autor: Andy
foto: Andy

... pokračování popisu cest po Novém Zélandu, který Andy a Marty projíždějí na Hondách 400 GL.

Tady je odkaz pro ty co nečetli první díl: New Zealand na motorce - část 1

 

andy_zealand_01_148.jpg

Cape Farewell, Cape Foulwind a Tony – plavčík ve správné době na správném místě

     Asi v sedm hodin ráno vítr a déšť polevuje a naše znavená a rozlámaná těla se pomalu odhodlávají vydrápat znovu do sedel. Alea Acta Est – kostky jsou tedy vrženy, pošmournou krajinou protkanou mlžným vyšíváním se plazíme vstříc osudu. Najíždíme na silnici číslo 6 vedoucí podél pidimini fjordíků do města Nelson. Po pár ujetých kilometrech od přístavního mola vesničky Picton však už nemůžeme dál, mnohahodinový spánkový deficit si chce vybrat daň a to nesmíme dopustit, vždyť jsme tak mladí a krásní :) :) :(! Nacházíme malé odpočívadlo kousek před osadou Haveloc u zátoky Mahau sound a tak jak jsme, v kombinézách a nemocích se svalíme vedle našich motorek (opravdu je div, že jsem si stačil sundat helmu) do studené mokré trávy, která nám v dané situaci připadá jak vlahý měkoučký mráček a spíme spánkem spravedlivých.

     Neobyčejně malebná oblast Marlborough Sounds je jakousi vstupní branou na nádherný Jižní ostrov. Při cestě trajektem z Wellingtonu nejdříve spatříte půvabné pobřeží. Prakticky od samotného břehu se zde do výše zvedají kopce střídavě porostlé lesy a pokryté rozlehlými pastvinami. Rozsáhlé oblasti jsou přístupné výhradně z moře, odkud si je lze také nejlépe prohlédnout. Najdete zde řadu prosperujících farem, z nichž některé se specializují na chov lososů a sběr mušlí. Velkou část pobřeží zabírají chráněná území – celkem je jich tu padesát devět – která se rozkládají na mnoha místních ostrůvcích, ale také dále ve vnitrozemí.

     Cink, řach, pšouk, šust šust, mlask, mlask……..tak tyto zvuky mě po třech hodinách tvrdého spánku uvádějí do stavu počáteční sebeobrany, činnosti a ostražitosti – DIVOKÉ PRASE U MÉ HLAVY PAPÁ NAŠE ZÁSOBY………ne to si jen dva metry od mého nocležiště novozélandská famílie rozhodla udělat odpolední picnick a barbecue, už jsem Vás informoval o tom, že ten kdo nedělá barbecue není pravý Novozélanďan? Ne? Tak vězte, že ten kdo nedělá barbecue, nejní pravý Novozélanďan, tak teď to víte, tak až tu budete, tak se podle toho snažte řídit :). Každý Novozélanďan musí být také veselý za jakýchkoliv okolností a situací. Asi nebudu ten pravý, protože na klasickou (a všudypřítomnou) otázku položenou od novozélandské rodiny s úsměvem od ucha k uchu (protože asi dlouho dnes spali) Hi, how are you? Ze mne vyšlo – FUCK YOU!! Nakopli jsme stroje a za nevzrušeného a pokračujícího mlaskání si to hasíme na Nelson.

Mraky se trhají a odpolední slunéčko ozařuje svými paprsky Mount Richmond conservation park, jehož kapradinou a palmami porostlé kopce mi nakukují přes rameno a bedlivě sledují jestli dodržuji předepsanou rychlost……se nebojte vy kopce, Honda GL 400 naložena mou maličkostí a lodními vaky víc jak stovkou nepojede:).Jeden hup, druhý hup, jedna zatáčka a…….stovky dalších. To je ta Tasman bay, vínem a ovocema a určitě i mlékem a medem (pivem) oplývající, hle Martine, již si nebudeme zoufat, bude nám dobrou ochránkyní (aj, ani jsem nevěděl, jak blízko jsem byl tehdá pravdy) a bude nám tu dobře. V širokém údolí mezi horskými hřebeny Arthur Range a Richmond Range leží prosperující město Nelson, které je pro řadu lidí výhodnou základnou pro návštěvu tří okolních národních parků a Golden Bay. Nabízí několik nádherných písečných pláží a v letních měsících množství sluníčka. Nelson je na první pohled velmi rušné a rychle se rozvýjející město, což by však nemělo zastřít jeho – na novozélandské poměry – starobylou a bohatou historii. Právě sem totiž mířily lodě s prvními evropskými osadníky, kteří se v jeho okolí seznamovali s podmínkami, které na ně čekaly v jejich novém domově. V polovině šestnáctého století celou oblast ovládal kmen Ngati Tumatakokiri, jehož bojovníci vypluli na svých tradičních dlouhých bojových člunech vstříc Abelu Tasmanovi, s kterým se setkali v Murderer´s Bay – výsledek setkání však nebyl příliš uspokojivý. Maorové zabili čtyři členy jeho posádky. V době, kdy sem začali přijíždět první evropští osadníci, bylo místní obyvatelstvo zdecimováno dlouhotrvajícími válkami mezi znepřátelenými kmeny a nejbližší pa (opevněná osada) se nacházelo u městečka Motueka.

     Z Nelsonu je to coby kamenem dohodil…….a zbytek dojel do malého, ale rušného města Motueka (Motueka znamená v maorštině země Weka – novozélandský chřástal vodní s krátkými křídly, neschopný letu). Objíždíme téměř celou Tasmanovu zátoku a asi po padesáti kilometrech ladně vplujeme do jednoho z největších ovocnářských rájů na světě. První plánovaná etapa spočívá v nalezení nového zaměstnavatele a zamluvení pracovního místa. Projíždíme bahnité, štěrkové a písčité cesty mezi sady, jež se táhnou do nedozírných dálek a snažíme se najít chaloupku obývanou jistým Jeffem, vlastníkem jednoho ze sadů, na kterého jsme dostali kontakt od našeho Čechoaustralana Františka o bujaré silvestrovské noci. Stojíme na dané adrese a čučíme, pastouška se změnila v rezidenci, Jeff prodal sad. Bereme za vděk radou a spouštíme se opět jak pavouci na lovu do sadů a po krátké době je vše vyřízeno. Budeme pracovat pro maorský kmen Ngatahi a česat jejich hruštičky, jablíčka, kiwísky a bude to fajn, óóó jak hluboce jsem se mýlil :).

     Je třetího ledna a osmnáctého února začíná tzv. picking fruit season (sběračská sezóna)….slastný přes jeden měsíc cestování Jižním ostrovem,…..ale nejprve oslavný večer s basou piv a rožněním kuřete vysoko vysokánsko nad Motuekou.
     Ráno (v půl dvanácté) přijíždějí na naše místo davy turistů a budí nás, utábořili jsme se předešlé noci na nejpopulárnější vyhlídce do kraje, a tak za přihlížení desítek očí předvádíme perfektní nacvičení balení stanu a karimatek. Ve dvě odpoledne jsme konečně připraveni:) a patníky u silnice číslo 32 nás provází nádherným horským údolím k pobřeží Golden bay, až do míst, kde se do moře zakusuje tzv. Farewell spit (25 kilometrů dlouhá písečná kosa) bující životem devadesáti druhů všemožných vzácných ptáků (kea, břehouš, křivonosky, kolihy a kulícy, kteří sem přilétaji z dvanáct tisíc kilometrů vzdálené sibiře, kde v zimě panují kruté mrazy), ale také hrůzostrašný hřbitov a nepřekonatelná překážka velryb, jejichž navigační systém se nedokáže vypořádat s tímto výběžkem neobvyklého tvaru. Po silnici č. 32 se musíme vrátit stejnou cestou do města Motueka, neboť naše další cesta je naplánovaná na západní pobřeží a z missu Farewell přímá cesta prostě nevede, neboť se Vám do cesty postaví Kahurangi national park a jasně řekne stop.

Zpět v Motuece se napojujeme na silnici č.SH6 vedoucí na západ do města Murchison a…….začíná jemě krápat. Před námi je údolí – spíše připomínající jakýsi tunel, ve kterém mizí naše budoucí cesta do neznáma a z jehož ústí se na nás valí ohromná hradba černočerných mraků. Plni zlé předtuchy sedíme na paloučku připomínající jakýsi poslední civilizovaný ostrůvek v moři pralesních porostů bujících všude kolem nás……..začíná krápat silněji. Martin se pokřižuje, přeříká otčenáš, já dopiju pivo a dojím mušle, motory zabručí a jedéééém. 130 kilometrů do Murchisonu je vcelku ucházejících, poté však obloha poteměla docela a den se proměnil v noc. Murchison je 40 kilometrů za námi, silnice se zůžila takřka pro jedno vozidlo, všude kolem proudí vodopády, které rozvodňují již tak dost dravou řeku, jež se žene stejnou rychlostí jakou jedeme my vedle naší silnice. Provazy deště se dostávají pod helmu a začínají mi zalévat ústa, tolik tekutiny snad ani k životu nepotřebuju, hustým deštěm není vidět na dva metry a tak pokračujeme svorně vedle sebe rychlostí asi padesáti kilometrů za hodinu dál a dál na město Westport. Řeka, která nám dělá společnost se jmenuje Buller river a je vyhlášená jako jedna z nejlepších na světě pro rafting. Víte, jak se raftuje na motorce? Ne? Tak jeďte za nejhnusnějšího počasí jaké může na Novém Zélandu být z Murchisonu do Westportu po silnici č.SH6:).

Čtyřicet kilometrů dlouhý úsek do osady Inangahua Junction jedeme téměř dvě hodiny, neboť Buller river se rozhodla vystoupit z koryta a zašpásovat si s námi, ale nám už je všechno jedno, když je člověk mokrý až na kost, nemá vlastně už co ztratit a proto se jeho nálada může začít zlepšovat no néé? :) Nee!!!! Nemůže, jen horší a horší :(. Pozdě odpoledne (asi, neboť se to nedá přesně určit) dorážíme do vesničky Inangahua Junction hluboko v horách, no, vesnička je přeci jen silné slovo, je tu jedno opuštěné vlakové nádraží…..spíš jeden perón zakrytý stříškou, ale bez kolejí. Pod stříškou je pár fotek upozorňujících na to, že tu na začátku minulého století stávala proslulá železniční trať vedoucí kamsi do míst….kam slunce nesvítí, ale nám skromný přístřešek postačí, jako úkryt pře stále více a více sílícím deštěm…..to snad už není ani možný:(. Rozbalujem vařič, že si uděláme čajík a v tom přilétá čmelák a jeho dalších dvacet kamarádů se rozhodlo nám znepříjemnit již tak nijak příjemnou a mokrou chvilku oddechu. K čmelákům se přidává nejhorší domorodec západního pobřeží Jižního ostrova – muchnička – sandfly. Sedne si, očumuje co si dáváme k sváče a najednou cítím na krku tííííííp, ta mrcha mne kousla!! Plesk, sandfly se obratně vyhýbá úderu a mizí kamsi do pralesa. Za minutu je tu i se stovkou svých přítelkyň a já se snad dám na víru a budu prosit boha o pomoc. Nasazujeme mokré krční límce a za mocného: „čvacht šplích škrouk“ si to béřeme k našim promoklým japonečkám, kterým se ještě odpařuje voda z horkého motoru. Po dalších třiceti kilometrech prales ustupuje lučinám a dešťové provazy se mění v krásné počasí, které spočívá v tom, že leje jak z konve, ale je vidět alespoň na 100 metrů, a proto osmdesátkou huráááá na Westport.

     Westport je nejstarším městem Západního pobřeží. Za jeho zakladatele je považován Reuben Waite, který v roce 1861 postavil u ústí Buller River malý obchod. Živil se především zásobováním několika hladačů zlata, kteří mu platili nalezeným vzácným kovem. Když se však přemístili na bohatší naleziště v provincii Otago, Waite obchod zavřel a odjel dále na jih, kde pomáhal zakládat Greymouth. Obyvatelé Westportu se později byli nuceni spoléhat na těžbu uhlí. Po vzniku několika hornických měst na Rochford Plateau, planině ležící severovýchodně od města zde stavební inženýři vybudovali veliký přístav, který se stal nejrušnější uhelnou dopravní tepnou v zemi – v současnosti je z velké části mimo provoz. Obyvatelé Westportu se živí především rybolovem. Část z nich je zaměstnaná také při dopravě cementu z největší novozélandské cementárny u Cape Foulwind, v jejíž pecích se topí uhlím z posledního velkého dolu ve Stockton. Takže žádný šlágr :).
     Když na Westport nepadají vodopády z celého Tasmanova moře, tak je tu hezky, protože prší – tak normálně, lidi jsou tu asi tři metry dlouzí, neboť jsou neustále zaléváni vodou………kecám :). Ale je pravda, že meteorologové to mají ve Westportu velice lehké, neboť když předpoví, že bude pršet, určitě se trefí :).

Zastavujeme u pumpy a Martin se jde ptát klučiny za kasou po nějakém bydleníčku, Já pozoruji asi devadesátiletého děda na Harley Davidson fat boy jak žvýká bezzubými dásněmi rohlík namočený do kávi a jeho dva vnuky na Banditech. Dáme se do řeči…..děd ne, protože už neslyší, jsou z Ameriky a dědečkovi dali dárek k narozeninám a to – asi poslední dlouhou vyjížďku na jeho Harykovi přes Nový Zéland. Když pak vidím jak dědečka zvedají, aby ho posadili na sedlo, říkám si: „No potěš koště“. Děd mne zmerčí, jak na něj nevěřícně zírám, zařehtá se a z jeho bezzubých úst vypadne rozžvýkaný, rozmočený rohlík a udělá to „plesk“na nádrž Fat boye. Stařík tu hroudu setře rukou na zem, kopne tam jedničku a v hromživém mixu zvuků, prskajících z děl místo výfukového systému mizí v lijáku. A já mu závidím a chci mít taky takové stáří a takové vnuky a chci uhánět deštěm na Harleji a ne ležet v českém špitálu v šedesáti po mrtvičce a s cévkou. První důstojník se vrací, aby oznámil kapitánovi, že kurzem o dvě ulice dál je křižovatka, na té doprava a první doleva je útulný, ale hlavně suchý hotel.

Takže kormidlo rovně a doprava, za pár okamžiků stojíme před hotelem, nad jehož zívající vstupní branou na nás kouká zlomyslný štít s nápisem NO VACANCY (žádné volné postýlky), buším na dveře a majitelé nás nenechají přespat ani v chodbě, tak alespoň obvolávají ostatní místa pro noclech – vše je beznadějně zarezervované, všechny hotely a ubytovny plné. Déšť začíná opět houstnout a majitelka vyfukuje kolečka dýmu z cigára do mého obličeje: „Jak bude zítra?“ ptám se a odpověď zní, že stejně, : „A pozítří?“ Stejně. Hotely jsou obsazené na týden dopředu. Sedíme v kaluži u našich motorek a pokuřujeme jedinou suchou věc (kromě fototechniky) z našeho arzenálu – novozélandského Tarase Bulbu. Tu nás praští do očí jaýsi městský stadión s tribunou, tribuna je krytá a na tribunách bývají lavičky. Jdem to zkouknout. Není to nejčistší místo a nejsušší také ne, protože drobné kapičky sem vítr přeci jen občas zažene, ale opět platí heslo z nouze cnost a my přijímáme tento úkryt za náš nový velicí stan, kde se můžeme poradit, co s naší černou budoucností.

Tu se z ničeho nic vedení ujímá jakýsi postarší chlapík oblečený jen v červených trenýrkách a v gumácích, ramena a nohy mu zdobí vytetovaná paví pera, na ohromném potetovaném hrudníku vystrkují prdelky nahé ženské a na rukách plují dvě plachetnice. Je to Tony, plavčík v bazénu, který sousedí s tribunou a správce hřiště. „Blbý počasí na motorky ne?“ „Jo.“ To se teda strefil. Ptám se toho chlapíka, který se podobá obrázku, jestli mu nebude vadit, že tu pod tribunou na jednu noc složíme hlavy, že už toho máme po dnešku dost, jsme utahaní jak koťata a všechny hotely jsou plné. Tonymu to ale vadit bude. Jdeme do jeho úřadovny u bazénu a Tony bere telefon, chvilku do něj něco mumlá, pak telefon položí, vezme si  papír a tužku a povídá: „Sedmnáct kilometrů po silnici č.67 severně od this fucking city (míněn Westport) je vesnice Waimangaroa – jen pár domů, číslo 18 je můj domov, tady je klíč, jeďte tam, můj dům je Vám plně k dispozici.“ Známe se deset minut a já mám klíč od jeho vlastního domu, kde jsou pro nás připravené postele – o ty se postarala Tonyho žena, se kterou mluvil po telefonu. Motorky dáváme podle instrukcí do Tonyho garáže, kde na nás vybafne jeho Triumph Speedmaster, teď je už jasné proč se nad námi ustrnul, Tony ví jak nám je, Tony je motorkář :). Dva dny hustého deště trávime klábosením s plavčíkem, který nás vlastně opravdu zachránil pře utonutím a jeho ženou Ritou. Tony byl vojákem, námořníkem, rybářem, řidičem náklaďáku a teď je plavčíkem-nazývá svou práci fucking job a na otázku proč? Protože v bazénu plavou fucking noisy kids. Jeho dům je ale plný fotek vnoučat, tak si myslím, že to s ním zasejc tak zlé nebude :).

On a jeho žena Rita jsou padesátiletí, mají pohodový život ve svém domečku na pobřeží, zahrádka se jim krásně zelená, protože je neustále přírodně zalévána, kouří marihuanu a za domem má Tony vlastní důl na uhlí, které si dle potřeby nakope, protože kopce nad Westportem jsou uhlí plné. O dva dny později se počasí umoudřilo a pánbůh (podle Martina) nám seslal první sluneční paprsky. Plavčík a jeho žena jedou do práce, klíč máme dát před dveře pod květináč. Nejdřív ale snídaně, máme čerstvě nalovené white bait – miniaturní rybyčky, které Tony loví do speciální sítě a připravuje je na barbecue s vajíčkama, pokapané citronovou šťávou chutnají…….no prostě i malajec by je mohl pokládat za jedno z nejlepších jídel na světě. Před definitivním opuštěním vesnice, vyjíždíme po strmé silnici osm kilometrů nad Waimangarou do místa, které se nazývá Rochford plateau a na kterém se rozprostírají zbytky hornických osad  – Denniston, Coalbrookdale a Burnetts Face. Celkem v nich žilo 2500 obyvatel, dnes jsou to města duchůůůůů a straší tu :).

     Uhelné ložisko Coalbrookdale Seam jako první objevil v roce 1859 jistý John Rochford. Netrvalo dlouho a celá planina se dostala do středu zájmu investorů a zájemců o zaměstnání. Zdejší nepřístupný terén však velmi silně brzdil rozvoj těžebních aktivit. Ty se naplno rozvinuly teprve po vybudování Denniston Self - Acting Incline v roce 1879. Tato dopravní cesta byla ve své době považována za zázrak techniky. Vozy byly poháněny z velké části vlastní vahou a silou zemské přitažlivosti a trať byla nejstrmější transportní drahou na světě. Vozíky naložené uhlím překonávaly dolů na pouhých 1,7 kilometrech převýšení přes 518 m a zároveň vyvážely svojí hmotností prázdné uhláky nahoru. Denniston Self-acting Incline zde fungovala celých 88 let a každý den přepravila tisíc tun uhlí, které se pohybovaly místy až naprosto neuvěřitelnou rychlostí celých 70 kilometrů za hodinu. U Conn´s Creek bylo uhlí překládáno do běžných železničních vagonů a odváženo do Westportu. Necháváme Westport za zády (užili jsme si ho dosytosti) a vydáváme se za kapitánem Cookem na Cape Foulwind. Prvním Evropanem, který se v březnu roku 1770 ocitl u zdejšího pobřeží, byl právě slavný James Cook.

Počasí mu taky zrovna nepřálo jako nám, s tím rozdílem, že měl určitě svou kajutu a tak se není co divit, že dvanáctikilometrové pobřeží směrem od Westportu na jih pojmenoval právě Cape Foulwind (Mys špatného větru). O čtyři kilometry jižněji od Foulwindu se na rozeklaných skalách rozprostírá nejsevernější sídliště tuleňů srstnatých, kteří se tu povalují od října do ledna. Celkem tu může být až 300 těchto mořských torpéd, což je známka, že jejich stav se začíná postupně zvyšovat – během sto padesáti let nekontrolovaného lovu byli takřka zcela vyhubeni. Ujíždíme dvanáctikilometrovou téměř zcela rovnou silnicí Wilsons lead road od mysu špatného větru a po očku nervózně pozorujeme oblohu, věci nad hořícím dennistonským uhlím dokonale vyschly a už nechcem zažít Niagarské vodopády znovu, tady jsme na západním pobřeží, tady člověk nikdy neví, tady si počasí robí srandu :). Silnice SH6 vedoucí stále na jih se vrývá do skalních úbočí nádherného národního parku Paparoa a její zákruty nás prověřují v pilotních dovednostech a tak se po 46 kilometrech bez úhony dostáváme do místa nesoucí název Punakaiki a Pancake Rocks (palačinkové skály) :).