autor + foto: JirkaVFR
Cílem naší letošní dovolené je Řecko s ostrovy Lefkáda a Kefalónie. Jelikož batoh za mnou, moje žena Jana, není zrovna dobrodružná povaha, i když nějakou desítku tisíc km za mnou v sedle několika strojů proseděla a prospala, zavrhuji moji původní trasu přes Albánii a Makedonii a krizové oblasti přeplujeme pomocí trajektu z Terstu do řecké Igoumenitsi.
Vyrážíme 6. července, jak je naším zvykem brzo ráno v 5:00. Již den předem jsem vše pečlivě rozmístil do tří kufrů a tankvaku , zkušební jízda od baráku do garáže potvrzuje, že je vše v pořádku, žádné kmitání řidítek, klidně je můžu i v rychlosti mezi 60-80km pustit , kdy se většinou vlivem odlehčení předku a přetížení zadku kmitání projevuje VFR-ko je proti tomu imunní. Zbylo místo i na řízečky a svačinku na cestu, což doplňujem ráno.Z Plzně jedeme směr Domažlice, Folmava. Při posledním tankování před čárou zjištuji, že jsem nechal doma řidičák. Mám s sebou letitý mezinárodní, u kterého si prodlužuju platnost a rozhoduju se nevracet. Jana utrousí, je to tvoje věc, doufám, že se nebudeme vracet z Itálie.
V Německu se napojujeme na silnici č. 20 a uháníme po dobře známé trase přes Landau, Laufen na dálniční přechod do Rakouska pod Salcburkem. Časový plán plníme, tak dálniční nudu na A10 směr Villach zpestřuji odbočkou na Radstadt a po 99 objíždím placené tunely. Na A10 se vracíme v Gmundu, pak vydržet pár kilometrů na Villach a vzhůru na Wurzenpass, a pak Slovinskem přes průsmyk Vršic kolem divoké řeky Soča až do Nové Gorici. Cestu jsme již jednou jeli v obráceném gardu, za těch 9 let se cestáři trochu polepšili, ale pár úseků by chtělo ještě vypilovat. Pohledy na zelenou řeku Soču a kopce kolem to vyváží.
SOČA-SLOVINSKO
V Gorici přejíždíme na italskou stranu, s plnou nádrží levnějšího benzínu teď už budu tankovat až v Řecku.
V prvním supermarketu kupujeme balenou vodu a víno na loď. Ceny jsou jako u nás, taky tu nakupuje spousta Slovinců. Blíží se večer, a tak zvedáme kotvy a po státovce přes Monfalcone jedeme směr Terst. Silnice je přeplněná a nechce se mě vjíždět do Terstu ve večerní špičce. Sjíždíme tedy do přístavu v Griganu 17 km před Terstem., koukáme na moře, jachty a dáváme večeři z našich zásob. Času je dost, loď odplouvá až zítra v 10:30.
Po odpočinku jedem dál na předměstí Terstu , kde na pobřežní promenádě sedáme na lavičku, do přístavu se nám zatím nechce. Kolem 10 večer začne nad mořem hřmít a blýskat se. Sedáme tedy na motorku a vyrážíme hledat Anek Lines. Po absolvování mazáckého kolečka, kdy nestačím včas odbočit, se mně to na druhý pokus
povede. Sjíždíme k montované budově, nikde nikdo, tma s špína. Ještě, že jsme sem nejeli dřív. Po rozkoukání vidíme pár zaparkovaných aut pod mostními oblouky, je tam smrad, jak na hajzlu někde v zaplivanej čtyřce. Stavím tedy motorku u boudy s malým přístřeškem nad dveřmi. Začíná bouřka, nacházím pár cihel a prkno a buduju provizorní lavičku. Jana za chvíli vsedě usíná, já doplňuji energii Fernetem. Nedaří se mně usnout, ruší mě občasný příjezd nových pasažérů. Nakonec se dočkám rána, po dešti ani památka. Po otevření budovy se řadíme do fronty Albánců a Řeků, co jedou domů na dovolenou. Okénka u odbavení jsou zavřená a albánští bossové s těžkými zlatými řetězy vybírají pasy od svých oveček, aby zajistili hladké odbavení. Po hodině se začne fungovat a za další hodinu mám nejlevnější lístky na palubu a motorku komplet 130 Euro. Za další dvě hodiny se na mě dostává řada a najíždím do útrob lodi. Dostávám místo v úzké skulině mezi zábradlím a podpěrnými sloupy. Kurtuju motorku a spolu s Janou beru vše potřebné na palubu. Sem nás už nepustí. Dobrá rada, nezapomenout spacáky, jídlo a pití. Na lodi po předchozích zkušenostech zabíráme plac pod převisem horní paluby uprostřed lodi. Ve dne bude stín a v noci nebude tak foukat. Čeká nás 20 hodin plavby se zastávkou na Korfu a konečnou na Igoumenitse.
Naším prvním cílem po vylodění jsou kláštery Meteora. Je to cca 200 km po slušných silnicích s průjezdem průsmyku Korydillos s n.v. 1730 m. Orientační tyče kolem silnice naznačují, že v zimě je tu docela dost sněhu.
Po sjezdu očekávám pohled na komplex Meteora, ten se ale naskýtá až na poslední chvíli. Z hlavní silnice odbočujeme na vesnici Kastraki. V okolí je několik kempů. Jelikož jsme spíše individualisti, bereme plac v kempu Boufidi s pěkným bazénem. Náš stan je jediný a naším společníkem je dost neslušný oslík, který po pohlazení kousne Janu do paže. Holt to s osly neumí. Já ho drbu za ušima a je docela v pohodě.
Šeří se, vaříme večeři. Konečně se dostane ke slovu můj nerozlučný benzinový vařič v dobové plechové krabičce z 60-tých let. Obrázkové motivy, jak si služeb vařiče užívají pracující v době volna mezi prací pro stranu, mě vždy potěší. Vařič obsluhuji sám, po jeho vznícení v kempu na Korsice se ho Jana bojí. Polévka je v mžiku hotová, s chcípáčkama na PB kartuše se to nedá porovnat. Oslík nám užírat nebude, hučení vařiče ho zahání dozadu do zahrady.
KLÁŠTER VARLAN
Druhý den hned ráno sedáme na odlehčenou motorku a jedem na okruh po svatých kamenech Meteora. Komplex vápencových skal, prehistorické dno obrovské řeky, začali obývat první poustevníci již v 10. stol. n.l.
Od 11. století začalo budování klášterů na nepřístupných vrcholcích skal. Největší rozmach nastal ve 13. a 14. století, kdy zde bylo 24 klášterů. V současnosti slouží svému účelu pouze 6. Největší Metamorfoseos byl zavřený, protože bylo úterý. Navštívili jsme 2 sousední. Varlan se zachovalým výtahem, kterým se mniši dostávali nahoru a Rusanu. Vstupné je přijatelné 2 Euro. Za skutečně křesťanské peníze asi 7 Euro kupujeme barevnou 100 stránkovou publikaci o klášterech v češtině. Pohled na kláštery umístěné na vrcholcích skal jako orlí hnízda je úchvatný a fotka to zdaleka nevystihuje. 4 hodiny utečou jako nic a tak rychle do kempu, oběd, koupačka v prázdném bazénu, balení, placení 15 Euro a odjezd. Můj plán je ještě dnes večer dojet na Lefkádu, jak to nakonec dopadlo viz níže.
Jelikož nechci jet zpět stejnou cestou, jedeme směr Trikala a odbočujeme na žlutou silnici č. 30 směr Pyli. Stoupáme opět do hor, dokonce zahlídnu lyžařský vlek, libuju si, jak jsem to krásně vymyslel. Asi 30 km za horskou vesnicí Pertouli se silnice dělí, pěkná asfaltka pokračuje někam směrem na Ioanninu, to je zpátky a v mapě to nemám a odbočka by měla být na Artu, kam potřebuju. Nezdá se mě to, odbočka nevypadá moc dobře. Přejíždím mostík, začíná šotolina a ptám se pastevce u silnice, zda je to směr Arta. Ukazuje na tabulku na klacku řeckým nápisem Arta, které jsem se nevšimnul. Jediné co z něj dostanu, je, že je to správný směr, ukazuje ale na motorku a říká problém. Já žádný problém nevidím, na cestu jsem sundal z VFR-ka spodní kapoty, a tak vyrážím.
CESTA DO ARTY
CESTA DO ARTY
Šotolinová cesta se šplhá do hor a její kvalita se neustále zhoršuje. Hluboku v údolí pod námi se vine řeka. To je dobré znamení, dle mapy by jsme se měli dostat kolem ní až do Arty. Na cestě jsou místy vyjeté koleje vyspravené oblázky z řeky, hlavně prudce neubrat, aby se předek nezabořil. Některé prudké výjezdy absolvuje Jana pěšky. Nikdo nikde a do toho začíná pršet a bouřit. Po úseku, kdy v rozbitém terénu, prcháme před rozzuřeným psem a já se modlím, abychom neprorazili vanu, když slyším, jak párkrát škrtáme svody pod motorem o kameny, stavíme na trochu rozšířeném placu na rovince před náročným sjezdem do údolí. Musím počkat, až přestane pršet, zadní řezaná guma nemá zrovna tu správnou adhezi, jinak musím, ale Metzeler Z2 pochválit.
Jana začíná být trochu nervózní, co že to budeme v těch horách dělat, když se blíží večer. Nemá číst průvodce, že v pohoří Pindos, kde se právě nacházíme, žijí medvědi, zmije růžkaté a podobná havěť. Kontroluju spodek motorky, kromě promáčklého svodu a vrstvy bláta vypadá vše O.K. Najednou slyším, jak Jana volá: „ Jirko, medvědi!“ a ukazuje na svah asi dva km před námi. Zdá se mě jich nějak moc, zrak mě tolik neslouží, beru dalekohled a podávám ho Janě. Tady máš ty medvědy. Sama pak vidí, že jde o jakousi místní mutaci mezi divočákem a prasetem domácím, stádečko si vesele reje v zemi mezi stromy, kousek dál i nějaká chatrč pastevců, snad tam zase nebude hodnej pejsek, to si raději říkám pouze pro sebe. Přestává bouřka a podvečerní slunce vysouší cestu, mně je ale jasný, že Lefkáda ba ani Arta dneska nebude. Jedeme dál, po chvíli u jedné prudké odbočky natrefíme na chlapíka vedle starého fiatu, jak si cigárem krátí čas, až mu uschne cesta, jinak se nahoru nedostane, je to tak na enduro. Alespoň nás ujišťuje, že jedem správným směrem, a tak za hodinu by měl začít asfalt. Po půlhodině se vrací bouřka, je už skoro tma a v údolí vidíme konečně osvětlenou budovu. Vedle jsou boudy dělníků a stavební stroje, co možná někdy udělají tuhle silnici, tady se nespěchá. Mám toho dost, klepu na dveře baráku, otevírá žena, ptám se, zda si můžeme vedle postavit stan, moc se jí nechce, volá asi 14ti letého syna vládnoucího trochou angličtiny a ten nám to dovoluje. Přes dveře vidím, že barák je asi jídelna pro dělníky, pouští nás dovnitř. Po počáteční nedůvěře, žena je tady sama pouze s dětmi, dostáváme něco, co zbylo od večeře. Kupuji lahvičku Retsiny, bílé místní víno, které se prodává v pulitrových lahvích s korunkovým uzávěrem v basách jako u nás pivo. Když slyším, jak na plechovou střechu začíná zase bubnovat déšť, děkuji osudu za tuhle oázu a objednávám další retsinu. Po půlnoci, když odchází dva místní, co mezitím přišli, platíme, dáváme dětem tatranky a bonbóny, kluk hrdě odmítá, ale mladší ségru přemluvíme. Přestalo pršet, rozbalujeme stan na oblázcích za barákem a zaléháme. Ráno se loučíme a po půlhodině skutečně najíždíme na asfalt a tempo se několikanásobně zvyšuje. Projíždíme kolem Arty a za chvíli najíždíme na plovoucí most spojující Lefkádu s pevninou. Po studených horách začíná být pěkné vedro. V prvním krámku stavím na zmrzlinu. Při odjezdu já, hlava dubová, zapomínám zaklapnout pohotovostní stojánek. Naštěstí nás to pouze při prvním zhoupnutí hodí na obrubník, což nějak vyberu. Jo vidím , že ten mikrospínač, který zabraňuje rozjezdu, je dobrá věc. Moje první verze VFR-ka model 86 to ale nemá. Do konce dovolený slyším zezadu od Jany „stojánek !“ a mám to zadarmo bez kabelů a spínače. Jedeme po východním pobřeží ostrova přes Nidri. Je tu na náš vkus moc lidí, a tak jedeme dál. V obci Marandochori na jihu ostrova vidím odbočku dolů k moři, kemp Kastri.
PLÁŽ U KEMPU KASTRI
Sjíždíme několik kilometrů a na skalnatém výběžku blízko malé oblázkové pláže je brána do kempu. Cena je příznivá 12 Euro komplet, a tak bereme místo ve stínu stromů blízko nepoužívaného altánku. V altánku je sklad židliček a stolečků, beru tedy ke stanu a máme komfort se vším všudy. Odbahňuju motorku, mažu řetěz, Jana zatím dává sprchu, na kterou se taky těším. Polední žár zmírňuje, a tak jdeme konečně k moři, je to sice skoro o den déle, ale hlavně, že jsme celý. Už se těším na pivo, které se chladí ve společné lednici, která je zadarmo k dispozici. Další tři dni podnikáme výlety po ostrově. Ostrovem se táhne od severu k jihu vápencový hřeben výšky až 1150 m.n.m. Vápencové bílé skály spadající do moře, dali ostrovu jméno ( leukos- řecky bílý). Na samém jihu ostrova je mys Levkatas s majákem nad 70 m vysokou skálou. Odtud ve starověku skokem končilo život množství neštastně zamilovaných údajně i básnířka Sapfó. Na silnici směrem k tomuto mysu najdeme překrásné pláže Egremni a Porto Katsiki.
PORTO KATSIKI
EGREMNI
Ke většině pláží vedou úzké silničky s klesáním, s množstvím serpentin, místy nevalné kvality, ale trocha kodrcání za to stojí. Dalo by se tu strávit více času, nás, ale čeká ještě ostrov Kefalónie. Z přístavního města Vasiliki na jihu ostrova odplouvá trajekt do Fiskarda na Kefalónii, cena komplet cca 13 Euro včetně motorky.
T AJEKT NA KEFALÓNII
Kefalónie je podobná Lefkádě, je větší, vyšší, největší z jónských ostrovů - 781km2. Více tu na vás dýchne ostrovní atmosféra, přeci jen spojení je pouze lodí a ne po pontonovém mostě jako na Lefkádu. Bujná vegetace vystupuje od údolí až vysoko k vrcholům, pohled na svah porostlý cypřiši je supr. Z přístavu Fiskardo jedeme směrem na Argostoli, správní město ostrova. Na kraji města směrem na Bassi je jeden ze dvou kempů na ostrově. Prostředí nic moc, je to blízko města a po samotě kempu Kastri to bereme. Argostoli leží v zátoce oddělující západní část ostrova od jeho hlavní plochy. Trajektem je možno se dostat na tuto část ostrova do přístavu Lixouri za 30 min. Při ceně 3 Eura včetně motorky tomu suchozemec neodolá. Když jsme to posléze při jednom výletu objížděli, je to 40 km. Další tři dny mají podobný scénář. Vydatná snídaně, odjezd na výlet s koupáním po nejznámnějších plážích, super pláž Mirtos, pláž Xi s čeveným saharským pískem, pláž Minia – zajímavá přelétajícími letadly přímo nad hlavou (nedaleko se nachází letiště). Večer návrat do kempu, vaření večeře z vlastních zásob doplněné nakoupeným ovocem a zeleninou a noční toulání po Argostoli.
MYRTOS
Když čtvrtý den ráno balíme stan, netušíme , že ho budeme stavět na tomtéž místě znova. Po sbalení stanu se jdeme vykoupat na pláž přes silnici, sprchujeme se a v 11hod. přistavujeme motorku před recepcí. Když chci účet, napočítává mi chlapík i dnešek. Ukazuje, že jsme měli odjet v 10 hod. Poukazuji na to, že v kempu je zabráno tak 10% a měli jsme sbaleno už ráno. Chlapík nechce o těch 15 Euro přijít, já ale také ne, je to víc než celodenní Jany plat. Dobrá, zůstaneme ještě jednu noc, končím naštvaně debatu. Den trávíme lenošením na pláži, večer rozbalíme stan a ráno vypadneme. Přesouváme se na východní pobřeží do městečka Sami. Zdejší kemp je lepší, máme plácek mezi oleandry. Blíží se konec, v přístavu prozkoumáváme nabídku lodních společností na zpáteční cestu. Nakonec volíme trajekt do Patrasu, odkud jede loď Blue Star Feries do Benátek. Nechceme jet stejnou trasou. Do Patrasu dorazíme v 7hod. večer, o půlnoci nám jede loď. Musíme se probrat do centra, do kanceláře Blue Star koupit lístky, nešlo to dopředu na Kefalonii. Popojíždíme v hustém provozu, vzpomínám na klid na ostrovech. Na to , že je večer, je neskutečné vedro a dusno, za chvíli to dává najevo hukot ventilátoru a teplota v červeném poli. Nakonec se nějak probijeme centrem, nacházíme kancelář a kupujeme za 115 Euro lístky. Jedeme k lodi, je to úplně jinde, než jsme přistáli s trajektem z Kefalonie. Ještě před naloděním posílám Janu koupit pití a chleba na cestu. Stavím motorku vedle telefonní budky, chci zavolat domů a provolat zbytek na kartě. Podávám report tchýni, děti jsou v pořádku, vše je O.K. Dovolám, jdu k motorce a koukám po batohu, který byl položen vedle na lavičce. Batoh je fuč! Pobíhám okolo, najednou na okolních lavičkách nikdo nesedí, a nikoho v té tmě s naším batohem nevidím. Sakra, velký přístav přitahuje všelijakou pakáž, mělo mě to napadnout. Když se vrací Jana z nákupu, je to pro ni pohroma. V batohu kromě bot na motorku, 1 Eura, plavek, byly i dárky pro děti: trička s motivy z Kefalonie, těžítka a přívěšky, cetky, které mají chuť výjimečnosti. Také jsme přišli o všechny zápisky a itinerář z cesty. Zlodějům sekat ruce! Po nalodění ukecá Jana obsluhu a snaží se nakoupit ještě něco v přístavu. Blíží se půlnoc a krámky se suvenýry jsou již zavřené. Na poslední chvíli přibíhá na loď a rozbrečí se. Chápu ji, dárky pro děti, bez toho jsme se nikdy z cest nevraceli. Je z toho špatná ještě druhý den na lodi. Nakonec se mi daří trochu ji utěšit, koupíme něco v Benátkách. Tam konečně po 34 hod. ráno kolem 10hod. dorazíme. Hned z přístavu jedeme zpět do Benátek, parkuju na posledním neplaceném parkovišti a Jana nalehko vyráží za nákupy. Já raději hlídám obalenou motorku. Jana se vrací s těžítky s gondolami, dárky jsou částečně zachráněny. Pak už vyrážíme po státovkách na Plocken passe. V horách se ochladí. Ještě , že jsem měl s sebou farmářky, které Jana používá místo ukradených bot. Po sjezdu z passu do rakouského KÖTSCHAU, se na poslední chvíli schováváme do Billy před bouřkou. Zase jednou jsme měli kliku. Původně jsme chtěli kempovat v místním kempu, všude,ale stojí voda, a tak bereme pension na protější straně za 25Euro včetně snídaně. Po 15-ti dnech v měkké posteli. Ráno nás čeká závěrečná tečka – Grossglockner Strasse. Těch 17 Euro rád znovu oželím. Po pár kilometrech začne pršet, bereme nemoky a jede se dál. Na odbočce na Franz Jozefs Hohe mě předjede KTM na silničních gumách. Tatík veze tak 12ti letého synka na mokré silnici, jak k ohni. Na mokru na to nemám, na mokru mám lepenku. Nahoře je pěkná kosa, + 5°C, ale vítr rozfoukává mraky, a než vyjdeme z parkoviště, déšť končí. Grossglockner se ukazuje v plné kráse. Jsou 2 hod. a tak už nás čeká pouze uhánět rovnou domů.
GROSSGLOCKNER
Po 10hod večer už jsme doma, děti na nás čekají, shledání je radostné. Odvážím motorku do garáže, poplácávám jí a děkuji za služby, které prokázala.
Náklady na cestu včetně paliva a trajektů byly kolem 25 000,-Kč. Najeli jsme celkem cca 3000 km. Spotřeba kolem 5 litrů. Pozor ceny jsou z roku 2002, kdy jsme to absolvovali, nejsem žádnej písmák, až letošní dlouhá zima dovolila napsat tento cestopis. Fotky nebyl čas skenovat možná se k tomu někdy dostanu, dal jsem sem pár z videa.
© Jirka VFR
