autor: Líba
foto: Jirka, Líba

Vlastně Portugalsko nebylo letos v plánu. Měli jsme předělávat bytový jádro, ale přes známého jsme se dozvěděli o dvou motorkách, které tam míří a přibírají případné dobrovolníky. Sice jsme chvíli váhali, ale nakonec jsme se dohodli s přítelem, že to stojí za to.

 Měli jsme dva měsíce na přípravu motorky a toho nejnutnějšího na cestu. Pasy jsme měli až 2 dny před odjezdem. Z Loun vyrážely 3 motorky, my Kawasaki VN 800, Petr s Hankou na Banditu 600 a Marcel s Jiřkou na Suzuki Intrudru 800. Cesta byla naplánována středem Francie, Španělska směr Portugalský přístav Porto. Den před odjezdem jsme naházeli věci na naši nablejskanou krásku, abychom mohli ráno bez zbytečného zdržování vyrazit. Po paté ráno jsme se sešli na benzíně odkud byl hromadný odjezd. 

 Udělali jsme rychle fotku a vyrazili.

       První den (14. 7.) jsme najeli necelejch 800 km, Čechy, Německo a zakotvili jsme na začátku Francie v Gerardméru. Našli jsme si klidný kemp, postavili jsme stany hezky u potůčku a otevřeli lahvinku vína.

Ani ne po hodince začali lítat komáři, na které náš český repelent nefungoval. Kolem půlnoci si začala kousek od nás dělat ohňostroj nějaká rodinka, probuzení jak z filmu, první co mě napadlo že hořej motorky.

Druhý den (15. 7.) jsme vyrazili kolem 7 hodiny, bylo v plánu najet aspoň dalších 800 km.  Dojeli jsme až k Bergeraku. Dálnicím jsme se kvůli poplatkům vyhýbali . Cestou jsme změnili plány a k severní části Atlantiku jsme ani nedojeli i když jsme se všichni těšili na oceán. Byla nám už druhý den zima zatímco v Čechách panovaly tropy. Střed Francie není nic jiného než kukuřice a obilí, ale musí se jim nechat, že mají fakt krásný kruháky.  Náš plán vyšel a my opět ujeli skoro 800 km a ubytovali jsme se.

Zatím co přítel dělal véču, tak jsem vyrazila pro pivko. Francouzi jsou barbaři - to jak točej pivo, děs a hrůza úplně mi ho bylo líto, proudem a bez pěny.

 Třetí den (16. 7.) jsme si trochu přispali. Vyrazili jsme po snídani plán byl jasný - Španělsko. Jak jsme se blížili k Pyrenejím, začala se zatahovat obloha a před pyrenejským pohořím začalo pršet. Přečkali jsme na malé benzíně hodinu než přestalo pršet. Po mokré silnici jsme vyrazili skrz Pyreneje, bylo mlhavo, mokrá silnice a zatáčky jsme si moc neužili. Kolem 9 večer jsme našli kemp u dálnice nedaleko Palencie. Uvařili večeři a šli spát. Hluk od silnice nám ani nevadil, únavou jsme hned usnuli.

Čtvrtý den (17. 7.) byl budíček v 6 hodin, vstávali jsme ještě za šera, zatímco v Čechách bylo běžně po 5 už slunce nad obzorem.

Hranice s Portugalskem jsme přejížděli v jednu hodinu, podle upozorňovacích cedulí jsme poznali že v Portugalsku je o hodinu méně.

Udělali jsme pár fotek a pokračovali v cestě k oceánu směr Aveiro. Kolem 5 odpoledne jsme dorazili konečně k oceánu. Slunce připalovalo více než u nás, ale od oceánu foukal studený vítr.  Postavili jsme stany v kempu, něco málo pojedli, vyprali to nejnutnější a hurá k vodě. Na koupání to kvůli vlnám opravdu nebylo, ale v těch obrovskejch  vlnách jsme se vyblbli jak malý parchanti. Akorát kdyby nefoukal ten ledovej vítr. V kempu jsme strávili 2 noci.

Pátý den (18. 7) jsme vyrazili do 60 km vzdáleného Porta. Podcenili jsme ten vítr a vyjeli v kraťasech a tričku, už v polovině cesty jsme mysleli že zmrznem. Jakmile jsme zastavili tak na sluníčku bylo krásně teploučko a pěkně to připalovalo.

Po poledni jsme dojeli do Porta našli parkoviště a vyrazili na oběd, po cestě zkoukli pár památek.

Volba padla na zahradní restauraci. Portugalci to mají dobře vymyšlený donesou na stůl sýry a olivy, a než donesou oběd, tak vás hlad donutí sníst to a v závěru zjistíte, že oběd samotnej vyjde na ty samý prachy co trojúhelníček sýru. Oběd nás zklamal i když si každý objednal něco jiného ani jeden z nás si nepochutnal. Po obědě jsme si dali rozchod na hodinu a vyrazili na prohlídku. Nakoupili portský vína a pár drobností na památku. Zpáteční cestou jsme projeli kolem starých hradeb a přístavu, kolem vinných sklepů které byli už bohužel zavřené a vydali jsme se rychle do kempu abychom tu zmrzlou jízdu měli za sebou. Cestou v obchoďáku nakoupili klobásky na gril. Večer jsme grilovali a popíjeli portský, no prostě idylka.

Šestý den (19.7) jsme vyrazili brzo ráno. Na poslední benzíně před Fárem jsme se konečně ohřáli, cestou přestal foukat studený vítr a my po pěti dnech poznali že jsme konečně dorazili do teplých krajin. Kolem poledního jsme dorazili na Faro, lidí už tam bylo dost,

Zaparkovali jsme na takovým plácku před hlavní branou a pánové šli zaplatit a my okukovali motorky, ani ne za 5 minut se vrátili a za 40 euro jsme každý dostal tričko, nášivku, pohled, přilbičku, pár šprcek a proužek na ruku kterým jsme se museli prokazovat pokaždé když jsme se vraceli. Sraz se koná ve velkém městském parku kam se chodí celoročně venčit psi. Sice je to suchý ale první dojem je šok. Ti co byli již ubytovaní zabírali místa pro své kamarády. My jsme hledali taky větší plácek, protože jsme měli držet místo pro pět stanů, druhý den měli dorazit motorky z Rakovníka. Postavili jsme stany ohraničili naše území a vyrazili na prohlídku. Chtěli jsme se jít vykoupat a podle mapky vyrazili k pláži. V polovině cesty jsme se vrátili pro motorku, alespoň jsme viděli jak se jezdí na srazy. Jelikož je nedaleko letiště, tak potkáváte lidičky v motorkářskym oblečení a za sebou táhnou kufr na kolečkách, nebo si přivezou motorku na valníku za autem a oblečení mají hezky na ramínku v okně. Pláž byla vzdálená asi 2 km, byla přelidněná, vítr stále zvedal jemný písek, který jsme měli úplně všude, byla to poslední návštěva téhle pláže. K večeru se u nás ubytoval jeden motorkář ze Slovenska.

První den jsme si program srazu moc neužili, prošli jsme část kempu.

Nachvíli zakotvili u hlavního podia, dali si portugalský pivo sagres a za chvíli nás přemohla únava. Šli jsme zpátky ke stanu, kde jsme si dali víno a probírali naše zážitky.

Druhý den srazu jsme jeli ráno doplnit zásoby, zatímco Petr s Hankou se vydali hledat hezké pláže na pobřeží Algarve. My jsme se s Marcelem a Jiřkou vydali do historického centra Fara.

Naším cílem byla kaple s lebek a kostí středověkých mnichů. Když jsme se vrátili na sraz, tak motorkáři z Rakovníka měli postavený stany a byli na prohlídce srazu.

I my jsme se šli kouknout na program a prošli  velkou tržnici se suvenýry a jinými moto doplňky.

Večer se nám nejvíc líbila kapela Blasted Mechanism.

Třetí den srazu jsme vyrazili koupat směrem na Albufeiru asi 60 km od Fara, na krásné pláže mezi pískovcovými skálami a s průzračnou vodou.

Mezi čtvrtou, pátou jsme přijeli do kempu, kde v hloučku našich známých seděl na svém New Jawa Pionýru Jarda Šíma a vyprávěl nám o své cestě.

Od něj jsme se dozvěděli že v kempu je další velká skupinka Čechů a domluvili jsme se na poslední den srazu po vyhlášení hlavní ceny na společné focení.  Asi po půl hodině odjel a my si šli pro večeři

Rozdávali se těstoviny s rybou – studený, přesolený a hnusný. Na hlavním podiu při výdeji jídla probíhalo zatím miss mokrý tričko. Večer jsme trávili u podia a popíjeli pivo, nejvíc nás zaujalo vystoupení velké skupiny bubeníků. Mezi střídáním kapel probíhali striptýzy a live šou.

 

Čtvrtý den srazu se ráno v 8 podávala snídaně – mangový máslo, housku, pitíčko a oříškovou buchtu, snídaně se pořadatelům povedla víc než večeře. Zatímco kluci z Rakovníka začínali pomalu balit ,tak se všechno připravovalo na spanilou jízdu. My vyrazili o něco dříve, aby jsme si našli místo odkud by šly udělat pěkné fotky.

Potom co jsme udělali pár fotek jsme se přidali k ostatním a dojeli na centrální parkoviště ve Fáru, kde se podávalo pivo a voda zadarmo. Zde jsme se potkali s dalšími Čechy a dohodli jsme se na večer, že spolu posedíme a popijem. Po návratu ze spanilky jsme šli na oběd, po kterém následovalo vyhlášení hlavních cen o nový motocykl a zájezd na sraz do Daytony.

(foto od Jardy Šímy)

Jak bylo domluveno sešli jsme se u podia a udělali pár společných fotek.

(foto od Jardy Šímy)

Rozloučili jsme se s Rakovnickou partou a jeli se koupat. Večer jsme se všichni sešli ve hlavním stanu před podiem a konečně jsme si pořádně pokecali.

Pití a jídlo bylo tento večer úplně zadarmo tak pivo teklo proudem.

Tímto večerem 26 ročník Fara končí.

Desátý den (23. 8.) ráno jsme se rozloučili s Petrem, Hankou, Marcelem a Jiřkou a dále pokračovali sami. Když jsme odjížděli vypadal kemp jak velká skládka. Vyrazili jsme na Gibraltar, kam jsme dorazili kolem 2 hodiny.

Nezbytná  kontrola pasů, průjezd napříč přistávací dráhou letiště a vyjeli jsme na vyhlídku na skále kde jsme nechali motorku, připevnili pořádně věci aby nám místní opice něco neukradli a vydali se pěšky k vrcholu hory. Vyfotili jsme se s Afrikou která je za námi vzdálená asi 30 km

Pár fotek s místníma opicema u stánku s občerstvením a místními suvenýry

Focení přístavu a města z vrcholu a vydali jsme se zpátky k motorce. Ten večer jsme se ubytovali v kempu nedaleko Estepony. Zaplatili, postavili stan a šli na pivo.

 

Jedenáctý den (24. 7.) jsme pokračovali podél pobřeží do Castello de la Plana, za kterým jsme se asi 20 km ubytovali v kempu.

 

Třináctý den (26. 7.)  jsme vstávali za svítání a jeli do Andory, kam jsme kolem poledního dorazili.

Podél hlavní silnice celého státu lemují obchoďáky všeho druhu, dá se tu sehnat spousta levných věcí hlavně alkohol, cigarety a elektronika, škoda že za motorku nejsou návěsy :).
Z Andory jsme vyrazili směr na Milau nejvyšší most Evropy. Noc jsme strávili na  polní cestě za malou vesničkou kdesi ve Francii.

Čtrnáctý den (27. 7.) jsme vyjeli ráno kolem sedmý směr Milau. Mítné na most stálo 2,5 eur. Za ním jsme sjeli dolů do Milau a vyfotili most i ze spodu.

Dalším cílem naší cesty byl evropský grand kaňon du Verdon. Nedaleko grand kaňonu u vesničky Riez jsme se potkali s dalšími Čechy u stánku s ovocem, chvíli jsme pokecali a jeli dál. Vyráželi stejným směrem chvíli za námi. Asi 10 km za Riezem, kde začínala hornatá krajina se spoustou zatáček, za kterými byli odpočívadla s vyhlídkou, jsme jeli v koloně aut, když si třetí auto před námi vzpomnělo na poslední chvíli, že zastaví na jedné z vyhlídek, další auto za ním prudce zabrzdilo a my jak byli v zatáčce v ná lonu a museli rychle zastavit tak nám podjelo přední kolo a my frantíkům poškrábali silnici naší motorkou.

Mohli jsme jet tak 30 km/h, na motorce to naštěstí odneslo jen ulomené zrcátko a odřené přední světlo. Protože bylo vedro a my nikam nepospíchali, tak jsme jeli jen v riflích a mikinách. Bohužel pro nás, já měla zedřený rameno, Jirka odřený koleno a vykloubený kotník, jak se snažil vylézt z pod motorky. Seběhlo se okolo nás plno lidí ,mezi nimi parta francouzkých motorkářů, kteří jeli pár aut za námi a také Æeši, se kterými jsme pár minut před tím mluvili u stánku a kteří naštěstí mluvili francouzsky a vysvětlili, že nepotřebujeme sanitku a ani policajty a že jsme v pořádku. Jen co jsme se oklepali z prvního šoku, tak jsme pokračovali pomalu v cestě do kaňonu.

Při vjezdu do kaňonu se nám otevřel překrásný výhled na jezero a hory. Cesta kaňonem byla samá zatáčka, kolem nás byly skály a pod námi tekla řeka Verdon.

Cestou jsme občas zastavili na některém z odpočívadel a udělali pár fotek. Projeli jsme grand kaňon a pokračovali k moři kde jsme se chtěli ubytovat co nejblíže k Saint-Tropez. K naší smůle jsme ale dorazili k moři až v pozdních hodinách, kdy byla většina kempů zavřená, nebo byly předražený a vypadaly jak zábavní park. Otočili jsme motorku a vraceli se směr grand kaňon, kde jsme chtěli strávit poslední 3 dny naší dovolený. Kolem půlnoci jsme našli plácek kousek nad silnicí, kde jsme přečkali noc jen tak pod plachtou.

Patnáctý den (28. 7.) brzy z rána jsme se vydali zpátky do grand kaňonu, vyhlídli pěkný kemp, kde jsme se po snídani ubytovali a zůstali 2 noci.

My se mohli konečně pořádně vyspat. Hlavně Jirka si tady mohl ve Verdonské řece, kde tekla krásně čistá chladná voda, léčit svůj nateklej kotník.

Sedmnáctý den (30. 7.) jsme odjížděli v 7 směr domů, asi po 100 km se Jirka rozhodl, že bez fotky u četnický stanice v Saint-Tropez domu nejede. Změnili jsme směr a vraceli se 230 km zpátky k moři. Silnice k Saint-Tropez byla šíleně ucpaná a i když jsme kličkovali mezi auty, nejeli jsme rychleji než 20 km/h a my dorazili do města ve 2 hodiny odpoledne.

Skoro hodinu jsme se snažili stanici najít, i když jsme kolem ní 3x projeli - byla schována za stromy a náměstíčku a to co bylo vidět vypadalo jako ruina a nenapadlo nás že je to ona.

Když jsme jí konečně našli, udělali jsme 2 fotky a konečně vyrazili domů. Cesta domů trvala dalších 1553 km. Slunce nám zapadlo už ve Francii. Jeli jsme celou noc přes Německo, kde se nám podařilo zabloudit, protože jsme neměli mapu. Jediná pořádná kontrola na hranicích byla v Čechách, kde si nás vyhlídl celník kvůli tašce, co jsme měli na nosiči a zakrývala kousek SPZ. Evidentně měl svojí práci rád, protože po najetejch 9400 km neměl nikdo jinej žádný připomínky. No nakonec jsme dorazili domů po 30 hodinách jízdy na motorce kolem 1 hodiny odpoledne totálně vyčerpaní. Mně se podařilo párkrát i usnout. Jako spolujezdec sem si to mohla dovolit, ale horší to bylo, když začal usínat i Jirka.

I když jsme přijeli krapet pochroumaný a motorka měla pár kosmetických vad, tak jsme si dovolenou užili. 14 dní, které jsme původně plánovali na tuhle dovolenou bylo málo. Ze začátku to byl spíš hlavně závod s časem, kdy jsme potřebovali najet co nejvíce km za den, abychom dojeli včas na sraz. Viděli jsme hodně krásných míst Evropy, ale nejvíc z celý cesty se mi líbil francouzský grand kaňon, který mě fakt uchvátil. Za 4 roky na výroční 30 sraz plánujeme vyrazit znovu, ale tentokrát alespoň s třítýdenní dovolenou.

Chtěli bychom poděkovat motorkářům, které jsme potkali ve Francii, za jejich pomoc při naší nehodě. Děkujeme i Petrovi s Hankou a Marcelovi s Jiřkou, za to že nás vzali sebou a hlavně Petrovi, že nás první polovinu cesty výborně navigoval.

Počet km celkem 9482
Průměrná spotřeba benzínu 5,23 l/100 km
Vstupný na Faro 2 x 40 eur
Náklady 43000 Kč

© Jirka, Líba a Kawasaki VN 800