autor: Andy
foto: Andy

... třetí a závěrečná část cestopisu z Novém Zélandu, který Andy a Marty projíždějí na Hondách 400 GL

předchozí díly: New Zealand na motorce - část 1 a Two Pakeha (Andy and New Zealand) - část 2

     V době, kdy do oblasti kolem Dunedin začali přicházet první skotští osadníci, zde žila již celá řada domorodých maorských kmenů. Jejich členové lovili ve zdejších na ryby velmi bohatých vodách již přibližně od roku 1100 našeho letopočtu. Přesto se povětšinou zdržovali v blízkosti pobřeží, pravidelně se vydávali do vnitrozemí, kam je lákal dnes již vyhynulý pštros moa, ale také kachny a husy, sladkovodní ryby a posléze také pounamu (nefrit). Nynější město je plné neogotických staveb a majestátně vyhlížejících vil, které v poměrně hustých řadách pokrývají několik svahů, na kterých se město rozkládá. Přestože zdejší terén je značně nerovný. Mezi obyvateli Nového Zélandu je známý jako „Edinburgh Jihu“. Jeho jméno je ve skutečnosti gaelským překladem skotského vzoru, s kterým sdílí také řadu jmen ulic a předměstí. Celkově zde žije přibližně 120 000 obyvatel.

Parkujeme mašinky pěkně v centru města a vydáváme se na obchůzku pěšky, neboť vše důležité je právě ve středu města. Osmihrané náměstí Octagon s katedrálou, krásné historické železniční nádraží, odkud se můžete vláčkem vydat jak do pohádkového okolí města, tak i do vzdálených oblastí země. V Dunedinu sídlí Otago University, nejstarší univerzita na Novém Zélandu. Byla založena v roce 1871 a dodnes zabírá velkou rozlohu nedaleko středu města. Přítomnost přibližně osmnácti tisíc studentů přispívá k rušné a živé atmosféře. Startujeme a jedem hledat Baldwin road – je to nejstrmější ulice na světě, její sklon činí celých 38° a to je pro nás výzva. Tato ulice leží asi tři kilometry od centra ve čtvrti North Dunedin a dostanete se k ní po ulici Cumberland street, vedoucí z náměstí, která se záhy mění v King street a North street, na North street se dívejte stále v pravou stranu a až uzříte ulici připomínající skokanský můstek v Harachově, jste na místě :). Počáteční pocit je takový, že ucítíte takové to šimrání u zadnice a řeknete si, že chcete ještě pár let po tomto světě pobíhat, druhá část pocitu je ta, že vám proběhne život před očima, ale to už se řítíte plnou rychlostí k něčemu, co z dálky vypadá jako betonová zeď (v horním úseku je ulice ve skutečnosti ještě kolmější a motocykl mi šel na zadní). Podél ulice stojí fandové, povykují a mají radost z toho, že se chcete zabít. Po dosažení vrcholu se mi skutečně klepou nohy vzrušením a starší chlápek mi potřásá rukou řka, že jsem blázen a pak jde pryč. Pohled dolů připomíná skutečně nájezd pro lyžaře skokany a já jsem na rozpacích a nevím jak mám sjet. Nakonec se mi podaří s pomocí boží a hlavně se zařazenou jedničkou svah sešourat a jelikož s jídlem roste chuť tak znovůůůůůůůů, teď mne můj dvouválec nenávidí. :)

     Zakoupili jsme vínečko Sauvignon blanc – nebo tak nějak, pečeme na barbecue stejčky a to všechno na pláži u Pacifiku, která je vlastně Derekovou zahrádkou za jeho letním domečkem. Ráno nás vzbudí ječení Ducatky a milý chlapíček Derek nás bere na výlet po tajných  cestách v okolí Dunedinu, balíme si zavazadla a i když na nás náš hostitel naléhá, abychom zůstali ještě pár dní, (aby si měl s kým povídat o motorkách),  víme, že musíme pokračovat dál. Objíždíme celý poloostrov Otago, který tvoří přirozenou ochranu dunedinskému přístavu – Port Chalmers. Dostáváme se do malých rybářských osad: Mascandrew Bay, Broad Bay, Portobello.

Na konci poloostrova se nachází hnízdiště ohromných ptáků, králů oblohy – albatrosů. Mají zrovna mladé a tak je nebudeme rušit, pozorujeme je z uctivé vzdálenosti protiležícího mola. Koho už ale v tak uctivé vzdálenosti nepozorujeme jsou mořští lvouni, kteří se povalují a vyhřívají na cestě po které jsme se dostali na molo. Dospělí samec váží až přes 400 kilogramů a vypadá pořád nespokojeně, mručí chrochtá, slintá a funí. Lehám si na dva metry vedle něho, což není zrovna dobrý nápad, neboť tyhle potvory, přes svou obrovskou tělesnou hmotnost dokáží být pěkně mrštní, ale dobré foto je dobré foto a za to riziko to stojí. Za severním kopečkem končí Dunedin, končí tu také Southern Scenic Route a naše dobrodružství s Derekem. Poslední podání ruky a tento syn divokých přistěhovalců ze Skotské vrchoviny staví Ducatku na zadní a peláší za svou přítelkyní :). Naše společenstvo prstenu zase peláší podél pacifického pobřeží drhnouc kolama silnici č.1 vstříc severu, a tak se stává, že necháme za sebou v prachu ležet město Palmerston – ptačí a motýlí to nebe (doslova Butterfly and bird heaven).

21 Kilometrů za Palmerstonem je odbočka k tzv. Moeraki Boulders – jsou to velké, šedivé a takřka dokonale kulaté kameny (některé mají v průměru celé dva metry), ležící napůl pod vodou a na okraji písečné pláže. Pod jejich povrchem se skrývá porézní jádro, které svou strukturou připomíná včelí plástev – pozorovat je můžete na některých rozbitých kamenech. Přestože tak na první pohled rozhodně vypadají, tyto kameny nespadly z nebe a ani sem nebyly vyplaveny mořem. Pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Ta postupem času zerodovala a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. Jejich zajímavá struktura je dílem další, velmi pomalé eroze, zejména činnosti vody, která postupně proniká pod jejich povrch. Jejich základem bylo kdysi dávno pevné jádro obsahující uhličitan vápenatý, kolem kterého se začaly shromažďovat minerály z okolí – tento proces započal před přibližně šedesáti miliony lety, v době kdy se v těchto místech začaly na dně moře shromažďovat bahnité usazeniny plné zbytků rostlin a korýšů. Postupně tu vznikly útvary od velikosti malých oblázků až po velké kamenné koule, které mají ve svém středu občas malý dutý prostor. Maorové kameny pojmenovali Te Kai-hinaki (koše na jídlo), neboť podle jedné z legend sem byly vyvrženy z moře, ze ztroskotané kánoe, jejíž posádka se vydala pro vzácný nefrit.

Útes nedaleko má být trupem nešťasné lodě a v jeho blízkosti se nachází do výše se tyčící skalisko, zkamenělý lodivod. Některé z kamenů jsou hinaki (koše), nejkulatější jsou duté dýně na vodu a další jsou kumara (sladké brambory) – všechny však pochází ze ztroskotané lodě. Tři z mužů, kteří neštěstí přežili, Nga Tamariki, Puketapu a Pakihiwi Tahi, byli za úsvitu proměněni v kopce, které dodnes shlíží na roztroušené koše. Po dalších třiceti kilometrech přijíždíme do moc hezkého městečka Oamaru, postaveného v antickém slohu. Po celém městečku jsou roztroušeny cedule: Pozor, nepřejeďte tučnáčky!!! V Oamaru je malý přístav, kde po setmění můžete z tribuny za poplatek 25 NZD shlédnout, jak se maličtí tvorové neohrabaně drapou na skaliska za účelem vydloubnutí ráčka poustevníčka z ulity surmovky a nacpáním si bříšek, pak zase klopýtavě odcupitají, plácnou ssebou do moře a jsou ti tam. Jsou to Blue penguin – nejmenší tučnáčíci na světě :). V městečku zakoupíme nejpotřebnější suroviny k přežití (benzín, pivo,pivo a pivo….možná chleba :)) a štrádujíc si to do vnitrozemí po Weston Ngapara Road, pomalu pokukujem po nějaké ložnici. Ta se nám naskytne v jakémsi na prví pohled opuštěném a zapomenutém poli a tak hurá do spacáčků. O půlnoci nás budí zemědělec, kterému skončil v televizi rugbyový zápas a tak čistě z dlouhé chvíle (a aby nemusel býti se starou doma) provádí traktorem orbu. Usměrňujem ho pohlavkem :), néééé po krátké přátelské domluvě nás nechá spát a jede orat k lesu :).