autor: Martin
foto: Martin
Tenhle bláznivej nápad se zrodil asi před deseti lety, když jsme s kámošema slavili osmnáctku na chatě a v pivním opojení básnili o tom jaký by to bylo dojet na Jawkách k moři. Mezi tím se najelo mnoho kilometrů a vypilo litry piv na motosrazech.
A já navíc stihnul na Jawce nabourat do Porsche, ale to je jiná historka :) jen tak na okraj: škoda na Jawce činila cca tři tisíce Kč a na Porsche Boxster asi 160 tisíc Kč, jó to se pozná poctivá česká práce.
Letos na jaře 2007 přibyl k mojí stařičký Jawce mladší bráška – Yamaha Fazer 600. Pár kilometrů a jsme obrovský kámoši. Nějak ve mně ty plány na francouzký moře zůstaly, a tak si povídám co to nezkusit – to byl březen.
Teď je 2.8.2007 a je to jen na mně jestli nasednu, zapřáhnu 97 koní a pojedu. Přípravou vás nebudu otravovat. Prostě zabalit to nejnutnější na asi týden jízdy a spaní pod stanem a trošku obstarat motorku. Nakonec jsem to stihl nedbale za poslední týden před odjezdem – rámy na motobrašny se narodily v jedné plzeňské dílničce asi tak dva dny před odjezdem – díky moc chlapi myslím že Yamaha neprodává lepší. Vážně!
1. den
Tak je asi poledne a já stojím na Shellce v Plzni na Borech u napakovaného Fazera s plnou nádrží a přemýšlím o svým zdravým rozumu. Sednout na motorku a dojet do Francie k Atlantiku, pak ke Středozemnímu moři a přes Alpy zase zpět do Plzně. A to sám, bez maminky, která by se o mě starala, vařila, prala, a tak různě jak to maminky dělaj. A taky bez kámošů – nějak jsem nikoho na tudle bláznivou akci neukecal.
Na Shellce
Takže po pár nadávkách co že jsem to za vola sedám na Fazera, a vyrážím. Projíždím okolo Fakultní nemocnice a symbolicky zamávám kolegům. Nabírám směr Rozvadov a ani ne za hodinku jsem na hranicích. Naposledy jsem byl za hranicema naší krásný země na nákupech v Polsku asi v patnácti, takže vůbec nevím jak se to vlastně dělá, když chce člověk přes hranice, no nic zeptám se. Pro jistotu menšího zmatku nejedu na dálniční přechod, ale na ten menší. Zastavuju u celníka a říkám že bych rád do Německa. Otráveně koukne na občanku, pokrčí rameny a mávne ať jedu. Tak jedu. Tak to by jsme měli.
Zastavuju ve Waidhausu a koukám do mapy kudy dál. V plánu je dneska dojet do Metz – kousek za francouzkejma hranicema. Přitočí se ke mně nějakej domorodec a spustí něco o večerním koncertu nějaký vyhaslý místní pěvecký hvězdy. Rukama nohama ho odháním ale je neodbytnej a vnutí mi její plakátek – ohřál mě později vodu na polívku. Sedám na Fazera a svištím směrem k dálnici, spadne pár kapek ale alespoň není vedro – celkem příjemné ochlazení. Plná nádrž, silnice přede mohou to je úžasném pocit, hlavou mi zní slova písničky od Tří sester: „na San Remo těším se jak malej kluk“ – to si pamatujte. Německo hodlám jen přejet, nikde žádný vlastivědný procházky. Sem tam zastavím natankovat a protáhnout se jinak jedu směr Norimberk, Heilbronn, Heidelberg, Kaiserslautern, Saarbruken, až do Metz. U Heilbronnu z ničeho nic pekelná zácpa. Moje zásada jet podle předpisů a neutrácet za pokuty padá velice brzo. Najíždím na přerušovanou čáru mezi pruhy a jedu mezi kolonami plížících se plechovek celkem svižně páč až na pár jantarů nikomu nevadí že je předjede motorka, když oni musí popojíždět po pár metrech. Po cca deseti kilometrech je dálnice volná a můžu pokračovat normálním tempem.
Najednou je šest večer a já přejíždím francouzskou hranici ani nevím jak. Jen značky upozorňující na snížení rychlosti a pak cedule *FRANCE*. Jó! Pokračuju po dálnici a přijíždím k první platidlům – ve Francii se na dálnici vybírá mýtné. V kukani sedí sympatická slečna, utrácím první euro ve Francii za mýtné, úsměv byl jistě zdarma. Asi tak hodinka jízdy a jsem v Metz. Najít kemp je otázka půl hodinky. Stavím stan kousek od řeky a ozývá se žaludek, já vlastně od oběda nejedl. Poslední jídlo cca v jedenáct dopoledne: utopenec v Luckybaru v Plzni. Koukám do svých skromných zásob – vyhrála to paštika a horalky. ¨
Vím jak to zní, ale neskutečně jsem si pochutnal, znáte o tom hladu a kuchaři? Je půl devátý a co s načatým večerem? Do města je kousek, tak hurá. Metz nebo alespoň to co jsem viděl je moc krásné město – všude kavárničky, a halda pohodovejch lidí. Je pátek večer, tak co doma. Jen mě nějak chybí možnost pokecat o dnešní cestě. Všichni nějak divně melou, že by francouzsky? Asi v půl jedenáctý jsem zpět v kempu, sprcha a jdu spinkat. Jakpak je teď si u nás doma? Nebo tak nějak to říkal maxipes Fík když byl na cestě kolem světa. No než to stihnu promyslet usínám.
2. den
Ráno v kempu je úžasný, kemp je přímo u řeky Moselle. Mám ranní návštěvu, máma kachna jde okouknout s malejma kačátkama Fazera, a mojí maličkost. Kolik pak by tak měl Fazer asi kachních sil? No nic malá snídaně, pár musli tyčinek, zabalit a hurá na bika – dnešní cíl Orleán. Je krásné počasí. Dneska nepojedu po dálnici ale po nějakých okreskách ať mám něco z francouzského venkova. Zastávka v Pont-a-Mousson a první nákup ve francouzském supermarketu. Sortiment téměř jako u nás a ceny podobně. Do Francie nemá cenu vozit moc jídla, nákupy v supermarketech jsou cenově skoro jak u nás.
Tak a hurá zase na silnici. Pár francouzských vesniček, všude rozkvetlé záhonky, upravené domky prostě krása. Taková krása že za chvíli nevím kde jsem, ještě že mám mapu: euro atlas od vydavatelství Marco polo – asi nejzbytečnější věc co jsem si vezl s sebou.
Doporučuju tak jedině pokud chcete jezdit po dálnici, pokud sjedete na menší silnice tak je to dle pravidla: zkratka byla delší ale o to tam byla horší cesta. No nic, zeptám se domorodců. Zase se ukázalo, že pokud člověk fakt chce tak se domluví. Tak jsem projel francouzským venkovem přes St.Dizier, Troyes, Montargis až do Orleanu.
Martin a Johanka
Francouzský venkov mě nadchl, nebo maj okolo cest šikovně namalované kulisy. Jen škoda, že jsem nějak zapomněl fotit, tak holt příště Před Montargis stavím na odpočívadle a vařím si oběd – instant polévka ve třicetistupňovém vedru. Já o sobě ale netvrdím, že jsem normální.
Oběd u dálnice
Jak tak čekám něž se jídlo uvaří koukám kolem sebe a za mnou stojí zaparkovaném kamion z českou SPZ a zataženýma záclonkami. Škoda, mohli jsme pokecat. Ale než se naděju z auta vyskakuje rozespalej chlápek a šine si to ke mně. Jé a mluví česky. No to je bomba, krajan. Trošku jsme probrali počasí, silnice, holky, pivo, policajty a tak podobně. Navíc jsem dostal pár rad od zkušeného piráta silnic. To byl jedinej Čech, kterého jsem za celou cestu potkal. Pak už jsem v pohodě dojel do Orleán. Trošku projížďka městem a nakonec jsem našel i kemp jen cca 20 minut pešky od centra. Postavit stan, sprcha, něco jídla a hurá za památkami. Procházka městem, fotka s Johankou, posezení na zahrádce při západu slunce, pivko – neriskoval jsem místní a vsadil na Stelu Artos , jé to je pohoda.
3. den
Tak zabalit a hurá do sedla, mám už najeto něco přes 1100 km a trošku mě bolí zadek. Dneska je v plánu Atlantik – La Rochelle, žádné zdržování chci se koupat tak hurá na dálnici a směr přímo na západ. Dálnici jsem ale nějak netrefil a jedu podél Loiry. A vůbec to nevadí, úžasné okolí, zámky, prostě je na co koukat. A navíc v neděli dopoledne není skoro žádný provoz. V Tours najíždím na dálnici, směr Potiers a Niort. Pak už je to jen kousek do La Rochelle. Je asi jedna po poledni a ve vzduchu už je cítit slaný vzduch, taky je asi 35 stupňů ve stínu. Motám se po městě v moto kombinéze a hledám oceán. Nikdy bych nevěřil že najít něco tak velkého může trvat tak dlouho: koupu se ve svém potu – taky slanej. Nejednou se přede mnou otevírá výhled na pláž a hnedka za ní Atlantik. Super. Jenže všude milión lidí a aut. Nechat motorku jen tak na parkovišti a vletět do oceánu se mi moc nehce. Nevadí popojedu kousek na jih najdu kemp a hurá do vody. Jedu co nejblíže při pobřeží a za chvíli vidím pláž bez lidí. Jen škoda že je zrovna odliv. No to snad není možné. Přede mnou je 200 metrů bláta nebo co to je. Prvně u oceánu a on je odlitej.
Martin a Fazer u Atlantiku
Tak nic, pojenu ještě kousek dál najdu kemp, ubytuju se a uvidím. Že sem tam nezůstal. Zplavenej dorážím do Royan a najdu kemp. A tady začalo černé odpoledne. Zaparkoval jsem Fazera před recepcí a jdu se ubytovat. To by ještě šlo. Pak se mě ujme místní maník posadí mě a nějakou postarší dámu do golfového vozíku a že nám jako ukáže kde si můžeme postavit stan. Než stačím cokoliv říct couvne. A to přímo do mého zaparkovaného oře.
Tupá rána a pak skřípění motorky padlé na asfalt. V mžiku jsem u svého broučka, který leží smutně na boku s polámanýma tykadýlkama. Ten tlustoprd tam běhá jak spermie v kondomu a že prej sorry. Zjišťuju škody: ulomená pravá přední stupačka , ohnutá pravá část řídítek a nějaká kosmetika. Domluva s domorodcem žádná. Ještě že jsem kluk předvídavý a mám asistenční službu ÚAMK. Fotím si motorku a volám co že mám jako dělat.
Teda jestli to bude číst ten komu sem volat 5,8,2007 okolo 15:00 z Royan že jsem v prdeli a že nevím co mám dělat tak doufám že má alespoň hemeroidy. Po půl hodině přepojování jsem se dozvěděl že teď pro mě nemůžou udělat nic a ať sepíšu formulář o nehodě a ozvu se zítra ráno. To jsou teda rady. Formulář jsem sepsali a co teď. Motorka je celkem ready, ale ohnutá řídítka a ulomená stupačka pohodlnou jízdu trošku znemožňujou. Přiznám se že jsem měl dost krizi. Nasedl jsem na motorku a jel pryč. Atlantik neatlantik, jedu domů. Po cca půl hodině jízdy zjišťuju že to fakt nejde, bolí mě pravá ruka a s pravou nohou ve vzduchu – jé to je pohodlí. Zastavil jsem v nějakej vesničce spustil vodopád nadávek, průběžně jsem pil vodu z petky o teplotě čerstvě uvařeného čaje páč mi při tom proslovu vysychalo v krku a nadával a tak nějak asi půl hodiny. To mě uklidnilo. Sedl jsem si a už v klidu začal přemýšlet jak teda dál.
Jak jsem byl nasranej tak jsem zapřel řídítka do krajní polohy a to co jsme v kempu nesrovnali v třech jsem dorovnal skoro do normálu. A jak tak koukám co dát zadní stupačku dopředu? Během půl hodiny je Fazer zase pohodlně pojízdnej. Jéé. No jo maminka nebude mít radost, domu se nejede. Našel jsem nejbližší kemp, sprcha, bašta a spát. Koupání bude až zítra.
4. den
Pondělí ráno, po včerejšku mám překvapivě dobrou náladu. Dojedu si k Atlantiku, pláž je skoro prázdná, zaparkuju cca 50m od oceánu, hadry dolů a hurá do vody. Je fakt slaná. Jé to je super, hrál jsem si ve vodě jak malej tuleň. Ani jsem si nevšiml, že se blíží mraky. No nic dneska chci dojet ke Středozemnímu moři tak zas na motorku. Ještě fotka od domorodce: Martin a Fazer u Atlantiku. Nasedám na motorku a po menším bloudění ve městě, už to ani nepočítám, nacházím benzínku, beru plnou a hurá na cestu. A pomalu začíná pršet, teda spíš mžít. No alespoň vyzkouším, hadry v dešti, pršelo asi hodinku drobně a pak jsem tomu ujel, oblečení v pohodě.
Jedu po dálnici okolo Bordeaux, Agenu, Toulouse a pomalu sjíždím k Pyrenejím. Teda na to že jedu po dálnici je dost na co koukat. Ale už s nemůžu dočkat až uvidím Středozemní moře. Malá zastávka na odpočívadle na dálnici a pro změnu instantní bašta. Odpočívadla jsou fakt fajn. Jet nás víc tak se tu dá určitě i spát. No nic jedem dál: Carsassone, Naborne, Beziérs a Montpellier. Tady už je vidět krásně modré moře. Skoro se mi nechce věřit že ráno jsem byl u Atlantiku, kde to vypadalo na pořádnej déšť a teď jsem u středozemního moře, kde je azuro. Taky mě pekelně bolí zadek tak začnu hledat kemp.
Bohužel je už skoro sedm hodin a po projetí asi 10ti kempů s cedulí COMPLET pomalu přemýšlím že budu stanovat někde na poli. Škoda, všechny kempy u moře jsou plné. Jinak tady mě Francouzi pekelně naštvali, že by se nikde nenašlo místo na jeden stan a motorku? Pomalu jedu směr Nimes a najednou cedule na kemp. Tak jo poslední pokus a když ne tak zastavím u prvního rybníka. Projedu dvě vesničky a přijíždím na pole kde je celkem útulně vypadající kempoš. Po malé chvilce mě a ještě dodávku německých studentů ubytuje velmi milá paní v celkem dost našlápnutém kempu.
Na první pohled to vypadá že budeme spát na stromě, ale nakonec máme všichni celkem luxusní soukromí. A pak že to nejde. Sprcha je moc fajn. Večer jdu na pivko. Pár skleniček místního moku, posezení pod pergolou a snad prvně se se mnou někdo baví anglicky. Prvně v životě jsem měl pocit že někdo umí anglicky hůř než já. Ale domluvíme se výborně Nikdy bych nevěřil že mi tak bude chybět si s někým pokecat. Sice si po cestě zpívám do helmy – song Tří sester mě ještě neopustil, nadávám, komentuju si cestu, ale pokec to není.
5. den
Vstávám celkem brzo, je krásnej den, tak honem na motorku a hurá na cesty. Dneska žádná dálnice pěkně při pobřeží. Dojíždím do Nimes, kde asi půl hodiny jezdím tam a sem, ale odbočku na tu správnou cestu ne a ne najít. Nakonec se rozhoduji o cestu naslepo předpokládaným směrem na Marseille. Vůbec jsem nelitoval. Úžasná cesta přes prťavé vesničky a políčka. Najednou sjíždím do Marseille. Nechci jet po dálnici tak se snažím trefit menší výjezd z města. To byla chyba, mám pocit že se z Marseille už nikdy nevymotám. Vedro jak v pekle. Zpocenej jsem jak snad nikdy, přemýšlím jestli je černá helma dobrej nápad a jakej že to vlastně je rozdíl mezi úžehem a úpalem. Najednou šup a jsem venku. Sláva, nekoukám moc okolo a točím na Toulon.
Tady už pohodlně sjíždím na místní okresku. Jedu snad nejblíže pobřeží co to jde, jen moře je za hřebenem místního pohoří tak žádnej svěží vánek a pláže. Nicméně cesta mezi hřebeny je luxusní. Samá zatáčka, super asfalt, okolo hory a na silnicích haldy motorkářů.
On the Road
Jestli něco stojí za to tak cesta z Hyeres směr Saint Tropez. Bohužel čím blíž známém policejní služebně tím větší provoz. Neodolám, stavím na krajnici a hups do moře. Skoro jsem se opařil. Od Staint Tropez je silnice sice při pobřeží ale neskutečnej provoz.
Saint Tropez
Rychle se učím od místních teenagerů na skůtrech a projíždím svižně mezi plechovkami, jen nabalenej Fazer má trošku větší rozměry než skůrtry.
U Fréjusu mě už nebaví motat se v koloně a beru roha na dálnici. Během chvilky je tu Nice a pak sjezd na Monako. Neváhám ani chvilku a sjíždím směr trať Formule 1.
Monako
Je okolo třetí odpoledne a zácpa je neskutečná. I na motorku. Monako je úžasný jen jsem trošku čekal nějaké upozornění na F1, nějak jsem je neviděl a s nabaleným Fazerem se mě po městě motat nechtělo, tak jsem prostě jel po hlavní silnici směr Itálie, takže do dnes nevím jestli jsem jel po slavné trati nebo ne. Nevadí, ještě se tam podívám s lepší mapou! Najednou nápis *ITALY* a pak začíná nekonečná zácpa, teda dopravní. V hlavě mi pořád zní „na San Remo těším se jak malej kluk“. Bojuju s chutí nebrat směr na dálnici. Ne San Remo si ujít nenechám. Konečně. SAN REMO. Zasraný San Remo. Ne, ne je tu fakt krásně. Tak ještě kousek po italské dálnici a už je zase večer. Sjíždím do Imperie. První kemp je moc fajn. Stavím stan. A hurá k moři. Večerní procházka na pobřeží je super. Sluníčko zapadlo tak dobrou noc děti. Dobrou noc strýčku Fido.
Imperia - Italy
6. den
Něco po osmé ráno vyjíždím z Imperie. Směr Alpy. Tady tenhle kousek dálnice při pobřeží je super. Most střídá tunel a znova. Mosty jsou přes údolí v kterých jsou malé vesničky, po levici mám hory a po pravici moře. Na jedné straně hory v oblacích a na straně druhé mořská hladina se slunečními paprsky. Jeden delší tunel a najednou prší. Tím to dneska začalo. Postupně stáčím motorku na sever směr Miláno. Asi deset kilometrů před Milánem začíná slejvák jako blázen, je vidět tak na 50 metrů. Tak další zkouška oblečení, motorky a mého řidičského umění. Na dálnici stojí voda dá se jet tak šedesátkou.
Najednou vidím v levém jízdím pruhu motorkáře s drahou polovičkou na Goldwingu z kanárkově žlutejch nepromokách jak si to valí určitě stovkou. Odolávám nápadu dojet je a dál si to šinu schovanej za kamiónem. Objíždím Milán a u Bergama sjíždím z dálnice, počasí dostalo rozum a vykouklo i sluníčko. Moto v pohodě, já v pohodě, jen mám trošku mokro v rozkroku jak se mi za nádrží udělala loužička, no co kulky se stejně nemaj přehřívat. A když jsem sundal kožené promočené rukavice tak jsem se neudržel smíchy. Mám ruce jak horník. Trošku se protahuju a hurá směr Alpy. Jedu po menší silničce, trošku bloudím, standardní situace. Pomalu se začínají zdvihat kopce. Jedu okolo krásného jezera Sebino. V Lovere trošku začíná zlobit motor. Když jedu na neutrál tak chcípne. Trošku mě to vystraší. Chvilkami je to lepší ale pořád nic moc. Na první benzíně dotankovávám plnou a moto už je v pohodě. Moje zlatíčko 97 koníkový.
Sebino - Alpy
Dál si užívám Alpy a bloudění. Mám sto chutí zahodit autoatlas Marco Polo. S domorodci moc domluva není. Začíná pršet. Přiznám se, že jsem hory trošku podcenil. Nebyl jsem ani na Šumavě. Začíná bejt zima jak v ruským filmu, prší, nevím kde jsem. Ale hory jsou super. Snažím se soustředit na řízení v mokrých serpentinách a ve volných chvilkách koukám na sníh na okolních kopcích. V Edolo zjišťuji že na nebližší větší silnici je to cca 100 km. S pocitem že posledních 100 km jsem jel přes dvě hodiny a po silnici, která je na mapě téměř rovná, ale ve skutečnosti se kroutí jak červík na háčku a výhledem na další podobně strávené dvě hodiny se mi chce plakat. Navíc zase prší. Zastavím u nejbližšího přístřešku s místní mapou a montuju podšívku do bundy, sním tabulku čokolády a najednou vyjde slunce.
Někde v Alpách
Užasnej pohled na jeden kopec v mraku a druhem krásně nasvíceném sluníčkem. Přeci mě neporazí trochu vody. Sedám na moto a zbytek Alp si vysloveně užívám. Chvilku jedu skrz oblak, chvilku mě hřeje slunce. Super, super. Nakonec byl tohle nejlepší den jízdy. Sjíždím k Bolzanu a po dálnici mířím na Innsbruck. Cesta je v poho konečně neprší tak pomalu osychám. Kousek od Innsbrucku mířím do kempu, mimochodem nejdražší kemp za celou dobu, to by mi zajímalo co je v srpnu v Innsbrucku tak k vidění. V kempu je to ale fajn, večer se jdu projím do místní vesničky a pak poslední noc ve stanu.
7. den
Okolo čtvrté hodiny mě probouzí déšť. No že bych měl poslední den takovou smůlu. Trošku nervózní zase usínám a okolo sedmé konečně přestává pršet. Zataženo je ale řádně. Rychle balím a hurá domů. Za chvilku jsem v Německu. U Mnichova začíná řádně cedit. Ale teď už je to v poho. Jen jsem si najel do levého jízdního pruhu a najednou koukám a na tachometru je 140, mám trošku strach brzdit a přejíždět na dost mokré silnici do pomalejšího pruhu tak si to valím rovně a protože Fazer sedí jako v bavlne tak ani nezpomaluju. Po osmdesáti kilometrech postupně přestává pršet. Zastavuju docela promrzlej na nejbližší benzíně, dám si čajík a jede se dál. Počasí už je v pohodě. Profrčím kolem Regensburgu a hurá na Rozvadov. Pomalu na mě začíná padat únava a dost se těším na doma. Ještě jedno faux pas na přechodu. Jak jsem byl z Evropy zvyklej hranice jen projíždět tak si ve frontě sice připravím doklady, ale okolo celníka jen pomalu projedu páč se mi zdálo že ukazuje ať jedu. Vystartuje jak čertík z krabičky. Omlouvám se vysvětluju že už se pekelně těším domů. S úsměvem mi mává na rozloučenou. Cesta do Plzně uteče jak voda. Čím víc se blíží Plzeň tím mám smutnější náladu. Bylo to moc fajn.
Na cestě jsem byl v srpnu, tohle jsem začal psát v prosinci a nebejt Vodníka, kterého jsem potkal minulý týden, a kterej si to chce přečíst tak jsem to snad nedopsal. Jinak celá sranda stála asi 22 tisíc – je v tom i nová zadní guma a najel jsem 4130 km. Chtěl jsem přihodit pár rad ale to bych to asi nedopsal nikdy tak třeba příště. Jinak na září je naplánovaná Itálie – takže Petře a Šouvite doufám že mě v tom nenecháte. Dobře tak alespoň jedna rada: ve Francii se v pohodě domluvíte anglicky jen je třeba začít alespoň francouzským pozdravem, frantíci jsou pak o 100 % více v pohodě.
© Martin