autor + foto: Andy

Dobytí Valhaly aneb cesta do země valkýr, vikingů, trollů a boha Odina
Vážení přátelé, cestou do severní Evropy jsem byl nadchnut od čtvrté třídy základní školy, kdy nám učitelka přinesla ukázat knihu přírodní divy světa a já na fotografiích spatřil norské fjordy, vzápětí jsem si začal půjčovat knihy o tamější přírodě, uchvátili mne severské báje a pověsti, mytologie atd.

 Hlavní slovo ale dostala povídka od Edgara Alana Poa – Pád do maelstromu ze sbírky Jáma a kyvadlo odehrávající se při pobřeží Lofotského souostroví daleko za polárním kruhem. A tak jsem po dlouhá léta osnoval plány jak se tam jednou určitě podívám. V deseti letech jsem začal plánovat svůj sen. O osmnáct let později se můj sen stal skutečností. Na sever jsem chtěl jet už o několik let dříve, ale nejprve se člověk zamiluje a druhá polovička o tom nechce ani slyšet, tak si říkáte tak dobrá tak za rok, jenže za rok se oženíte a říkáte si tak zase za rok, ale zase za rok nejsou peníze, tak za další rok už určitě to vyjde, vyšel ale akorát rozvod, za další rok nebyla nálada za další zase peníze, ale potom to vyšlo a vyšlo to na motorkách. Celičký rok dřiny a odříkání, přátelé, abych mohl podniknou cestu jakou jsem plánoval musel jsem pracovat ve třech zaměstnání, inu česká republika je česká republika.

Největším oříškem na skandinávských zemích je počasí. Meteosat je dobrá věc, která je ve Skandinávii dost k ničemu, počasí je zde velice vrtkavé a kolikráte se stane, že za plného sluníčka vjíždíte do šestikilometrového tunelu a vyjíždíte do slejváku, který byl schovaný za horou a pojedete jím klidně dvě hodiny. Proto je velice důležité nepodceňovat vybavení a to myslím opravdu kvalitní vybavení, je lepší si zainvestovat a být v pohodě. Dalším důležitý aspektem jsou Vaše finance. Uvědomte si že pokud se chystáte jet dlouhou trasu po severu, konkrétně Norsko, jedete do nejdražší země v Evropě a možná i na světě. Země oplývá mnohými krásami jak kulturními tak přírodními a architektonickými za které se musí pochopitelně platit a to nemalé sumy a jet do Norska a nenavštívit jejich památky je hřích. Další položka která se musí velice dobře naplánovat je benzín. Ač je tato země na předních místech světového žebříčku ve vývozu ropy, budete tankovat nejdražší benzín na světě!!

Většinou narazíte na benzínové pumpy typu Shell nebo Statoil corporation. Systém benzínových stanic je po celém severu vynikající a pokud do nádrže své mašiny omylem nestříknete „ropu“, není nic jiného, co by Vás mělo překvapit, vše je na vysoké úrovni, některé čerpací stanice mají dokonce v nabídce stejné sortimenty potravin jako mnohé supermarkety. U každé benzínové stanice jsou minimálně čtyři stojany a vždy alespoň dva z nich fungují jako automaty na peníze či kreditní kartu, takže se nemusíte obávat, že byste třeba ve dvě hodiny ráno nedostali benzín. Vřele doporučuji platit v celé Skandinávii kreditní kartou a to jak nákupy tak benzín. Před odjezdem se vyplatí zažádat si u své banky o vydání embosované platební karty, kterou Vám budou akceptovat naprosto všude a ušetříte si tak spoustu starostí, já osobně jsem používal Master card a ani v té nejzapadlejší vísce v Laponsku jsem neměl sebemenší problém. Kolega s Visou na tom byl v mnoha případech hůře. Jinak se vracím k cenám benzínu. Ty se pohybují nyní v rozmezí 12,6 – 13,1 Norských korun za litr benzínu. Když bereme v potaz nynější kurz české koruny vůči norské, to máme

1 NOK = 4 Kč, vyjde nám litr benzínu v průměru na nějakých 51 Kč – a to se vyplatí :-)

Další věcí jsou potraviny. Vezli jsme sebou spoustu instantních polévek, nějaké paštiky, těstoviny, rýži, sóju a hlavně špek (výborná energetická záležitost). Je nesmysl tahat do Norska balenou vodu, protože si můžete plastové lahve doplňovat během jízdy ze stovek vodopádů a řek. Voda je zde vynikající a nikdy mi po ní nebylo zle. Přestože si budete s sebou brát jídlo, stejně se neubráníte a nějaké potraviny budete muset zakoupit, opět zde platí pravidlo, že budete nakupovat jedny z nejdražších potravin na světě. Tak například jsem v jednom supermarketu zakoupil: dva dvoulitrové džusy, kostku másla, dva chleby, 15 deka salámu, litr a půl piva, dvě tuňákové konzervy a dvě třpitky na ryby = 1000 našich korun, pěkné že? – Ještě stále chcete jet do Norska? :-) Chléb Vás v přepočtu na naše penízky vyjde na hezkých 100 Kč, vyplatí se najít regály s den nebo dva dny starým chlebem, který se kvalitou nerozpozná od čerstvého a je o poznání levnější. Ovoce = příšerně drahé, pivo = neskutečně drahé, ale občas se to dá – oblíbené značky Norland Guld a Odin, tyto piva se dělí na 2,8% = docela levné, ale rozhodně se z nich neožerete a 3,5% podstatně dražší. Jinak v supermarketech ani jiných obchůdkách a kioskách neseženete víno ani tvrdý alkohol, pro ten se musíte ve větších městech vypravit do specializovaného obchodu, mnohdy jedinému ve městě a počítejte že za lahev vodky tam necháte 800 českých korunek a více – ještě fakt chcete jet na sever? :-) Doporučuji tedy vézt tvrdý alkohol s sebou, čím více Vás pojede, tím více ho provezete = maximálně 1 litr na osobu (vezl jsem dva):-), tvrdý alkohol je v tamějších místech někdy dobré platidlo a jindy příjemně zpestří večer s norskými přáteli, kteří se stanou ještě přátelštějšími ;-)

Rád bych se ještě zmínil o kvalitě tamějších komunikací – Norsko, Finsko, Švédsko – prostě božíííí!!! Silnice jsou krásně široké a to i ty nejvedlejší z nejvedlejších, nemusíte se bát žádných kamínků písečků, posypů, výmolů vyjetých kolejí a jiné zparchantělosti, jenž by Vás mohla poslat do věčných lovišť, konzistence jejich asfaltu je oproti našemu daleko nadčasová.

Svědčí o tom naklápění mé Hondy, která plně naložená a se mnou měla ke čtyřista kilogramům – prostě na ty silnice vjedete a nějakým zvláštním smyslem jim věříte:-)

V jižním Norsku jenom pozor, tam jsou silnice dost často zařezány do skal a bývají úzké tak na projetí jednoho vozidla, je to vyřešeno systémem vyhýbání na pravidelných vybočujících místech, které vypadají jako odpočívadla, ale hlavně na nich nezastavujte a nefoťte, jsou určena právě a výhradně k vyhýbání se vozům a průjezdnosti komunikace, tato zvláštnost je ale opravdu pouze doménou jižní části Norska. Všude narazíte na typické dopravní značky severu: pozor losy a soby, ty první platí hlavně v zimním období, v létě narazíte na losa poměrně vzácně, zato soby se to hemží ukrutně, obzvláště míříte-li do severních částí Skandinávie, zde bez nadsázky opravdu veliký pozor, neboť téměř se stoprocentní jistotou narazíte na jedince či celá stáda procházející se po silnici a dokonce i ve městech po hlavních třídách jsem viděl stádo sobů čítající dobrých dvacet hlav-to bylo ale už opravdu hodně daleko za polárním kruhem (to samé platí i o ovcích). Dále na co narazíte v Norsku jsou tunely. Tamní tunely jsou velice nepříjemnou věcí, jsou vlhké, špatně osvětlené, často dlouhé a nezřídka plné sobů – hlavně na severu:-) tak prosím pozor. Jinak mýtné se občas platí na některých silnicí, tunelech a při vjezdech do některých měst, motorkáři mají však vše zdarma, kromě podmořského tunelu vedoucího na ostrov Mageroya kde leží nejsevernější bod Evropy – Nordcapp. Tento tunel je dlouhý kolem šesti kilometrů a patřičně mastný. V celé Skandinávii jsou policejní hlídky minimální. Já jsem za celou trasu viděl dvě ve městě Bergenu a to byli ještě ke všemu městští strážníci. Po mém dotazu, „kam se poděly fízlové?“ Mi několik Norů nezávisle na sobě odpovědělo, že policie je útvar jenž je velice drahý a pro ně zbytečný, neboť oni zákony dodržují a proto policie = netřeba. Hmmmm. Ve městě Trondheim jsem si nechal motorkářskou bundu v hodnotě 10000,- na své motorce, protože už jsem ji prostě nemohl kam schovat na motorce a v rukách jsem měl kameru a foťák, venku 30 stupňů, tak jsem ji prostě položil přes sedlo, po tříhodinové procházce po městě následoval návrat a hle bunda na mašině pořád byla a vůbec všechny ostatní věci. Dodatek – parkovali jsme v rušném centru. Dovolím si ještě menší odbočku, kamarád před dvěma lety ztratil na souostroví Lofoten na severu Norska peněženku z veškerýma financema a dokladama, v jedné části měl svou adresu bydliště a jméno. Po návratu do vlasti na něj peněženka čekala doma se vším co v ní bylo. Inu je mi z naší republiky v tomto směru trochu smutno, ale to jsem odbočil.

Započnu s popisem našeho dobrodružství. Udělali jsme vlastně okruh Skandinávií, ale hlavní soustředění bylo v Norsku. Odjezd jsem naplánoval na 20. července, prostě mi něco říkalo že červen je moc brzy a začátek srpna moc pozdě a ono se to vyplatilo, prostě jsme podle norských zpráv měli nejhezčí letní období od roku 1826 a to se skutečně vyplatí:-)). Celá cesta trvala 29 dní a měřila 9200 kilometrů, já zde nebudu popisovat jednotlivé dny, protože je to podle mého zbytečné.

Naše cesta započala brutálním vyděláváním penízků (jak jsem se v úvodu zmínil) a stavbou a renovací třešničky na dortu a to Jawou 250 sport z roku 1968. Celá renovace trvala mému kamarádovi a spolucestovateli 8 měsíců a výsledek si můžete prohlédnout na fotografiích a já mu za tento čin a za jeho odvahu absolvovat tak náročnou výpravu na tomto peklostroji provolávám slávu!!!! (Za celou cestu – ani jedna závada – heroický stroj:-)))

Účastníci výpravy:
Ondřej Ferus (Andy) – Honda 600 CBF – navigátor,plánovač (občas dost buzerující kapitán:-)
Martin Bárta - Kawasaki ER 5 - kněz, misionář, náš kuchař
Vladimír Janda - Jawa 250 sport - strojník, technik

Za krásného počasí vyjíždíme 20. července léta páně 2006 z Plzně obtěžkáni vším možným i nemožným závažím na našich strojích do Ostrova nad Ohří, kde nás očekává náš kamarád Martin. Přijíždíme asi ve čtyři hodiny odpoledne a začínáme přebalovat a spravedlivě – pokud možno rozdělovat věci. S myšlenkou opustit Čechy ve dvě hodiny ráno se loučíme poté co kolem půlnoci dobalujeme poslední kousky zavazadel – no nedivte se sbalit celý náhradní motor pro Jawu a potřebné nářadí je docela oříšek:-)))) a proto naše putování do severních dálav započíná po dokonalém spánku v deset hodin dopoledne. Za překrásného počasí si to šineme na přechod Boží dar a nastává průjezd vcelku malebnýma ale ne moc zajímavýma vesničkama německé říše. Míříme na Lipsko, kde začíná nudná a šedá cesta po německých dálnicích. Přemýšlel jsem kudy je to přes němce nejlepší a myslím že cesta Lipsko, Magdeburg, Hannover, Hamburg je nejschůdnější – pro nás z Plzně, ale samozřejmě že záleží na každém jak si cestu naplánuje. Cesta po dálnicích byla těžce úmorná, nikdy bych neřekl že se dá za řidítky usnout – dá se a dokonce pětkrát za sebou:-) Naše cestovní rychlost po dálnicích byla 90 km/h – vzhledem ke stařičké Jawě s pavíkem si myslím že to byla rychlost vcelku ucházející, k tomu připočtěme 30 stupňů a mnohdy i více, monotónost dálnice a máme tu spánek jak vyšitý. Tak před Hannoverem velím stop a na hoďku a půl šlofíček! – a jak prospěl:-) Jsme zpátky v sedlech a mastíme na Hamburg. Tento přístav olbřímích rozměrů projíždíte de facto jeho centrem, projedete Elb tunel a necháváte Hamburg za zády, kvalita místních odpočívadel se začíná zlepšovat, zdaleka však nedosahuje rozměrů odpočívadel severu. Z Hamburgu jedeme necelých sto kilometrů po dálnici E45 na Flensburg a odtud je to už jen skok do Dánska. V Dánsku asi po třiceti kilometrech přijíždíme do malebného městečka jenž se zove Aabenraa a kde díky Martinovy máme zajištěn perfektní první nocleh u přátel Martinovy rodiny (díky), jsou to už staří lidé a my je budíme o půlnoci a chrlíme ze sebe omluvy. Vše je u nich O.K. a s úsměvem na tváři nám začínají předvádět dánskou pohostinnost v půl jedné v noci. Večeře jak pro krále, dánské pivo a špatné spaní s plným břichem v jinak perfektních lůžkách končí naší první na jeden ráz 870 kilometrů ujetou etapu. Ráno raníčko, takže vstáváme v půl dvanácté dopoledne a opět – královská snídaně. Nejsme schopni (ač se snažíme sebevíce :-) do sebe nasoukat všechny ty herinky nakyselo a nasladko, vejce, zeleninu ze zahrádky, pět druhů pečiva nepřeberné množství sýrů a salámů a paštik a já nevím čeho všeho.

Po snídani vyrážíme na procházku k nedalekému Little Baltic sea, jelikož náš trajekt do zemí polárních dnů a nocí odráží od přístavního mola v 1.15 v noci. Koupáníčko v celkem teplém baltském moři hatí skupinky dobře známých růžovoučkých medůz a rychle se zatahující obloha. Po návratu k našim starým přátelům se spouští pekelný slejvec a my se spouštíme do pekelně dobré večeře. Je pět hodin odpoledne když sedláme naše dvoukolé Sergeje a s loučením opouštíme městečko Aabenraa – roh hojnosti. Přestalo pršet a obloha se zdá býti vcelku polojasná. Je před námi 340 km dlouhá pouť napříč celým Dánskem jehož nejvýše položeným bodem je údajně jeden z pilířů mostu klenoucího se z Malmo do Kobenhavenu. Najíždíme opět na dálnici E45 a jedeme směr Kolding, Arhus, Aalborg, Frederikshavn – zde pokračujeme na Hirtshals – cíl našeho putování Dánskem a bránou do průlivu Skagerak, ale jaké je to přivítání, jakoby ze Skandinávie přes moře na nás najížděl samotný bůh a vládce severských válek a bouří Thor na káře tažené dvěma divokými kozly a třímajíc v ruce své hromové kladivo. Nebe nás zahaluje ocelovými mraky a vysoko nad hlavami šermují fialové blesky. Však žádná dešťová kapka. :-) Vjedete-li do Hirtshals, jste prakticky rovnou v přístavu, ovšem přijíždíte-li v noci, zdá se Vám, že vjíždíte na raketovou základnu, či na základnu atomových ponorek sovětské severní flotily – všude světla, závory, terminály atd. Samotnou přepravu trajektama zajišťuje firma Colorline (pro informace o trajektové dopravě do skandinávských zemí, ale i na Island doporučuji internetové stránky www.periscope.cz ). Pokud budete chtít trajektem cestovat v období letní sezóny je potřeba si rezervovat palubní lístky nejlépe měsíc dopředu. Jde to dost pohodlně přes internet právě přes zmíněnou firmu Periscope. Lístek stojí na osobu a motocykl něco přes 2000,- Kč.

V celé skandinávii se k motorkářům chovají velice zdvořile a ohleduplně. Vždy jako první budete vjíždět na trajekty, všude Vám ochotně udělají místo a... no uvidíte sami:-) V půl jedné v noci se tedy otevírají mohutná okovaná boční vrata a my vjíždíme do železných útrob obrovské příšery, jenž nese honosný název Christian IV.Ve čtvrt na dvě si zapaluji trabuko, rumpály za doprovodu vrzání a skřípotu vyzvedávají mocnou kotvu a ocelový devítipatrový kolos se vzdaluje od všedních zemí a míří do země, kde pokud mě sejme kamion nebo vyletím ze zatáčky a roztřískám se o několik set metrů hlouběji v údolí o skály, vyzvednou mne samotné překrásné valkýrie a odnesou do Valhaly kde pozvednu společně s Odinem roh plný piva a s valkýrou na klíně se spiju do němoty.:-)) Na trajektu ještě před samotnou plavbou jste nuceni v zájmu bezpečnosti přivázat motocykly připravenými popruhy k zemi a zaklínit kola (kvůli houpání lodi), prostory pro motocykly a automobily musíte opustit a během plavby se nesmí do nich vstupovat, proto si všechny drahé a důležité věci vezměte s sebou na palubu.

Je něco kolem půl sedmé ráno a v tlampači znějí rozkazy, vybíháme na palubu a hle,...tolik let vysněné Norsko je před námi. Připlouváme do jednoho z nejjižněji položených měst Norského království – Kristiansandu. Kapitán trajektu zaduje na lodní troubu a mě to připadá, jakoby nás vítal samotný strážce Asgardu – Heimdall a dul na obrovský roh jenž se v severské mytologii zove Gjalarnhornem. Je čistá modrá obloha a vše předpovídá teplý letní den. Za hřmotného dunění všech možných motorů Hondy, Ducati, Harlejů, Kawasaki a Jawy :-) opouštíme železné útroby olbřímího leviatana a poprvé se dotýkáme koly našich strojů půdy Norska.

Už od počátku jste v jiném světě, vše kolem sebe započnete vnímat daleko intenzivněji a naštěstí to nepřechází, prostě máte pocit, že co alších sto metrů musíte zastavit a fotit a filmovat a nechce se Vám z onoho místa, je to, ano je to prostě nepopsatelný pocit, někdo to možná tak nemá, ale já jsem o tomhle okamžiku snil spoustu let, vnímám to daleko intenzivněji. Promiňte trochu jsem ujel (nostalgie), now back to reality. Projíždíme město Kristiansand a napojujeme se na silnici vedoucí západním směrem – E39. Projíždíme městečka Lyngdal a Flekkefjord – zde narážíme na první minifjordíky – mnoho budov je postaveno ze dřeva a většinou ve victoriánském stylu, všude čisto, u domů žádné ploty – kromě okrasných živých. Z Flekkefjordu pokračujeme směr Stavanger, ovšem ve městečku Algard najíždíme na silnici č.45 a přes překrásnou kopcovitou krajinu připomínající skotskou vrchovinu se dostáváme až na odbočku silnice č.508, která nás napojí na silnici č.13, kde na nás čeká první vnitrozemský trajekt přes Hogsfjorden. Většina vnitrozemských trajektů se cenově pohybuje od 15 do 30 NOK, záleží samozřejmě na délce plavby. Tímto trajektem se dostáváme do vesničky Levik, odtud je to už jen pár kilometrů severně do tzv. Preikestolencamp – perfektní místo k přespání. Camp nepatří mezi nejlevnější ale v ceně 90 NOK máte nocleh pro jednu osobu se stanem a motocyklem + teplou sprchu zdarma – jak dlouho chcete + umývárnu nádobí + toalety a to vše prosím v naprosté čistotě. Hlavně tento camp slouží k nabrání sil před nastávajícím několikahodinovým pochodem do hor na tzv. Preikestolen (v českém jazyce toto slovo znamená kazatelna), což je masivní blok kameného kvádru vytvořeného přírodou vystupujícího ze skály a tyčícího se dobrých 604 m nad vodní hladinou jednoho z nejhezčích fjordů Norska – Lysefjordu. Výlet, ač dohromady cesta tam i zpět na parkoviště trvá dobrých pět hodin stojí skutečně za to. My pokračujeme ve svém putování dále na sever a to do města Odda. Celou trasu lemují nádherné hory z nichž v třpytivých kaskádách padají vodopády, které končí svou krátkou a krkolomnou pouť v hlubokých a temných vodách fjordů. Asi 10 km před Oddou se z největší evropské náhorní plošiny – Hardangervidda řítí jeden z nejkrásnějších a nejznámějších vodopádů Norska – Latefossen, jenž se na svém počátku rozděluje na dvě ramena, která se při úpatí silnice opět spojují a pohlédnete-li na opačnou stranu, spatříte v dálce jiskřící ledovec Folgefonna. Odda je vcelku milé, ale ničím nezajímavé městečko rozkládající se při konci Sorfjordenu – po pravé straně nás stráží Hardangervidda po levé Folgefonna, my jedeme po levé straně fjordu po silnici č.550 a valíme na vesničku Utne, je ráno a sluníčko pálí jako o závod, bezva nálada – náš cíl pro dnešní den = Hanzovní město Bergen. Z Utne se přesouváme kyvadlovou trajektovou dopravou do protějšího Kvanndalu a po silnici č.7 na západ. Odpoledne přijíždíme do Bergenu – od středověku vzkvétající obchodní město hlavně díky německé Hanzovní kupecké společnosti. Tito kupci de facto ještě v dobách nedávných byli jakýmisi uzurpátory chudých rybářů pocházejících z provincie Nordlandské – hlavně z oblasti smutného kraje Lofotského – kupovali od nich nalovené ryby za cenu, kterou si sami určovali a obchodovali s německými kupci, obchody byli z počátku výměnné – ryby z Norska za sůl z Německa. Nynější nejznámější místo v Bergenu je tak zvaná čtvrť dřevěných kupeckých domů – Bryggen (zanesena do památek UNESCO) a Torget – světoznámý rybí trh (kousek vynikajícího lososa mne tam stál 100 NOK = 400,- Kč), ale nekupte si v Bergenu Rybu!!:-)

Parkovat se dá v patrových garážích v centru města (všude jsou navigační šipky)a pro motorkáře zdarma! Jinak Bergen je město kde prší 360 dní v roce – četl jsem místní anekdotu kdy mladá promoklá turistka zastaví chlapce a ptá se ho „přestalo tady někdy vůbec pršet?“ a chlapec odpoví „já nevím, je mi teprve třináct let“. No, měly jsme azuro a 32 stupňů, čert aby to spral:-)))). Po prohlídce místních krasavic a tedy i města najíždíme za mocného focení Jawy místními obyvateli na silnici E16 směr Voss a odtud se opět stáčíme severním směrem silnicí č.13 šplhajíce po úzkých a vcelku nebezpečných cestičkách na překrásnou náhorní plošinu, kde ještě v měsíci Červnu narazíte kolem silnice na čtyřmetrové sněhové závěje. Stoupání a klesání a panoramata a panoramata a zase panoramata a nikomu nepatřící macaté, líné a hloupoučké ovečky a cesta takto vedoucí až do obce Vangsnes, kde musíte chca nechca na další trajekt, my zvolili cílovou stanici vesničku Hella odkud po silnici 55 pokračujeme severovýchodním směrem až do Gaupne – křižovatky, kde se dá odbočit na silnici č.604 a absolvovat asi třicetikilometrovou trasu plnou krásných zatáček a nájezdů a rovinek s perfektním asfaltem,........no a prostě to budete klopit na koleno:-))).

Tato silnice Vás zavede k nejkrásnějšímu ledovci Norska – Jostedalsbreenu, resp. k jeho nepřístupnějšímu splazu – Nigardsbreenu. A opět jsme zpátky v městě Gaupne a pokračujeme po č.55 dále na východ do tajemného a mýty opředeného nejvyššího pohoří Norska – Jotunheimenu (Domova obrů). Počasí se začíná trošku kabonit a mírně přituhuje, nacházíme volnou turistickou chatku u nádherného ledovcového jezírka přímo v nitru samotných hor – je to pohádka. Chatička je perfektně zařízená se čtyřmi postelemi, nasekané dříví, roztopená kamna, bublající horká polévka, chleba se špekem, pan Rudolf Jelínek ve štamprličkách a na Jotunheimen se pomalu snáší noc. V noci sprchlo a ráno nás vítá nikterak přívětivým, řekl bych až sychravým a lezavým počasím, tak roztopit kamna a alou do jezera – má dva stupně! Potápíme se celý až po temeno hlavy ale nejde udělat tempo – nohy se kroutí v pěst:-). Zkřehlí se soukáme do roztopené chatky a snídáme sušenky s norským černorybízovým džemem a zapíjíme čajíkem Keňa (díky Ivuško valkýrko – kolikráte nám „bodnul“). Sedáme na stroje a razíme napříč divokým Jotunheimenem – začíná pršet, míjíme nejvyšší horu Norska – Galdhopiggen – 2489 m a její vrcholek odhadujeme v mracích, míříme do města Lom. Toto místo prakticky pouze projíždíme a odbočujeme na silnici č.15, která nás dovede na road č.63 (way of eagle). Stoupáme po cestě orlů až k vyhlídce Dalsniba a začíná nejukrutnější počasí, jenž nás v celém Norsku postihlo, celodenní déšť prostupující snad i nemokama, proto pokračujeme s malou zastávkou v údajně nejkrásnějším fjordu Norska – Geirangerfjord (samé mraky a mlha) a tak se alespoň díváme u místních prodejců na pohlednice jak to tady ve skutečnosti vypadá. Počasí, pokud to vůbec jde začíná být čím dál tím horší a tak nakopnem stroje a vzhůru na ferry boat z Eidsdalenu do Linge. Vyjíždíme na náhorní plošinu Valldalen a dostáváme se do výšky přibližně okolo 1300 m.n.m. Kolem nás se hrozivě tyčí (v mracích) horští obři, přes silnici se válejí chuchvalce mlhy a nad hlavou létají fialové a oranžové blesky. Vjeli jsme do náruče samotného Thora. Vítr se nás snaží shodit do černé propasti táhnoucí se podél silnice. Za pěkného počasí určitě fajn místo, teď hrůza a děs. Najednou začínají silnici lemovat veliké zašpičatělé kameny, které vypadají jako černé tesáky strašlivých obrů. Stojíme na okraji Trollstigenu (trolího žebříku), což je úžasné dílo norských architektů a silničářů – je to vlastně silnice táhnoucí se po strmé skalní stěně s mnoha mosty přes zrádné propasti a s nesčetnými vodopády.

I při špatném počasí je toto místo unikátní a překrásné. Pouštíme se tedy pomalu do zrádné propasti Trollstigenu a pokračujeme do údolí řeky Rauma po silnici č. E136, kde nás čeká 100 km v nejhorším počasí na světě do města Dombas. Je ještě relativně brzy na tmu, ovšem vřava nad našima hlavama, která se rozpoutala přinesla noc o několik hodin dřív, nemohu jet se sklopeným štítem, protože přes přívaly vod vůbec nic nevidím a tak si nechám proudy deště bičovat obličej, (je to skutečně o něco lepší). Čtyři hodiny nám trvá průjezd peklem a před půlnocí dorážíme do Dombasu kde v bezpečí čerpací stanice rozprostřem krizový plán. Nálada = bod mrazu, nemáme tuchy kde jsme. Promoklý, unavení, zmrzlý = musíme se co nejdříve vyspat. Jdu okouknout situaci kolem pumpy a voiláááá otevřená prázdná veliká garáž s funkčními zásuvkami:-), stroje ani mi nezmoknem. Ráno po bouřce ani památky a tak se převlíkáme do suchého a vaříme čajík Keňu. Přicházejí majitelé garáže a jejich pohledy mi připadají jako že neví jestli se mají smát nebo plakat když vidí tři zubožené vandrovníky.

Nakonec se smějí a nabízejí jakoukoli pomoc. Potřebujeme pouze hodinku na sbalení a razíme z proklatého Dombasu tentokráte už po arktické „dálnici“ E6 přes bažinatý a nejmenší národní park Norska – Dovrefjell do korunovačního města norských králů Trondheimu. Opouštíme horské masivy a dostáváme se do nížinatých a úrodných oblastí středního Norska. Teplota stoupá ke třiceti stupňům a my jsme on the road again :-))). Trondheim je velice sympatické město s Největší gotickou katedrálou Skandinávie – Nidaros dóm a s přilehlým biskupstvím. Na náměstí na sloupu stojí král z dob vikingských – Olav Trigvalson, v ruce má meč a štít a na hlavě věčně pokaďenou přilbici od racků. Parkování není problém a za motorky se neplatí. Pozdě odpoledne opouštíme velkolepý Trondheim a míříme na Levanger, Steinkjer a poté podél jezera Snasavatnet, kde nám místní farmářská rodina poskytuje nocleh na jejich pastvinách pro ovečky. Abychom mohli vůbec postavit stany čistíme místo od spousty sheepshitů :-))). Ranní snídaně je obohacena čerstvýma vejcema od farmářky, tak.......ještě koupel v jezeře a alou na sever, dnešní cíl = dobytí severního polárního kruhu. Krajina začíná být divoká a nám se zdá, že projíždíme koncem světa (zdaleka ne). Branou označenou jako Nord Norge jenž zpodobňuje auroru borealis (polární záři) vstupujeme do severního Norska a do provincie Nordland – nejkrásnější a nejtajemější části norského království. Je jedenáct hodin v noci, stojíme a díváme se na záliv a město Mo i Rana, poslední to město před polárním kruhem, kde se před časem lámal růžový mramor. Musíme jet dál, chceme být na polárním kruhu o půlnoci. A skutečně těsně před půlnocí dosahujeme tohoto bodu, myslím že zážitek v noci je daleko umocněnější díky nezapadajícímu slunci.

Prakticky tu nic není – holé skály a bažiny a miriády žravých komárů, ale už když se blížíte k onomu místu Dunderlandsdalenskou vrchovinou neubráníte se pocitu obrovské euforie, projíždíte jakousi bájnou Cimerií – domovem barbara Conana, je to alespoň pro mne velice silný pocit :-))) Je jedna v noci, když pokračujeme po E6 dál a dál na sever. Dvakrát se mi podařilo za řidítkama usnout – to samé se vede mým spolucestovatelům, ale chceme dojet až do obce Saltstraumen a to je řádný kus cesty. Jedu první a soustředím se jen na cestu dlouho se nedívám do zpětných zrcátek. Najednou jedu sám. Vracím se tedy a modlím abych za zatáčkou nenašel někoho rozbitého (kluci byli opravdu už hodně unavení). Naštěstí stojí u krajnice a oblékají si svetry. Uffff. Pokračujeme tedy až ke křižovatce a odbočujeme z E6 na silnici č.812, která nás dovede až do obce Saltstraumen. Jsou čtyři ráno a ve vodě se odráží nádherné slunce, jenž osvětluje rudou září vrcholky zasněžených kopců. Zastavujeme na odpočívadle v Saltstraumenu a chlapci se kácejí do spacáku, tak beru fotopřístroj a kameru a jdu na věc – ale na jakou věc, co? Je zde totiž taková zajímavost: obec Saltstraumen se rozkládá na ostrůvkách Straumen a Strumoya. Mezi těmito dvěma ostrovy je úzký průliv mající do šířky pouhých 150 metrů a každých šest hodin vlivem přílivu a odlivu protéká tímto místem rychlostí až 35 uzlů čtyřicet miliónů krychlových metrů vody. V průlivu vznikají mohutné víry zvané mealstromy mající v průměru až deset metrů a hloubka jejich trychtýře je kolikráte až čtyři metry. Spadnout do vody znamená smrt utopením a roztlučením o mořské dno.

Někdy kolem třetí hodiny odpoledne nasedáme a vyrážíme do třicet kilometrů vzdáleného Bodo. Toto město je konečnou zastávkou všech vlaků směřujících na sever – dále už pouze po silnici, po moři nebo vzduchem. Hlavně je to město odkud se nejsnáze dostaneme na vytoužené perly severu – Lofotské souostroví. Trajekt odjíždí asi za hodinu a půl a tak couráme velikým přístavem. Cena lodního lístku pro dospělou osobu a motocykl je 250 NOK a po velice sympatické plavbě mezi ostrůvkami u pobřeží Norska vyplouváme na Norské moře a do zálivu Vestfjorden. Plavba trvá přibližně necelé tři hodinky a po úchvatné podívané na rostoucí hory z moře (Lofotveggen – lofotská zeď)

přistáváme v rybářské vesničce Moskenes, odkud po jediné silnici E10 se vydáváme do nejjižněji položené rybářské vesničky Lofot s nejkratším názvem na světě –A. Je už celkem pozdě a sluníčko nehřeje, protože je schované za horama na straně Atlantického oceánu a tak si na jednu noc pronajímáme rybářský srub – tak zvaný Rorbuer. Jsou to velice malebné dřevěné baráčky natřené buď na červeno nebo žluto a se střechou pokrytou trávou, které stojí na dřevěných kůlech přímo v moři a dostanete se k nim po molech. Vnitřek je luxusně zařízen. Ceny na noc se pohybují od 600 – 1500 NOK za chatku. Ač okolní hory vábí k procházkám, dají se po Lofotech udělat prakticky snad jen dva treky a to musí být krásné počasí. My ho měli :-)) a tak hurá na vyhlídku. Poté co se asi po dvou hodinách vypachtíte do sedla ve výšce asi 500 m.n.m. se Vám naskytne překrásný pohled: na jedné straně Atlantický oceán a na druhé straně Norské moře. A potom zpocení šup do lofotského jezírka s křišťálovou vodou. Více na Lofotech využijete možnosti rybaření a různých výletů po moři pořádané tamějšími osadníky. Po čtyřech dnech strávených v snad nejkrásnějších vesničkách na světě a milými lidmi opouštíme s lítostí v srdci tuto panenskou část země a pokračujeme přes spoustu mostíků a tunelů vstříc náruči již ne tak hornatých, ale stále krásných Vesterálů, které bez zastávky projíždíme s výjimkou vyhlídky na arktický přístav Narvik – důležitý to strategický bod během druhé světové války. V obci Bjerkvik se napojujeme na starou dobrou E6 a tradá – opouštíme provincii Nordland a vjíždíme do nejsevernější části Norska, provincie Troms a Finnmark. Je vidět prakticky po celých 24 hodin a tak ztrácíme naprosto pojem o čase.

Objíždíme monstrózní fjordy a ledovce lemované černými skálami a bažinami, zde již vůbec nerostou stromy a začíná být zima, cesty jsou prázdné a půlnoční paprsky nezapadajícího slunce vrhají proti skalám naše stíny jezdců z časů Ragnaroku.:-))) Míjíme nikterak přitažlivý přístav Alta a přijíždíme na místo, kde se naše cesty na nějakou dobu rozdělí. Tím místem je vesnička Skaidi. Loučím se s Martinem a Láďou a vydávám se na strastiplnou cestu po silnici č.94 do nejsevernějšího města na světě – Hammerfestu. Při příjezdu do města Vás nejprve uvítá ohromný lední medvěd – znak to Hammerfestu, potom stáda všude se poflakujících sobů a nakonec město samotné, ležící v podkovovité zátoce mezi hromadami rozvalených ohromných balvanů jenž se urvaly před mnoha tisíci lety z okolních skal. Pohled na moře? Zrezlé ohromné tankery Norska a Ruska a před přístavem ropná rafinérie, zdroj peněz a zaměstnání pro mnohé Hammerfesťany:-)))) Jinak vcelku sympatické a příjemné město ve kterém zaplať pánbůh nemusím žít:-)). A tak si stojím v přístavu a čučím a kolem mne profrčí emkové BMW kabrio a v něm čtyři blonďaté nejvíc sexy kočičky a mávají, tak čum m jak tele a také mávám a říkám si probůh jaké štěstí je tu drží? A potom se na to vykašlu a vydávám se nazpět za kamarády. Je devět hodin večer a já jedu k cíli naší cesty, čeká mne 250 kilometrů přes pusté pláně Finmarksviddy a poté nebezpečná silnice č. E69 vysekaná do skály podél jednoho z největších fjordů Norska – Porsangerfjordu. Tak opouštím třikráte zničený a znovupostavený Hammerfest a je mi jasné, že pokud chci stihnout půlnoční slunce na Nordkappu budu muset porušit maximální povolenou rychlost 90 km/h. No tak tedy jedu svou osamocenou jízdu route 666:-) 190 km/h což je sebevražda protože se všude potulují ti krásní pitomci sobi.

Nordkapp sám o sobě stojí na ostrově se strašlivým názvem a povrchem – Mageroya. Na tento ostrov se dostanete pouze podmořským 6 kilometrů dlouhým tunelem za který na konci pěkně zacvakáte (myslím, že jsem platil asi 64 NOK) a poté přes celý ostrov asi 35 kilometrů po silnici E69 na Nordkapp. Přijel jsem za čtvrthodiny půlnoc :-) a hned mne zkásli o dalších 200 NOK za vstup.

Přichází ke mě moji dva přátelé zdraví a šťastní s Rudou Jelínkem v ruce a spolu staneme NA KONCI EVROPY a snad i světa. Před námi v hloubce se vzdouvá Severní norské moře a po pravici Barentsovo moře.

Je půlnoc, krvavé slunce se smočí v Severním ledovém oceánu a za moment se rodí nový den. Lezu přes zábradlí a jdu k okraji srázu a Evropy pro dva kamínky svým přátelům mnoho tisíc kilometrů na jihu. Dokázali jsme to.

Ještě chvilku sedím a přemýšlím a potom tady na konci všeho odcházíme spát.

Zpáteční cesta: směr – severním Finskem až k Botnickému zálivu, poté podél zálivu švédskou stranou až do Stokholmu, dále na Norrkoping, Jonkoping, Helsingbork, Malmo, odtud přes mosty do Kodaňe, Odense, Aabenraa, Flensburg, Hamburg, Hannover, Magdeburg, Lipsko, Zwickau, Boží dar, Ostrov nad Ohří, Plzeň.

Přibližná cena cesty: (cena bude dohromady, to znamená za oblečení na motocykl, nové cestovní kufry, nové campingové vybavení, nový foťák, jídlo, poplatky za všechny trajekty, poplatky za vstupy, za benzín.) = 150 000,- Kč. (pouze moje maličkost).

Děkuji za podporu a kamarádské chování Láďovi Jandovi a Martinu Bártovi.

Děkuji za neselhání našich strojů – jim patří největší dík.

Vyzdvihuji heroický výkon Láďi za absolvování této trasy na jeho Jawě 250 + PAV

©Ondřej Ferus (Andy)

P.S. Jestli vše vyjde podle mých plánů, příští reportáž za rok by měla být ze sedla motocyklu z Nového Zélandu.