autor:Franky
foto:Franky

Alpský „zájezd“ 2012, aneb jak nám Passo Di Falzarégo „sežralo“ kamaráda - Letošní rok se mi příliš nepovedla závodní okruhová sezóna.

První závod na Slovensku a druhé místo o délku motocyklu 0,01 vteřiny za domácím Milanem Murgašem sice sliboval celosezónní bitvu jak břitvu. Ovšem druhý závod v Brně už se žel nerealizoval díky krachu závodní agentury DA-Racing.

Nepříjemnost v podobě účastnické finanční ztráty za 7 závodů měla druhou stránku = náhle získaný volný čas! Po odvolání druhého závodu v Brně - když už jsem byl na cestě do Brna - jsem na otočku vytáhl cestovní strojek a připojil se ke kamarádům = konečně se poprvé podívat do Hořic na 300 zatáček Gustava Havla!

 

 

A pro jistotu rovnou na jubilejní 50. ročník. Nu a slovo dalo slovo = dohodli jsme se s Jirkou K. seniorem, že letos se podíváme do Alp. Jirka se totiž tak trochu nostalgicky zasnil – prý se tak „jednou podívat do Alp!“

 

Co na to říci?

 

„POČÍTEJ S TÍM = JEDEME! A KDY JINDY, KDYŽ NÉ HNED/TEDY ZA MĚSÍC NA CYRILA A METÚDKA ;)!“

 

Po návratu z Hořic již jen doladit detaily přípravy – Jirka totiž 15 let nevytáhl paty z republiky a současně nebyl příliš vybaven ani na delší moto-expedici ve spartánských podmínkách. Trochu námzkomplikuje čas odjezdu /bratrem Davidem a týmem ještě RIKIMotoRacing / pořádaný Dachl Cup-Křimice s posunutým původním dubnovým termínem až na nynější 30. 6. 2012. Zde jsme totiž již měli každý svoji funkci a tak zvládáme oboje = nejsme žádná ořezávátka.

 

 

Finální sestava alpské expedice čítá moji maličkost s CBR 600 F, Jirku K. seniora i juniora – oba CBR 600 F, Jirka „Racochejl“ CBR 1000RR a dlouholetý společný harcovník a kamarád Ota Cagiva Raptor 1000.

 

 

Vše připraveno = můžeme vyrazit!

 

Tachometr mého strojku se začíná roztáčet od 59 982 km.

 

 

 

Den první neděle 1. 7. 2012:

 

Křimice, Klatovy, Vimperk, Strážný, (D), Passau, (A), Altheim, Mattighofen, Strasswalchen, Mondsee, St. Gilgen, BadIschl, Gosau (SalzburgerDolomitenstrasse ---Dachstein), Radstadt, Untertauern, Obertauern, Katschberg, Spittal a. d. Drau, Graifenbrunn, Weissbriach

 

Sraz máme na čerpací stanici PHM v Křimicích „U Evy“. Původně plánována trasa přes Železnou Rudu. Ovšem ráno volá Jirka starší s tím, že podle satelitu přichází na Železnou Rudu fronta oblačnosti. Proto měníme trasu více na východ (Strážný). Musíme počkat na Otu, protože z Tachova to měl na Rudu rychlejší,než-li do Křimic.

 

Současně se k nám přidávají na kousek dnešní cesty kamarádi Martin + Martin + Dušan – všichni na R1 a Tomáš na CBR 6.

 

Za slunečného počasí vyrážíme do Přeštic, kde se setkáme s posledním účastníkem Jirkou „Racochejlem“. Během cesty se přehupuje počitadlo mého stroječku přes jubilejní hranici 60 000 km. V Přešticích na čerpačce se mi zdá, že mám přešponovaný řetěz, a proto jej povoluji. Byla to školácká chyba = když jsem totiž kontroloval průvěs,stál jsem ve svahu se zařazeným převodovým stupněm. Takže jsem si jej později v Rakousku povolený zase cvičně utáhl ;D!

 

 

Z Klatov zamířím na Plánici. Silničky jsou moc pěkné a počasí také – jen kluci jsou překvapeni kudy že se to vlastně jezdí do Alp ;D! Ve Vimperku vezmeme naposledy palivo a už to šviháme dál. Jede se pěkně, až nedaleko od Boubína je v jedné levotočivé zatáčce flek, na kterém se snad polovině z nás utrhne a naštěstí opět chytí přední kolo.

 

Nepříjemné – a tak o chvilku později zastavujeme vlevo u restaurace Pod Boubínem, abychom poobědvali.

 

 

Po výborném obědě mastíme dále. V Passau-ově se opakuje tradiční situace – díky chabému značení nikdy nevím jestli se cestou do Alp, na výjezdu z Passau, ocitnu na levém nebo pravém břehu řeky Inn = jinými slovy v Rakousku nebo Německu ;D! Letos to dalo Rakousko. Za Passau se odpoutávají kluci-doprovod a my už dále pokračujeme v sestavě Jirka, Jirka, Jirka, Ota a já.

 

V Mattighofenu ukazuji klukům akvárium u fabriky KTM s vystavenými aktuálně vyráběnými modely značky a hned pokračujeme. Na výjezdu znovu na sinici č. 147 předjíždím dva traktory převážející velké balíky slámy (do valníku se vejdou pouze 2!). Klukům za mnou se podařilo vyrobit nějakou stresovou situaci také díky tomu, že traktory upalovaly snad 80km/h a jeden z kluků se už raději zařazoval mezi traktory - díky protijedoucímu vozidlu - zatímco druhý předpokládal, že oba předjíždění dokončí = ufff, naštěstí vše ukočírují!

 

Na jihu pod Mattighofenem začínají skutečné pravé Alpy. Radost mi začíná kalit počasí – při průjezdu okolo Wolfgangseee je vpravo zataženo jako hrom, což je prostor, do kterého míříme. Dojíždíme do BadIschl-u. Zde kluci přehlédnou, že jsem odbočil. Když za mnou nejedou, mám trochu prekérku, neboť jsem na čtyř-proudovce oddělené zvýšeným travnatým pásem. Musím na exit a vracím se na místo rozdělení = nikde nikdo ! Čekám 15 minut a pak se kluci objeví úplně z jiného směru. Začíná poprchávat. Než-li dojedeme k Hallstattersee padají kapance jak padesátikoruny. Zastavujeme na zastávce autobusu a schováváme se pod přístřešek. Přichází pěkná alpská letní bouře.

 

 

 

Kousek pod námi šplouchá Hallstattské jezero a tak s Otou neodoláme, svlékneme se a v dešti jdeme spláchnout prach z cest. Voda je příjemná, i když chladnější. Hlavně tak metr pod hladinou pronikavě klesá = jo Alpy. Ostatní nemají zájem o koupel, přestože je varuji, že dnes není jistý nocleh a tak hygiena by se jim neztratila. Okolo nás projíždějí kolaři i motorkáři – vesměs bez pršiplášťů, což znamená během chvilky v takové průtrži mokré i podvlíkačky.

 

Asi za hodinu, hodinu a půl, již přestává pršet a rozpálená silnice se paří. Nevypadá to, že by se vyčasilo - tak se balíme a vyrážíme. Z původně uvažovaného navštívení vyhlídky na Dachstein od Gosausee upouštím. Silnice č. 166 SalzburgerDolomitenstrase je mokrá a mírně mží. Ovšem již od druhé poloviny 166 máme sucho a začínáme si jízdu užívat.

 

Po napojení na 99 se už v dálce objevuje světlejší obloha. Za Radstadtem se dooblékáme – přeci jen nás čeká stoupání a přímo úměrné snížení teploty – a už frčíme do kopců. Silničku přes Untertauern a dále před hřeben Obertauern mám rád, i když více jak 10 let zpět se tato část nedala projet bez zmoknutí a Obertauern býval vždy utopen v mracích a mlze. To už však nějakou dobu neplatí.

 

 

 

 

 

Vrchol Obertauern působil dnes jako dělící rovina. Při pohledu do Rakous (odkud jsme přijeli) zataženo a nevlídno! Ale pohled směrem na jih na Itálii je parádní = jasno, modrá obloha. Jednoduše Paráda! Vyfotíme se a jedeme do krásného počasí. Už při počátečním klesánína Mautendorf nám slunce a modrá obloha dodává spousty optimismu.

 

Následné překonání průsmyku Katschberg si už naplno užíváme. Při sjíždění prudkého klesání na opačné na jižní straně zakončeného vždy prudkou zatáčkou – vracečkou se s Otou poměrně rozvášníme do té míry, že několikrát při brzdění driftuji a posléze dobrzďuji po předním kole. Také ve spodní části okolo říčky Lieser vedou velmi pěkné a náročné zatáčky, kdy většina se točí na počátku mírně a na konci se utáhne, což může leckterého nováčka překvapit. Proto jsou také všude značky „pozor na motorkáře“ a jiné varující zase motorkáře např. „pozor – co když má Váš anděl strážný dovolenou!“

 

Za Spittal-em při jízdě po 100 nastává pomalu čas poohlédnout se po noclehu. Odbočíme na 87 směrem na město Hermagor. Při průjezdu se vynoří pěkné místo za svahem, kde nám nedávná údržba lesa připravila pěkné, klidné a neviditelné místo k přenocování v přírodě. Polkneme něco k večeři a probereme dnešní zážitky. Připravíme se na noc a vzhůru do kanafasu.

 

Dnes se zastavilo počitadlo mé Hondy na číslici 60 590 km, což znamenalo ujetých 608km.

 

 

 

 

 

Den druhý pondělí 2. 7. 2012:

 

Hermagor, KarnisheDolomiten Str. – Nassfeld (I), Pontebla, Tarvisio, Kranjska Gora (SLO), sedlo Vršič, Bovec a zpět na sever, Strmec, Mangartská cesta, Lago di Predil (I)

 

Noc proběhla klidně, akorát můj stan trochu ve svahu nestačil délkou „čahounům“ Jirkovi a Otovi. Navíc Jirka povídal něco o chrápání zleva i zprava . Posnídáme, sbalíme se a v pohodě vyrážíme až okolo 10 h..

 

 

Projedeme 87 směrem na Hermagor. Pak točíme po 111 na západ a chvilku na to odbočujeme vlevo. Čeká nás krásné stoupání do Itálie a překonání mého oblíbeného Nassfeldpass (1530 m.n.m.). Stoupáme a série zatáček se pravidelně opakují. Silnice nemá sice prvotřídní kvalitu, ale stále je velmi obstojná a především čistá. S Jirkou juniorem a Otou se nám probouzí závodnické geny a naše jízda připomíná velkou cenu. Nahrbený za řídítky tlačím motorku řídítky do náklonů a tlemím se do přílby jako jezulátko !

 

Vyletíme na horizont a ejhle – celníka z roku 1999 vystřídala kráva rozcapená uprostřed silnice a ostatní potloukající se okolo = jsme na vrcholu, před námi je sjezd do Itálie. Na chvilku se zde zastavíme. Okolo nás se nahrnou děti - Holanďané/skautíci, kdy po kravách jsme vítaným zpestřením. Tento přechod „objevil“ někdy před rokem 1998 náš kamarád „Vorlice“ z Berouna a komentoval jej slovy: „to jedeš parádní silnicí kupou zatáček stoupání jako kráva na vrcholu je závora a stojí tam vrátnej do Itálie!“Vrátný se od založení EU někam vytratil a zbyla pouze závora a nesmrtelná hláška Petra „Vorlice“.

 

Počasí je krásné a chuť jezdit nás nenechává dlouho na místě.

 

 

 

 

 

 

Sjíždíme do Itálie silničkou, která si ještě jako již jedna z mála uchovala klasický alpský charakter. Takový, o jakém jsme si snili v dobách, kdy jsme znali Krušné hory nebo i Tatry. Do části zatáček, kam není vidět je zvykem před nájezdem zatroubit. V polovině klesání vjíždíme do tunelu ve skále, který se prudce stáčí a vyvádí nás na opačné straně hory! Paráda!!! Kamarád Ruda „Bungle“ ze Sokolova v sedle Horneta před 10-ti lety na této silničce prohlásil, že „právě našel smysl života!“ Silnice nám na konci klesání ještě nabídne výhledy na široké kamenité koryto nyní prázdné řeky mířící do městečka Pontebba.

 

 

 

 

 

 

 

Zde točíme na západ po 13 a míříme na Tarvísio. Cestou míjíme odbočku na 10 km vzdálené jezero Lago di Predil – kde budeme dnes nocovat. To ovšem nyní ještě netušíme – a to je právě to pěkné na těchto toulkách = jeden nikdy neví, jak den skončí! V tuto chvíli však sjíždíme na 202 a míříme do Slovinska. V Kranjské Gore otočíme směr opět na jih. Máme se na co těšit! Před námi je severní stoupání na sedlo Vršič = 62 číslovaných vraceček! Z této strany je většina 180° zatáček vydlážděno žulovými kostkami. Rovné a méně klikaté úseky jsou s asfaltovým povrchem.

 

 

 

 

 

 

Při stoupání se potkáváme s nějakým srazem Gold Wing-ů šplhajících stejnou cestou. Byl to zajímavý pohled, když si před námi jeden z těžkotonážních motocyklů špatně nadjel a zůstal ve stoupání ve vracečce/navíc se spolujezdcem / napříč vozovkou stát. Dlužno říci, že řidič nezaváhal – udržel váhu správně na vnitřní noze – pomalu a opatrně v kopci couvnul a už se v pravotočivé zatáčce vešel = Pan řidič!

 

Pokračujeme ve stoupání. Několikrát vyzkouším přilnavost kostek. Trochu se také díky partě Gold Wing-ů roztrháme. Pak zase stavím na foto a zvěčňuji soukmenovce šplhající do stoupání. Na vrcholu zastavujeme a hned se k nám hrne nějaký výběrčí, ale spokojí se s tím, že jsme zastavili jen na okamžik a jde si po svém.

 

 

My se skutečně rozhlédneme a už si to pelášíme dotočit číslované vracečky na jižní straně – a pozor! Tentokráte asfaltové s ucházejícím povrchem. Užíváme si sjezdu do doby, než-li nás zastaví místní policie. Během chvilky je nám jasné proč – některý z kolegů motorkářů nedobrzdil, nízké betonové patníčky jeho stroj nezastavily a tak se i s motorku odporoučel do propasti ! Brrr! Záchranka už je zde také. Když nás policisté pustí pokračovat, o něco níže potkáváme také hasiče s jeřábem. Je čas oběda a tak zastavujeme na plácku pod stromy u vody. Chci se předvést,jaký jsem „šofér“ a tak na štěrkovém povrchu najedu kolmo k motorce Jirky staršího a 90° smykem seřadím svůj motocykl způsobně do řady. Jenže mi při zastavení ujede na šerku levá noha a po podklouznutí již nemám oporu a položím motorku do prachu. Hračky jsou plačky – kromě několika škrábanečků jsem si ohnul řadičku a vlomil boční blikač. Tak mi nezbývá – nežli rozebrat bok a poopravit, včetně porovnání řadičky. To jsem tedy předvedl „šoféra“ paar exelence! Poobědváme, umyjeme se v říčce ve vodě teplé celých 9°C – celý tam vlezl jen Ota. Ten si také vezl laserový měřič teploty. Během odpočinku vidíme hasiče odvážet havarovaný motocykl z rokle. Bylo to BMW GS 1200 a vypadalo, že hlavní náraz dostalo na horní část (budíky, brýle, nádrž) . Snad si řidič ještě někdy zajezdí …?!! Přáli jsme si všichni.

 

 

Opět se nám od západu zatahuje a tak se balíme ještě v parnu a pelášíme dále. Obloha se začíná zatahovat snad všude okolo. Když dorazíme do Bovece točím nejprve na jih, ale ani neopustíme město a už létají kapance jako pětikoruny. Zlomíme to na sever, ale tam je před námi zase obloha jak černidlo na boty. Zastavujeme na čerpací stanici pro palivo a zde také přečkáme prudkou alpskou bouři, kdy nakonec nechybí ani kroupy! Tady také potkáme partičku motorkářů z Čechvracející se od moře. V průběhu bouře přijede ještě tuším Liberečák se Suzuki Bandita Slovák se Suzuki Intruder. Kluci „Československý“ se našli na internetu, ale na živo se potkali tady v Alpách. Věci měli v kempu tuším na Bohinjském Jezeru. Nu a Slovák na Suzuki Intruder-u má totálně ojeté destičky předního kola! A tak se klukům nechce bez brzd nikam do kopců. Nikdy se nepřestanu divit na jakých strojích se některý živočich typu homo sapiens je schopen vydat tisíce kilometrů a ještě čekat, že se mu povede i vrátit…?!!

 

 

 

Když přejde a trochu odezní bouře, vyrážíme na sever po 203. Než dojedeme do osady Strmec, už je opět silnice opět suchá – jako by se před hodinou nic nedělo.

 

 

 

 

V tomto ohledu jsou Alpy nepřekonatelné. Popojedeme ještě kousek a zastavuji u odbočky na placenou horskou silničku Mangartská cesta. Kluci už by šli raději bydlet, ale já jsem zvědavý a tak nakonec dohoda zní dojet k mýtnici a pak se uvidí. U mýtnice je však pusto a prázdno. Tím pádem je povinností podívat se, co že to má na této cestě být tak úžasného, když za to Slovinci chtějí tuším 10€ za motorku ….?! (Když kýčovitý Gross Glockner byl před pár lety za 17€!).

 

 

Jedeme vzhůru a se stoupající výškou nás panoramata stále více přesvědčují, že se právě nacházíme v jedné z nejúžasnějších části Alpského jižního masívu. Ve druhé části nás čeká cca 300 metrový tunel, za nímž je ihned průrva překlenutá nájezdem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je vidět, že voda často tekoucí průrvou má už nájezd „připravený“ k odervání a odplavení do údolí. Podle kamení níže to nebude poprvé!

 

 

 

 

Dále stoupáme po vrstevnicích, až do míst, kde končí všechny cesty. Šipky sdělují, že lze vyrazit na 2 hodinovou procházku a dosáhnout tak vrcholu hory Mangart ve výšce 2 677m.n.m.! To samozřejmě v moto-oblečení a moto-botách nepodnikáme. Rozběhneme se po rozlehlé části náhorní planiny – výhledy do údolí jsou úžasné zvláště v jednom místě / z okraje 500 metrové propasti /, kde severně se lesknou jako dvě kapičky modrozelená jezera Laghi di Fusine! Na okraji této propasti je také mosazný štítek se jménem Slovince, který zde v roce 2000 ve svých 49 letech opustil tento svět.

 

 

 

 

On pohled dolů z okraje srázu není pro slabé povahy. Během našeho pobytu se postupně zatahuje a sem tam zahřmí – že bychom zažili bouři přímo v bouři?! Malinko níže je nějaké stavení a na cestě byl nápis Aperto (otevřeno) a tak si tam dojedeme.

 

 

Je to horská ubytovna – obvykle využívána horolezci. Ubytování je nám nabídnuto za 19€ na hlavu v pětilůžkovém pokoji a za 14€ v devítilůžkovém. Představa prožít zde právě se sice pomalu, ale nevyhnutelně, připravující pravou alpskou bouři byla velmi lákavá. Současně také - trochu se v keckách nalehko proběhnout po zdejších kopcích a zdolat také vrchol Mangart by nebylo od věci.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jenomže nebylo kam ukrýt motorky a pravděpodobné krupobití v této výšce by nemuselo dobře dopadnout pro strojky. A tak nakonec nabídku ubytování nevyužijeme a vracíme se do nížiny k nyní již určenému místu přenocování – Jezero Predil – přímo pod tímto pohořím.

 

 

 

 

 

Vyjíždíme zpět na 203 a po přejetí hranice do Itálie zastavujeme na Predilském jezeře během 10 minut. Zde parkují už také tři vozidla Čechů a s večerem přijedou ještě další / a nejen Češi. Jdu si zaplavat a tentokráte se přidává Jirka „Racochejl“.

 

 

Přeplaveme jezero na pláž prázdného campu naproti, zaskáčeme si z mola a hurá zpět. Voda je výrazně teplejší než-li na Hallstadttu. Pomalu začíná poprchávat v době, kdy si vaříme večeři.

 

/// Mimochodem – co zažíváme zde poprvé je invaze myších skokanů. Každou chvilku okol nás proskáče myš-klokan. Děti z aut na parkovišti se je snaží marně odlovit. Nakonec se jako vrchní lovec projeví Ota, kterého jedna z myšo-klokanů provokovala, když se přišla za jeho přítomnosti mrknout Otovi pod ruce = co tam pro ni dovezl. Ota čapnul klacek a jal se provokující myš pronásledovat. Ta zmizela mezi dvěma stromy rostoucími ze společného pařezu. Ota však prokázal instinkt lovce, přikrčil se a vyčkával. Myší provokatér po chvilce vylezl a to bylo to poslední, co v životě udělal. Ovšem Ota v tu chvíli v očích dětí/holčiček stal nejméně Hannibalem Leckterem, na čemž se jednohlasně mezi sebou holčičky nahlas shodly! Zatímco u kluků sklidil Ota odborné lovecké superlativy! ///

 

S narůstajícím deštěm se schováváme pod stromy s tím, že nemá cenu stavět stany a nechat je moknout. Postavíme je po bouřce. Bouře nakonec dosáhne veliké intenzity, že prší skrze koruny stromů snad i kolmo. Přišly dokonce nadvakrát kroupy velikosti holubích vajec a to byly pěkné švestky do lebedy, že jsem si pod stromem narazil na lebedu také přílbu. Bylo tak 21:00h., když bouře trochu ustala a my konečně postavili stany a dali večerní kávu/čaj/polévku. Myši stále sem tam pobíhaly okolo – zejména v místech naší večeře posbíraly vše, co zbylo.

 

Dnes se tachometr zastavil na hodnotě 60 784 km, což znamenalo ujetých jen 194km na pohodu. A tak to má být !

 

 

 

Den třetí úterý 3. 7. 2012:

 

Lago di Predil, Tomezzo, Sútrio, Ávusa, Sella di Razzo, Sella Ciampigotto, Pelos di Cadore, Auronzo, Cortina ď Ampezzo

 

V noci ještě trochu sprchne, ale žádná tragédie. Ráno nás již budí slunce opírající se do vrcholků hor nad námi (západně), zatímco se dole ještě válí mlžný opar. Nic nás nehoní a tak se pěkně v klidu nasnídáme, sušíme věci, povídáme se sousedy z aut. Na chvilku se zastavuje také partička Čechů na motorkách. Okouknou jezero, umyjí si nohy a peláší dále. Kluci zjišťují, že do řádně neuzavřených brašen, tašek a nádrž-báglů na motorkách se během noci dostaly myši. Kromě ohlodaných chlebů klukům prokousaly myši také papírové obaly od cukru nebo polévek. Potvory ušaté! Spoustu věcí tak raději vyhodíme.

="Obrázek 62" align="bottom" vspace="1" width="605" height="454" border="0"/>

 

 

Někdy před polednem máme sucho a sbaleno. Loučíme se se zbylými Čehuny z aut a vyrážíme okolo jezera jižním směrem. První moc pěkný přírodní úkaz nás čeká po projetí letoviska Sella Nevea. Sjíždíme levotočivou šroubovicí silnice ve skalní průrvě, kdy i prudce se točící tunely jsou součástí této šroubovice. Dále směrujeme po žluté, kaňonem na východ směrem k městu Raccolana. Celou cestu od jezera potkáváme samé „plechovky“ Aston Martin s vlaječkami a emblémy nějakého značkového srazu. Také za volaty jsou vidět vesměs postarší seladóni a vedle nich ženy věku dcer, respektive vnuček :D! „Že by náhlá ztráta zraku u těchto holek…….??!:-DDD!

 

V jedné ostré pravotočivé v závěru hodně utažené zatáčce za mnou jedoucí Jirka junior v závěru zatáčky vyjíždí poměrně dost do protisměru. Naštěstí další Aston Martin z protisměru je ještě daleko – UFFF! „Mý nervy!“ Později tak Jirku častujeme s tím, že když už se někde rozplácnou o automobil tak jasně, že né o nějakou tuctovou „koloběžku“, ale jedině o něco výjimečného - třeba Aston Martin! Táta Jirka senior však trochu prská – aby také ne = kdo by se nebál o syna, když měl situaci přímo před sebou. Jirka senior naopak od prvopočátku jede velmi rozvážně a také stále opakuje: „jen si jeďte chlapcí (jakoby rychle), já si pojedu podle svého!“ S tím samozřejmě jen souhlasit.

 

Jedeme celkem v dusnu a horku a tak po odbočení na 52bis se začínám poohlížet po nějakém krámku k doplnění potravin a nějakého osvěžujícího nanuka. Mineme roztahané Tolmezzo, pak minu plánovanou odbočku a tak stavím nadohled u italského supermarketu v městečku Paluzza. Nakoupíme, dáme si zmrzlinu a pak vzhůru do sedel – kousek zpět a odbočujeme opět na neznámé žluté silničky. Sútrio, pak přešplháme téměř přes vrchol M. Zoncolán 1 740 m. n. m. a už v Ováro odbočujeme na sever, ale po 2km opět točíme na západ –Avúsa. Respektive tohle jsem měl v úmyslu. Ovšem nějak jsem prokaučoval správnou odbočku. Nakonec si to dáváme ještě severnější cestou přes Ludária, Forni Avoltri, Sappada, Borgata Mare a opět točíme na jižní – původně plánovanou trasu přes Forcella Lavardét do Sella di Razzo. Tato původně nechtěná trasa nám předvedla překrásné scenérie prakticky úplně bez provozu.

 

 

Takže jsme si zablbnuli v zatáčkách střídavě s kocháním a obdivováním – nebylo proč litovat. Mezitím se naším směrem v dálce zatahuje obloha. Když dorazíme v Lággio di Cadore k silnici 51bis je už bouřka pryč – jen silnice je poněkud zavlhlá. Vezmeme si tak na napojení na 48 palivo a mezitím rozpálená silnice už opět trochu oschla. Pelášíme po 48 na Cortina di Ampezzo. Od města Stabiziane je už silnice úplně suchá a opět pálí slunce. Naše jízda má jiskru. Také kvalita a čistota silnice je výborná, točení přehledné. K tomu se vlevo majestátně v celé kráse vypíná v dálce hřeben třítisícovek pohoří Gruppodelle Marmarole a dalších, což je v podstatě pilíř Dolomit! Prostě nádhera.

 

 

 

 

 

V Misurině se kluci za mnou vystřídají a začínáme klesat ke Cortině. Vracečky v klesání jsou poměrně náročné na dobré vedení a rychlý výjezd, neboť aby se silnice samo-čistila má sklon zprava do leva (vpravo hora/vlevo údolí), k tomu se přidává sklon vedení vozovky. Člověk tak má hlavu skorem „před předním kolem“ a zadek nad hlavou. To znamená do každé pravotočivé vracečky motorku tvrdě silou natlačit do zatáčky / špičky bot a stupačky většinou přijdou do styku s vozovkou, současně dojde ke tvrdému stlačení tlumičů, změní se geometrie i stopa předního kola. V této situaci udržet motorku silou v náklonu a na dobře odřazené převodovce přidat plyn a doufat, že se motor postrádající v těchto výškách kyslík rychle sebere a energii - také vracejících se tlumičů - spojí v pohyb/zrychlení vpřed. Nedodržení této posloupnosti/neudržení motocyklu silou v rotaci a sklonu/ vede k vyjetí do protisměru, a nebo - téměř - vypadnutí řidiče z motocyklu na vnitřek zatáčky, když se tomuto nepodaří koníky správně pobídnout. To jen tak na okraj. Za mne se zařazuje opatrný Jirka senior.

 

Jedu si svoje, samozřejmě mi trvá dvě série zatáček, než si zvyknu. Pak protlačím vracečku, plyn, pohled do zrcátka a ….Jirka za mnou. Pěkně!!! Další série zatáček – nájezd mi vyšel, výjezd také – pohled do zrcátka a Jirka pořád nalepený těsně za mnou. Ostatní už jsou kus vzdáleni. Další a další série a Jirka neztrácí ani metr! Také mu to v Cortině říkám, že točit vracečky při jízdě s kopce takhle bravurně je disciplína bezmála profesorská! Jirka povídá, že mu to vyloženě sedlo a jelo se mu parádně = bylo to vidět, ovšem bez jeho výborného ovládnutí strojku by to nebylo možné!

 

 

 

V Cortině se ozývají hlasy jako, že dnes by nebylo od věci vyspat se v posteli – myší už bylo dost atd.. K tomu se přidává Ota s tím, že už toho má dnes dost a je už z Raptora vcelku unaven. OK – navrhuji vystoupat ještě na Passo di Falzarégo = nakonec silnice je suchá, sluníčko svítí, jen v dálce se točí bouře. Takže ještě využít situace – zajezdit si a přitom dojet přes Falzarego do městečka Arabba. Zde je nepřeberná možnost ubytování a dokonce mám v batohu doporučení na jeden Pension za 19€ se snídaní na hlavu. Vyrážíme tak ještě dále na západ a stoupáme výbornou silnicí na Falzarégo. Příhodného počasí využívají také ostatní návštěvníci Dolomit a provoz je celkem hustý. Za mnou ve vedení jede Jirka junior, Ota, Jirka senior a Jirka (1000RR). Docela si jízdu s Jirkou junioremužíváme. Postupně mizí další světlomety v zrcátkách. Když už nejsou vidět ani na dlouhých rovinkách postupně zpomaluji. Za poměrně dlouhou dobu se objevuje Ota….troubí a bliká?!! Zastavujeme – Ota povídá: „Jirka senior vyjel ze zatáčky  a v příkopě udělal kotrmelec!“ Vracíme se o asi 2-3km zpět.

 

Tady už stojí Jirka u motorky. Oba jsou již z příkopu venku,a jak koukám, ani Jirka ani motorka nevypadají na odpis = zaplať PánBůh! Jelikož je poměrně hustý provoz, uklízíme se o kousek níže na odpočívadlo s tím, že zkontrolujeme škody a dohodneme co dále.

 

 

 

Hlavně Jirka – jestli je OK. Stěžuje si na bolest v rameni, kdy na bundě má ovšem trochu hlíny a drnů na opačném nebolícím rameni. Nejprve usuzuje – že si rameno narazil, jak na něj vlastní vahou upadl a chce to nechat chvilku – zda bolest neodezní, a nebo naopak, nebude rameno otékat. Jinak se zdá Jirka v pořádku.

 

Proto přišla řada na moto. Jirka si myslel, že má ohnutou vidlici i kolo, ale stačilo jen povolit brýle vidlice a srovnat. Ani kolo ani vidle se již nezdají poškozené. Jinak motorce kromě chybějícího zrcátka, blikače a odřeného prasklého plexi, včetně několika dalších škrábanců, nic nechybí a funguje vcelku normálně.

 

 

 

 

„Tak co rameno Jiří?“ Není to nic moc. Ruku Jirka nemůže zdvihnout. Říkám mu, aby mi zkusil maximálně stisknout moji ruku. Nejde to úplně ! Je to jasné – nějaká kost bude prasklá. Musíme najít nemocnici! Jirka tomu nechce moc věřit, stále doufá, že bolest odezní. I tak se domlouváme, že minimálně prohlídku u doktora potřebuje. Podle karty cestovního připojištění kontaktoval Jirka call centrum s tím, že bychom potřebovali upřesnit adresu nemocnice ve městě Cortina di Ampezzo. Operátor však uvedl, že v Cortina-ě nemocnice není a jako nejbližší uvedl město cca 30 km vzdálené od Cortina. Moc se mi to nezdálo, že by v olympijském městě Cortina nebyla nemocnice. A samozřejmě po internetu si nemocnici najdeme sami. A protože otřesy nedělaly Jirkovi dobře oslovili jsme manželský pár Čechů s dodávkou, zda by Jirku nesvezli jejich směrem do Cortina. Současně s Jirkou se za dodávkou vydává Ota jako doprovod. Dohoda zní – my vyčkáme zde na verdikt doktora (až zavolá Ota).

 

Ota asi za 40 minut volá s tím, že je to skutečně fraktura v ramenním kloubu – jak potvrdil v italské nemocnici města Cortina lékař ARAB! Ještě čekají na fixaci. Takže my se přesouváme také do západní části Cortiny a s Jirkou juniorem se pak vracíme ve dvou pro motorku Jirky seniora na odpočívadlo. Jirka junior později ohodnotil nelichotivě můj „peklostroj“, že jede jako Babeta – co se týče výkonu.

 

Je večer, scházíme se všichni i s technikou na zastávce autobusu. Jirka má zafixované rameno. Vyrazíme s Otou sehnat ubytování. Nejprve vícehvězdičkový hotel přímo proti nám. Cena za noc pro jednoho atakovala únosnou hranici pro všechny.

 

 

Pak o 200 metrů dále pension – ten však byl obsazen a cena také poměrně vysoká. Nakonec vyjedeme z Cortiny a na předměstí Fiames najdeme hotel Fiames. 30€ na hlavu navrhnutých italskou paní domácí se za stávající situace jevilo jako přijatelné. Postupně se přesuneme. Jirku seniora vezmu já – přestože chtěl díky otřesům raději pěšmo. Jedu s ním – jako bych vezl vejce. Máme střechu nad hlavou.

 

 

Večer Jirkové zajišťují telefonicky transport tak, že potají dávám vědět bráchovi Davidovi s dotazem, zda by nepřipravil transport a pro Jirku seniora nepřijel. Brácha je spolehlivý a slíbil, že to zařídí a také zařídil. Když za nějakou dobu přišel Jirka s tím, že jako jestli by David….??! Rovnou povídám – už jsme dohodnuti, zítra zajistí David dodávku a nejpozději pozítří je tady. (Nakonec to bylo ještě rychlejší a pro Jirku seniora přifrčel David s dalším kamarádem Martinem „Šuchinem“ s VW Multivanem a přívěsem).

 

Legrace byla, že Martin řídil celou cestu a zde v hotelu zjistil, že nemá oprávnění skupiny „E“ :DDD! Nakonec se rozhodl také Jirka junior, že pojedou s tátou domů společně, protože na něho sedla nějaká letní chřipka. Z bandy tak zůstáváme pouze tři „mušketýři“.

 

To jsem, ale trochu předešel události. Nyní si v hotelu Fiames jdeme dát něco do trumpety a pak do pelechu. Dnes toho na události bylo dost – škoda Jirkova pádu a hlavně zranění !

 

 

 

 

 

Ukazatel vzdálenosti se u mého strojku zastavil na hodnotě 61 040 km (takže 264 km).

 

 

 

 

 

Den čtvrtý středa 4. 7. 2012:

 

Fiames - Cortina ď Ampezzo,Selva di Cadore(638), Caprito(203), Ágordo(347), Forno di Zoldo(251) , Longarone, Claut (slepá), Bárcis, Lago di Bárcis, Pala Fontana, Piancavallo, Sarone, Campon(422), Belluno, Ágordo, a znovu Forno di Zoldo, Lago di Pontese, Longarone(251), Pinedo (řeka Celina)

 

Ráno nás budí krásný slunečný den. Tak pěkný, že se pod okny hotelu objevilo italské policejní auto a chlapci policajtský se jali vybírat za rychlost. Ještě upřesňuji s Davidem co a jak s transportem Jirky seniora a Jirky juniora, včetně strojů zpět domů. Pak posnídáme a my s Jirkou „Racochejlem“ a Otou se pomalu balíme. Jirkové zde v hotelu počkají na transport Davida s Martinem.

 

 

Loučíme se oběma Jiříky – s tím, že kdyby něco, stačí zavolat a my se vrátíme. Samozřejmě, že další užití si dovolené bylo chtě nechtě poznamenáno zraněním Jirky. Takovýto výsledek jsem nečekal – zejména u opatrného Jirky, který celou dobu byl opravdu opatrný a nic nepřeháněl a ještě krotil naše pilotní/závodní choutky. Tak trochu jsem se cítil odpovědný i za tuto událost.

 

Nyní tedy vyrážíme již jen ve třech. Jelikož oba kluci již většinu známých míst viděli, Ota stejně jako já chtěl kličkovat žlutá/bílá/i hnědá klikatá „slepá střeva“, zamířím do těchto dosud neprobádaných míst. Z Cortíny točíme na Falzarégo, ale první odbočkou točíme vlevo směrem na Selva di Cadore. Původně jsem chtěl po 251 na jih. Ovšem odbočka byla postavena tak, v domnění, že točíme na jihovýchod, jsem zatočil na jihozápad a 251 nás vyplivla na červenou 203. A tak znovu na žluté točím ve městě Ágordo. Docela zajímavě situované městečko, kdy naším směrem přejíždíme nejprve most vedoucí do kolmé skalní stěny, kterou překonáme tunelem a už šplháme po vrstevnicích do kopců. Až do města Longarone míjíme stále patrně lyžařská letoviska. Počasí je pěkné, ale v dálce se honí mračna = normálka. Jezero Lago di Pontese je z našeho pohledu loužička jako dlaň na dně zalesněného údolí o 500 metrů nad mořem níže pod námi.

 

Stále po 251 - překřížíme v Longarone červenou 51 a už pelášíme liduprázdnými silničkami moc pěkným typickým italským venkovem. Je horko a tak odbočuji vlevo na slepou silničku vedoucí vesničkou Claut. Silnička se stále zužuje, ale přístup k říčce Celina tekoucí z hor není -a nebo – když je pěkný, tak je zase oplocený. Za vesničkou Lesis nás zastavuje zákaz vjezdu a tak se kousek vrátíme a u mostu přes Celinu si odfrkneme a ochladíme nohy ve vodě teplé 8°C !

 

 

 

Je asi hodina po poledni a tak něco zakousneme a pak se vracíme zpět na 251. Proti nám je černý mrak. Před napojením zpět na 251 už začíná kapat, ale po odbočení na jih se nám povede dešti ujet. Asi jej také strhla přehradní nádrž Lago di Bárcis u města Bárcis. Tato nádrž, respektive široké koryto řeky, se táhne velmi daleko proti proudu.

 

Jak městečko Bárcis tak přehrada i okolí je moc pěkné a malebné.

 

 

 

 

 

My přejíždíme přes hráz a to je tedy NĚCO! Přejetí přehrady je částečně klikatou velmi úzkou a jednosměrnou jeskyní s otevřenou zamřížovanou bránou!!! Škoda, že jsem před průjezdem schoval foťák a zastavit se nedalo. A tak se mi nepodařila tato zvláštnost zachytit do budoucna-škoda!

 

Jenže – vzdor vrozené skromnosti si přiznávám, že mi občas něco napadne = jasně, dokumentace pro nový navigační systém  a tak zde je onen průjezd zachycen:

 

 

 

 

Za přehradou točíme vpravo a objedeme přehradu také po levém břehu a vyšplháme až na konec slepé cesty – před námi se tyčí severovýchodní strana Monte Cavallo (2 250 m.n.m.). Pak se ovšem musíme vrátit k jezeru, kde je zde ještě jedna zajímavost a tou je jednosměrný velmi úzký most napříč přehradou do městečka Bárcis. Lze jej přejet pouze z levého břehu na pravý/opačně nelze! (zde dodatečně získaná dokumentace):

 

 

Stoupáme do kopců na jih okolo Pala Fontana (1 635 m.n.m.) do městečka Piancavallo. Dále se procouráme po hřebenech po velmi úzkých silničkách, kdy několikrát nás silničky dovedou na konci do nějaké horské usedlosti, kde končí.

 

 

 

 

Naše courání nás postupně vyvede nad městem Maniago. Před, respektive pod námi, se táhne do dálky k moři placka Pádské nížiny. Tato část Alp je hodně zajímavá – jak se najednou v jedné hranici z placaté roviny - z ničeho nic - vybíhají dvoutisícové hřebeny Alp!

 

 

 

 

 

 

 

Kousek se vrátíme a míříme opět po žlutých na jihozápad a ve městečku Sarone točíme opět severně. Po napojení na 422 nás dle mapy čeká silnice ála „panorámata“/výhledy. A mapa nelhala. Po naší pravici se nám otevírají výhledy na západní stranu pohoří s vrcholy Monte Cavallo nebo Monte Messer (2 231 m.n.m.).

 

 

 

 

Okolo města Belluno nejsou značeny žádné pěkné žluté a tak se ocitáme dnes podruhé ve městě Ágordo.

 

 

 

Den se již nachýlil. (Mimochodem také kluci David s Martinem již dorazili s dodávkou a vlekem do hotelu Fiames a oba Jirkové už jsou naložení). My se zatím chceme poohlédnout po nějakém noclehu. A tak točíme dnes už podruhé na 347. Ovšem žádné pěkné zapadlé místečko nemůžeme najít. U města Forno di Zoldo najdeme pěkné místo na uzavřené silničce na vrstevnici (nová silnice vede tunelem). Jenže z protějšího svahu údolí se ozývá pravidelný hluk nějakého zařízení. Během 5-ti minut je nám jasné, že hlavně hluk bude v noci neúnosný a tak se vracíme na silnici a pokračujeme západně. Před jezerem Lago di Pontese proti nám vyletí v pravotočivé zatáčce Alfa Romeo tuším 166 a maník toho má plné ruce – nejen, že jede protisměrem, ale odhadem v nějakých 160-170km/h dostává smyk, který Alfu rozhází – ufff, ještě, že nás minul. Najel jedním zadním kolem za krajnici / a že to bylo o fous / mohli jsme vidět, jak umí Alfa Romeo kotrmelcovat, akorát bychom mohli být „žíněnkou“ = nebrat! Proto raději točíme na odbočce na camp u jezera Lago di Pontesse. Kousek sjíždíme, ale už cesta říká, že camp bude ve vlhkém lese na dně údolí ! V době, kdy se počasí umoudřilo a je krásný teplý večer = se mi tedy 2x do vlhkého lesa nechce. Jedeme tedy dále a v duchu hesla „s Martinem se nejí / nespí / jen jezdí a jezdí do pozdních nočních hodin“  dojedeme nakonec po 251 až za město Longarone a na křižovatce Pinedo/Celino u říčky Celina sjíždím na úzkou stezku. Zde pod širákem přečkáme dnešní noc.

 

 

Večer je krásný – okolo nás se tyčí západem slunce ohraničené pohoří s vrcholkem Col. Nudo (2 470 m.n.m.), nedaleko lehce šumí řeka Celina. Něco povečeříme a koupel necháváme až na ráno. Máme tady ticho přerušované pouze zpěvem cikád (později: „ty cikády řvou jako krávy“). A ještě později se přidává Jirka s tím, že prý chrápu a v ničem si nezadám s cikádami. Proto se z naší nocující řady v noci Jirka otáčí o 180° nohama do hlav. Nad rámem se ještě Jirka trochu splaší kvůli mravencům – lehl si totiž tak trochu do mraveniště .

 

Dnešní toulající den ukončilo počitadlo vzdálenosti Honzíka na hodnotě 61 425km (na-toulali jsme tak dnes velmi slušných 385 km).

 

Den pátý čtvrtek 5. 7. 2012:

 

Pinedo (řeka Celina), Bárcis, Pian d. Mérie, Maniágo, Meduno, Redona(552), na východ Campone, Prádis di Sopra, S. Francesko, Pózis, Tolmezzo, Ampezzo, Pieve di Cadore, Borca di Cadore, Cortina d. Ampezzo, Passo di Falzarégo, PassoPordoi, ChiusaKlausen(12), Bressanone(Brixen), VahrnerSee (Pension u Jezera)

 

Ráno se probouzíme opět do krásného dne.

 

 

Nad vrcholy v dále sice občas obloha ztemní, ale vždy to vrcholky nasměrují jinam. Posnídáme, sbalíme se, a jelikož se udělalo parno a jsme poněkud přehřátí – popojedeme a přesuneme se k říčce Celina. Když vlezu do vody – opět jako by mi chtěl někdo odřezat lýtka. Ota „píchne“ do vody laserový bod teploměru = 8°C! TO UJDE ;-D!!! Je to pěkná ledárna, ale nakonec si s Otou i zaplaveme. Jen na Jirku ta teplota byla moc a nízká. Ale umyje si alespoň chodidla ;-).

 

 

Koryto říčky je poměrně prázdné, ale je znát, že nezpevněný přechod přes řeku, postavený z asi šesti-osmi betonových rour > 1 metr v průměru a kamenino-šotolinová zavážka je viditelné provizorium. Voda patrně z jara odnesla původní přemostění.

 

Osvěženi vyrážíme dále. Opět míříme okolo jezera Bárcis do stejnojmenného města. Nyní ovšem u hráze pokračujeme rovně východním směrem. Po naší levici se v horách začínají kupit černá mračna. Po minutí hráze projíždíme tunel a hned za tunelem vlevo = znovu do kopečků a Bohem zapomenutých končin. No – byly to končiny zapomenutější, než jsme čekali. Cestou pohořím po bílých a posléze již jen tenkých hnědých několikrát skončí naše silnice jako slepá v alpské usedlosti na samotě. Každopádně i to mělo svoje kouzlo – stejně jako téměř liduprázdné hory.

 

 

 

Nakonec nás silničky, kdy část z nich nebyla ani na mapě, vyhodí na východní periferii města Maniago. Využijeme toho a najdeme obchod s potravinami – pomohla nám Otova navigace.

 

Před obchodem na parkovišti se potloukal a posléze i povaloval opilec. U zdi opřené dámské kolo na řídítku s taškou lahví levného tvrdého alkoholu. Taková italská socka. Nakoupili jsme něco na zub a k obědu. Po zmrzlině se vydáváme dál – opilec se probral a snaží se nasednout na kolo. Pomalu točíme na sever. Původně uvažováno, překonat pohoří po 552 okolo jezera Lago di Tramonti, kdy v polovině trasy se silnička krásně klikatí do žebříku „slepých střev“. Žel než-li dojedeme do města Meduno, máme tímto směrem totálně černou oblohu. Je cítit voda ve vzduchu a poletují pořádné kapance. Za jízdy hledám v mapě jinou variantu jak se zkusit bouři vyhnout, a přitom pokračovat určeným směrem. Točím tedy opět na východ s tím, že zkusím cestu na sever východnější a žel méně klikatou. Za to obloha tím směrem je světlejší – tak uvidíme. Campone, Pielungo a už vidíme, že přeci jen nás okraj bouře asi nemine. Proto ještě za sucha stavíme u odpočívadla nedaleko San Francesco na gáblík. V době oběda nás od severu přijíždějící motocyklisté míjejí v pršácích. Také projíždí policie ve Fiatu Panda. Tady je však sucho, teplo, pohoda – a tak se do deště ani nehrneme. Nakonec to byl „správný tah“! Bouře se posunula dál a my po obědě projeli již v suchých kolejích mokré silnice. Po chvilce se dokonce vyjasnilo a poslední část trasy dojezdu do Tolmezza, značené jako „vyhlídková silnice“, byla parádní.

 

 

 

Jen Ota trnul, že Raptorek už spolykal všechnu šťávu asi tak před 20-ti kilometry. Blíže než v Tolmezzu však pumpa není. Ve městě nás ještě na dohled od pumpy posílají policisté do bočních ulic díky dopravní nehodě. Opět se zatahuje a to tak, že kolem dokola koukolem. Vybírám tedy směr na Cortinu, ovšem spodem. Silnice je mokrá, auta práší, ale vesměs jedeme stále bez deště nebo jen v drobném mrholení. Obloha postupně opět vyjasňuje - Ampezzo, Formi di Sopra, ale silnice je stále úplně mokrá. Postupně opět osychá a počasí se výrazně zlepšuje, ovšem až na dohled Cortíny. Nezdržujeme se a míříme rovnou na letos osudné Passo di Flazarégo.

 

Na vrcholu svítí slunce, potkáváme zde plno Čechů v autech. Dáme se do řeči s Budějovičáky/Peugeot 406 a z chlápka vypadne, že kamarádí s Láďou Kubouškem (Láďa jel v našem litrovém teamu Rikimoto MBW 7. 7. 2010 v Mostě vytrvalostní závod CEC na 7hodin!) = svět je malej!

 

 

 

Současně kousek níže pod lanovkou má vystavěn tábor Italská armáda s technikou – zajímavé bylo khaki BMW.

 

 

 

 

Den se pomalu nachýlil – cesta přes Falzarégo a dále na město Arabba nás naladí tak akorát k vychutnání úžasné klikatice stoupání na Passo Pordoi. Nadšení trochu přibrzdí italská policie – v Arabba je povolená 70km/h, ale když takto švihnu kruhový objezd stylem = pravá/koleno + rovná + pravá/koleno/plyn skáče mi policejní panáček s plácačkou před motorku. Nakonec jen „strašil“ a po zbrzdění nám mává, abychom pokračovali pomaleji. To už nás ovšem čeká ono suprově klikaté stoupání na Passo Pordoi.

 

 

Jsme tu téměř sami – jen občas se objeví vozidlo, jehož řidič přijel záměrně si zařádit nyní později, kdy je zde minimální provoz. Máme tak jen pro sebe také panorámata.

 

 

Jedna vada na kráse tu však je a tou je čas – blíží se devátá večerní, hlad, nemáme palivo ani místo kde složit hlavu = takže přesně dle mého gusta :-D!!!

 

Pro palivo si sjedeme do Canazei – samozřejmě v tuto hodinu jedině na automat.

 

 

 

 

A pak se vracíme naším směrem na sever Ortisei. Při hledání nějakého příhodného místa se stále zhoršuje počasí. Dle satelitu se do Alp blíží oblačnost. Za Ortisei se napojíme v Chiusa Klausenna silnici č. 12 vedoucí souběžně s dálnicí a míříme na sever. Se zhoršujícím se počasím mizí předpoklad, že se vyspíme tradičně nadivoko. Začíná poprchávat a v Bressanone už je silnice lesklá / mokrá, auta práší, setmělo se. Poohlížím se po nějakém pensionu a Jirka vzpomíná, jak s Petrem „Sobíkem“ v podobné situaci jeli v dešti non-stop domů. Jako krajní varianta budiž, ale nyní ještě není čas „stahovat kalhoty“ .

 

Odbočuji vlevo na ukazatel na ubytování, ale cesta nás zavede do jakési usedlosti typu Hitchcock – nebrat! Vracíme se na hlavní, ale o kousek dále odbočujeme dle ukazatele vlevo k pensionu U jezera (VahrnerSee). Restaurace pensionu právě zavírá a vypadá to tady docela zabydleně. Krátký dotaz na cenu ubytování = vždy mi „dojme“, jak se pikolík musí jít zeptat stařešiny :DDD!

 

Po chvilce nám sděluje 30 € na osobu a naložené motorky si můžeme dát zezadu za vrata do stodoly = vedle traktoru, takže u bráchy Raptorka ;D! „Viď Oťas :DDD!“

 

 

 

 

Pension jako součást statku je takový starodávnější, i vybaveností podobný zařízením u nás za minulého režimu. Ale neprší na nás, máme se kde usušit, motorky jsou také v suchu. Ještě vyzkouším také plynový vařič a ohřeji si gáblík = bral jsem totiž sebou jak benzinový tak plynový, aby se dalo uvařit najednou pro všechny. Nu pak na kutě.

 

Tachometr se dnes zastavil na 61 822 km. Dnešní toulání dalo 397 km.

 

 

 

Den šestý pátek 6. 7. 2012:

 

Vahrner See (Pension u Jezera), Vipiteno (Sterzing), Brennerpass(A), Matrei, Innsbruck, Sharnitz (D), Garmisch-Partenkirchen, Mnichov, Regensburg, Rozvadov (CZ), Plzeň

 

V průběhu noci se pořádně rozpršelo a ráno se v dálce točí letní bouřka. Posnídáme v  malebné restauraci pensionu. Na starosti nás má asi 20-ti letá servírka – patrně vnučka dámské hlavy rodiny, která inkasovala za náš pobyt. Mladá servírka byla vcelku pohledná a z nás tří jí padl do oka Ota, který neodmlouval, neofrňoval se a nejrychleji přitakával na dotazy servírky. Což znamenalo, že jsme dostali kombinaci vajíček se slaninou, klobásou, cibulkou i sýrem .

 

 

 

Doufáme, že po snídani přestane pršet, ale opak je pravdou. Takže sbalíme a naložíme věci ještě v suchu stodoly, navlékneme pršipláště a s ohledem na intenzívní déšť i návleky přes boty a rukavice – tedy/Ti z nás, kteří měli ! Pak už jen zamávání servírce a v intenzívním dešti pokračujeme po 12 na sever.

 

 

Díky stále intenzívnější sprše z nebe a přicházející avizované frontě oblačnosti tak padá původní plán, že bychom cestou domů řádně objevitelsky kličkovali po žlutých, bílých nebo hnědých neznámých silničkách. Tento alpský několikadenní výlet tak končí a my míříme na domov. Ve Vipitenu zastavuji na placeném parkovišti u obchodního centra, abych z Itálie něco přivezl kulíškům doma a také alespoň drobnost širší části rodiny i přátelům. Jirka nic kupovat nechce a tak v tom slejváku hlídá motorky a my s Otou jdeme něco povybírat. Nežli něco vybereme je hodina pryč - jako nic. Nechali jsme tak Jirku v lijavci docela vycukat, ale Jirka je statečný a ani moc neprskal, i když se na otevřeném parkovišti neměl kam schovat.

 

Za deště projíždíme Brenner Passo. Mezi prášícími auty a kamiony opravdu nic moc chuťovka, ale ze sucha by kroucená silnička měla svůj půvab. Při jednom dokončení předjíždění jsem do následující zatáčky trochu více položil motorku a vzápětí následoval smyk obou kol . Silnice patrně intenzívním provozem kamionů znečištěna naftou, deštěm strženými spalinami nebo čím, a pekelně na mokru klouže. Na rakouské straně hranice déšť postupně ustává, ale silnice je stále sytě mokrá.

 

Před Innsbruckem díky divnému značení najedu na dálnici. Bez známky z toho nemám dobrý pocit, ale když už jsme sem najeli tak sjíždím, až na exitu Innsbruck jih, který zapadá do naší trasy. Při průjezdu částí vnitřního města jsem nabyl dojmu, že jsme o několik tisíc kilometrů východně v Istambulu nebo ještě dále. Všude po ulicích se totiž potloukají zahalené postavy v hábitech neustále něco konzumující (nechci říkat „žerou-cí“) .

 

Evropa je opravdu v rozkladu a může si za to díky vlastní pseudohumanitě sama!

 

Při jízdě po 177 se na silnici začínají objevovat suché fleky a pak už je cesta trochu veselejší - také díky množství kolegů motorkářů. Na německou stranu se dostáváme po přejetí Scharnitz Pass. Původně chci pokračovat rovně na 11 okolo jezera Walchensee. Za jízdy mi však motocykl začal vydávat divný zvuk. Když jsem věnoval pozornost původci klepání/vibrování přehlédl jsem odbočku na jezero a tak po chvilce vjíždíme do Garmisch-Partenkirchen. Při jízdě městem rušivý zvuk zmizel. Za městem najíždíme na dálnici a zvuk je zpět, intenzita se zvyšuje. Nakonec zjišťuji, že se mi utrhl upevňovací spoj plastového krytu šroubů uchycení levého zrcátka vnitřní části kapotáže. Jak se zvyšuje turbulence proudění, narůstají vibrace krytu. Zkusil jsem za jízdy multifunkčním nožem dotáhnout, ale spoj byl uvolněný celý. Kryt jsem tedy za jízdy sejmul a zastrčil za kombinézu.

 

Jsme v Mnichově. Už při průjezdu Mnichovem je hustota provozu nebývalá. Za Mnichovem je na dálnici situace jasná = zácpa!!! Všechny 4 pruhy dálnice stojí. Zkoušíme se proplétat, ale jde to ztuha, automobily jsou poměrně natěsno vedle sebe. Postupně jsme otrlejší a protahujeme se místy, kde by ani kolař neprojel ! A nejsme sami. Daří se mi proplétat se lépěji/rychleji. Kolona měla nakonec délku neuvěřitelných 61 km (od výjezdu z Mnichova). Teprve potom se začala rozjíždět. Chvilku jedu 80km/h a čekám soukmenovce, ale tlačí se na mne kamiony a tak zastavuji na odpočívadle. Po chvíli čekání už jsme opět komplet. Za Regensburgem bereme ještě palivo. Již je opět jasno a pálí slunce.

 

Za Rozvadovem se Ota odděluje na domov. Dohodnuté zakončení cesty tatarským biftekem v restauraci U Vadlejchů v Křimicích odmítá s tím, že tatarák tak jako tak nebaští a navíc se těší domů na holky. Dále tedy pelášíme sami s Jirkou. Zleva se postupně opět zatahuje a na úrovni Nýřan projíždíme okraj bouře. Proto ve snaze vyhnout se jedeme po dálnici D5 až do Plzně, pak přes Vejprnice již opět za mrholení dojedeme do Křimic. A tady nás čeká další překvápko = restaurace má zavírací den !

 

Loučíme se s Jirkoua chvilku na to jsem doma u kulíšků. Stav počitadla kilometrů Hondičky se zastavil na 62 377km (za dnešek neuvěřitelně stylových 555km z toho 2/3 v dešti nebo na mokru).

 

Celkově jsme tak na této letošní akci „navýletili“ 2 395 km.

 

 

 

©Franky