: 1,97
1st - 2.5
2nd - 1.77
3rd - 1.38
4th – 1.125
5th – 0.961
Tlumiče ?hlins – přední i zadní vidlice plně nastavitelná, přední ráfek 3,5“ x 17“ – karbonové složení, zadní ráfek 6,0“ x 17“
Přední brzda: dvojitý kotouč 320 mm čtyřpístkové třmeny Brembo, zadní: jednokotoučová 210 mm protichůdné pístky Brembo.
Rozvor: 1420 mm
Suchá hmotnost stroje: 138 kg
Nádrž: 24 litrů
Výkon: 166 kobyl @ 11,800 rpm
Maximální ochranné pásmo toček motoru: 12500 rpm
Maximální rychlost: 190 mph = 305 km/h

     Po večeři se začínáme vytahovat my a ukazujeme fotografie z putování po Norsku a když začíná prezentace motocyklu Jawa, který postavil náš třetí parťák Láďa, absolvoval na tomto stroji celé Dobytí Valhally (10000 km po Skandinávii) a který tu s námi bohužel není, slova amazeing a crazy neberou konce. Derek tak může poprvé v životě shlédnout prapodivný vozíček PAV a velmi, opravdu velmi dlouho je potichu a civí v němém úžasu na tu celou ukovanou soupravu, která vznikla v české vesničce Oselce, čtyřicet kilometrů na jih od Plzně :). (Vyrobena v roce 2006 a taky zkoušena na veřejné komunikaci Oselce – Nepomuk a taky vznikla v zapadlé garáži, tak co!) Za úsvitu dostáváme od Dereka klíč od jeho letní haciendy na pobřeží Tichého oceánu u města Dunedin, to proto, abychom se pohodlně vyspali a mohli si bez těžkých zavazadel prohlédnout město Dunedin.

 

© Andy