autor: Seitown
foto Seitown

Už dlouho dopředu jsem plánoval, kam v létě na motorce vyrazit. Zahraničí lákalo a stále láká, ale jednak s ohledem na typ stroje a taky doposud ne zcela prozkoumanou českou krajinou, jsem se rozhodl objet pohoří při severní hranici České republiky.

Po přípravách motorky na doposud nejdelší cestu (loni jsme naráz ujeli z časových důvodů jen 700km, letos bylo plánováno více jak dvojnásob), nákupu bagáže a marných snahách splašit ještě jiné zájemce na motorce, jsem se tedy vydal s čímsi, co připomínalo spíše přetížený indický autobus, směrem na sever. Jak se později ukázalo, minimálně půlku věcí jsem si bral úplně zbytečně. Cestu jsem měl dopředu naplánovanou jen zhruba, spíš jsem si vytipoval oblast, kde složit večer hlavu a směr, kudy se tam dostat.

Po parádních silnicích II. třídy jsem projížděl krajinou unikátních plochých kopců v okolí Manětínska a Žluticka a pokračoval dál na sever. Cestou míjím známý kopec Vladař, kde se natáčel film Cesta z města. Okolní pole jsou tak zvláštně barevná, chvíli zelená, žlutá až netradičně červená. Vjíždím do Karlovarského kraje. Cestu si chci trochu zpestřit a hlavně o kus zkrátit, a tak volím průjezd vojenským výcvikovým prostorem Hradiště. Dochází k prvnímu omylu na mé cestě. Zprvu se na motorce krčím, aby mě nesundala některá ze zbloudilých kulek a v duchu promýšlím výmluvu. Napadá mě, že jsem cestou do vjezdu do výcvikového prostoru předjížděl kamion a tak jsem si ani nevšiml, že je tam cedule se zákazem vjezdu. Po dvaceti minutách průjezdu jsem ale nepotkal žádné auto, natož náklaďák, tak od této výmluvy ustupuji. Ještě je jedna možnost, a sice večerní zprávy na Nově, kde inzerovali možnost volného vstupu do vojenského prostoru v době víkendů. To by mohla být ta pravá výmluva. Sice není jisté, jestli to v oněch zprávách doopravdy dávali, ale ve zmíněné televizi je možné úplně všechno. Po dvaceti minutách, kdy cesta přešla ve zorané asfaltové pole upouštím od jakýchkoli výmluv a začíná mi být i jedno, jestli mě tam někdo pokropí. Hlavně se odtamtud dostat. Jedu ještě dalších dvacet minut a konečně se dostávám ven. Se zaprášeným vzduchovým filtrem a endurově nabalenými koly a výfuky od prachu (olej je parádní lepidlo na cokoli) pokračuji dál směrem Klínovec a užívám si celistvého asfaltu pod koly. Silnice číslo 222 vedoucí podél Ohře je tou pravou satisfakcí. Sice po ní jedu jen kousek, ale stojí za to. Parádní povrch, téměř prázdná a tvarem připomíná špagety na talíři. V obci Velichov se s ní však loučím. Nechce se mi jet na vrchol po silnici přes Jáchymov, volím tedy cestu přes horské silničky kolem Liščího Kamene. Tam jsem pro cykloturisty velkým exotem když se supím s dvoumetrákovým motorovým kolem okolo nich do kopce po silnici šíře plzeňského chodníku. Naložené motorce začíná být horko, takže o sobě dává vědět ve zpětném zrcátku příjemně vypadajícím modrobílým oparem. Cykloturisté už toto barevné zpestření fádně zelených lesů zřejmě vítají méně. Konečně dojíždím na vrchol Klínovce. Překvapuje mě, v jak dezolátním stavu stavba na vrcholu je. Škoda.

Cestou dolu, směrem k větrným elektrárnám, jedu v režimu „hot engine not, cold air welcome“. Vrtule mě fascinují natolik, že jsem odhodlán zajet až přímo pod ně, ať to stojí cokoli. Po chvíli kroužení kolem kopce, na kterém se nachází, snižuji standard cesty, po které bych byl ochoten se k nim podívat. Nakonec tedy zhypnotizován svištěním lopatek vyjíždím zatravněný svah a trochu mě překvapuje, že ani jedničce se spojkou se nahoru příliš nechce. Co se dá dělat, přitažlivost novodobých mlýnů je mocnější, a tak vyjíždím na kopec, odkud zjišťuji, že jsou ještě asi další dva kilometry daleko. Vzdávám to. Najednou mi ale dochází, že se odtamtud musím také dostat dolů. A o co méně se chtělo motorce nahoru, o to víc se jí bude chtít dolu…uff. Dávám si nahoře oběd, no zkrátka oddaluji sjezd co se dá. Zásoby jídla snědeny, už není žádná záminka, proč zůstat nahoře. Zkraje sjezdu mě stroj poslouchá, pak se ale kopec láme a připadám si jako na saních. Jako zázrakem jsem sebou neplác a zaříkávám se, že vedle vojenského prostoru už nikdy nepojedu na travnatý kopec. Po drobných problémech, které se následující den projeví naplno, dojíždím do kempu v Klášterci nad Ohří.

Druhý den po sbalení chci odjet, ale motorka má po nadlábnutí divný zvuk. Po pár metrech je jasné, že jeden válec nepálí. Jedno kladívko nadměrně jiskří, ale po sundání víka motoru běží válce oba. Jedu tedy do města s otevřeným zapalováním a hledám prodejnu elektrosoučástek. V informačním centru se na mě pouze culí, tak zkouším najít krámek sám. Marně. Jsem tedy nucen jet do asi 20km vzdáleného Chomutova, kde se nachází přímo prodejna s díly na Jawy. Cesta ubíhá pekelně pomalu, jedu na krajnici nějakých 20km/h a zdá se, že se motorka trápí ještě víc než já. Míjím obrovskou elektrárnu Prunéřov a jako zázrakem se ocitám v Chomutově. Prodejnu nacházím těsně před polední pauzou a kupuji dva kondíky. Těší mě, že nemají nové od PSL, ale staré dobré Tesly, takže by měly zas nějaký čas vydržet. Rovnou kupuji i spínač brzdového světla na přední brzdu, součástku, kterou se mi v Plzni nepodařilo sehnat, prý už se nevyrábí. Dost mě překvapuje cena – kondíky 130,- a spínač rovných 100,-. Jo, Jawa začíná být světová. Alespoň co se cen týče. S dobrým pocitem vyřešení problému se jedu vykoupat na rybník hned za městem. Voda parádní, problém vyřešen, co víc si přát

Po „wasser-pause“ se řítím na Most. Do dohodnuté schůzky s kamarádem, který v Mostě bydlí je ještě dost času, a tak se jen tak probublávám městem. Tu najednou cedule „autodrom a polygon“. Vždyť je přece v Mostě okruh! Vydávám se po šipkách a dojíždím k horní bráně okruhu.

Maníka v budce se ptám, zda můžu jen tak nakouknout a on prý ať jedu na spodní bránu do paddocku a řeknu tam, že jedu za kámošem, že mě prý pustí:). Odvážnému štěstí přeje, přijíždím tedy na spodní bránu, šerifovi papouškuji vzkaz „hornobránaře“ a v duchu doufám, že se nebude ptát na podrobnosti. Namísto dotazů zvedá závoru a já jako slepý k houslím přijíždím přímo do dějiště podniku závodů Czech Endurace Cup.

Nakonec jsem v Mostě zůstal přes noc. Tímto děkuju Pájovi za ubytování a jeho rodičům za garážování motorky. V těchto končinách – Klášterec, Chomutov, Most, Litvínov apod. vůbec není radno nechávat motorku bez dohledu přes den, natož přes noc.

Další den se jedem podívat na kopec s názvem Hněvín, který se tyčí hned vedle města. Je z něj parádní rozhled jak na samotné město, tak i do okolí. Mostecký okruh, objekt Chemopetrolu (o velikosti malého města) mezi Mostem a Litvínovem, nedaleké České středohoří, vše je odtamtud parádně vidět. Navíc se dá nahoru zajet po asfaltce a objekt hradu je pěkně upraven. Návštěva doopravdy stojí za to.

Následně se jedeme koupat do nedalekého lomu Pískárna směrem na Braňany. Voda je průzračná a povrch jak jinak než pískový. Motorka spolupracuje a tak se vydávám dál, směrem na Lovosice. Při výjezdu z města se dostávám do čtvrti jménem Chanov, od které mě Pája odrazoval. Proč to dělal jsem zjistil v zápětí. Čtvrť se táhne podél silnice a před rozpadlými baráky sedí jeden rom vedle druhého, ubíjí čas i sebe navzájem a sledují projíždějící kolem. Nabalená motorka by byla příliš velká atrakce, tak raději přepínám benzín na rezervu. Projíždím vesnicí rychleji než se smí, ale dobře jsem pochopil, že právě tam se radarů bát nemusím. Blázen, kdo by vůbec zastavoval. A to ať turista nebo veřejný činitel. Ne nadarmo si filmaři vybrali tuto čtvrť pro natáčení filmu Roming. Projíždím Českým středohořím, míjím Milešovku a v jednu chvíli se mi naskýtá pohled mezi poli slunečnic na siluetu hradu Trosky.

Přijíždím do Terezína a jdu se podívat do Malé Pevnosti. Z původního opevnění, které se nechvalně proslavilo coby přestupní stanice do věznic, káznic a koncentračních táborů v období druhé světové války, se nyní stal tvrdý byznys. Na vstup si připravte rovné dvě stovky.

Tou dobou se však motorka opět začíná ozývat a tak se mě zmocňuje nejistota. Se Sněžkou jsem se rozloučil už dávno, postupně jsem ale začal přehodnocovat i Ještěd a nakonec i samotný Děčín. Začalo mi být jasné, že tahle dovolená nebude tak dlouhá, jak jsem si ji naplánoval. A pokud bude, tak to bude tím, že se bude stroj složitě dostávat domů. Samozřejmě jinak, než po vlastní ose. Nechci riskovat, a tak to kousek za Litoměřicemi obracím a vracím se do kempu na okraji města.

Ráno vstávám dřív než jindy a vydávám se na cestu domů. Vybírám si prázdné silnice a doufám, že dojedu. Cesta ubíhá pekelně pomalu, každá rovinka se zdá být nekonečná. Po rovině jedu rychlostí 40km/h, do kopce pak 30km/h. Nezbývá, než se kochat. Po pěti hodinách a ujetých 160km se zjevuje známé panorama a cedule s nápisem Plzeň. Zklamaný z okolností uplynulého cestování, přesto však rád, že jsem vůbec dojel, se navracím domů.

© SeiTown