autor: Wimpi
foto: Pája, Petr Huska, Wimpi

Ačkoli deník je psán ode dne výjezdu směr východ, zrod je datován k podzimu 2006. Po všech možných i nemožných variantách, složení osádky a plánu cesty se nakonec stalo to, co se stalo.

Tento deník není až takový cestopis, spíše popis nálad, prožitků pár praštěnejch lidí, kterým nezaleží na věku, bydlišti či vyznání a kterým jízda v blátě dokáže rozveselit i dost zatrpklé srdíčko.

Pátek 18.5.2007

Konečně po všech peripetiích při nakládání a po předcestovním občerstvení, oblečeni do expedičních trik, které Fanda zařídil, sedáme do naloženého Transita a pomalu vyjíždíme. Pomalu myslím doslovně, neboť po dvaceti metrech jízdy odskakuje Fanda do garáže pro zajišťovací šroub a pár maličkostí. I rychlost je doslovná, neboť stav „příjezdové cesty“ je v děsném stavu a občas škrtneme nohou vozejku o místní panelku. To snad je již definitivně všechno a jedeme…

Sobota 19.5.2007

Cesta přes Českou a Slovenskou republiku probíhá bez problémů, že se v 3:30 dostáváme k SK-HUN hranicím. Jen ukážeme doklady a vše je rozespalým dámám zcela fuk, jen když mohou zalézt opět do vyhřátých pelíšků. V Miskolci trošku kufrujem, cestu dohledáváme obratem. Okolo mého „oblíbeného“ Honda servisu (viz loňský cestopis POL-UA-RUM-HU) mám sucho v hrdle a nalévají se mi tepny vztekem, ještě že ten blb má zavřeno. Míříme směr Tokaj a Fanda opět vyndavá své řízečky od mamky.Rumunské hranice projíždíme na můj vkus zcela v pohodě, skoro jako do Německa. Chceme vyměnit peníze v místní směnárně , ale ta je zavřená. Míjíme další stánek, kde se platí silniční daň. Jen pro jistotu se ptáme, zda-li je nutná i pro osobáky a k naší nelibosti dostáváme kladnou odpověď. Platím jen nejmenší možnou sazbu tj. na 7 dní za necelých 12E. Až v autě si uvědomuji, že se budeme vracet až 8 den. Kdo se moc ptá, moc se dozví a tak mlčím a ani klukům v autě to neříkám. Co bych neudělal pro klid ve skupině:-).Dle hodin našeho času míjíme hranici po 8 hodině a potichu si mumlám, kolik máme času. Peníze měníme Satu Mare a míříme na Bia Mare, v tom nadešel kámen úrazu. Do cíle chybí cca 250 km a jedeme po strašně vymleté cestě značené v mapě jako silnice I. třídy. Je to děs a nebere to konce. Trápení není dost, a proto snad posledních 160 km se proplejtáme staveništěm. Místy škrtáme packou od vozejku silnici, jaké jsou zde díry. Už nás přechází euforie a začínáme být nevrlí.Pro zklidnění stavíme u místního bufetu, dáváme místní polévku a až na Petra pivo, který si vytáhl zlomenou sirku, pro poslední část cesty za volantem. Docela to bodlo , začínáme opět žertovat a nálada je opět v pohodě. Vydáváme se dál a cesta je ještě horší. Vzpomínám na loňskou UA, kde jsem se posmíval plechovkářům a letos v tom také lítáme. Panelka se mění ve staveniště a délka70km a to je fakt dost. Průměrná rychlost pohybu je na 20Km/h a ty rány při překonávání děr a překážek…Máme vykroucené hlavy od sledování motorek na vozejku. Naštěstí se ani nehnou a vozejk statně vzdoruje všem nástrahám díky Petrově bravurní jízdě. Desítky semaforů utrpení ještě stupňují, přejíždíme pas …. a už jen z kopce do Vatry Dorney. Na to, že je to lázeňské město, je to dost děs. Ve stejné kvalitě vozovky překlepem i kus za město a uhýbáme na „slušnější“ II., která po pár km je opět rozkopaná. Kolem 19té hodiny dohledáváme pension, který dle získaných souřadnic je zcela jinde. Díky chybějícím cedulím máme trochu hoňku, ale vše dobře dopadá. „Hoteliér“ Vladimír zrovna dává autobusu Frantíků nějaké kázání a všichni kolem jsou jako pěny. Během chvilky se nám začne věnovat a vše jde jako po drátkách. Zabydlujeme se a do večeře shazujeme motky z vleku. Motky i přes ujištění, že Vladimír nám za ně ručí, zamykáme vším, co máme. K večeři máme vynikající polévku a polentu s ovčím sýrem a pečeným hovězím. Ochutnáváme místní víno, šťávu a kořalku. Tlacháme o všem možném s Vladimírem, ale jaké bude zítra počasí neřekne. Po sprše uléháme a těšíme se na první výjezd.

Neděle 20.5.2007    

Po suprové snídani se snažíme sbalit a vyjet. Vše potřebné dáváme z cestovního balení do pohotovostního a začíná nekonečná diskuse, na kolik foukat gumy. Je to takové to ožehavé téma „kůže nebo textil“. Vše se nakonec vyřeší a konečně startujem. Pavel okamžitě nachází dobrou cestu a již se šineme šotolinovou cestou směrem k nebesům. Po vyjetí z lesa se odkrývají nádherné travnaté vrcholy, svádějící k poježdění až na vrchol pohoří. Jsme ve svém živlu, řveme radostí a v tu ránu je děsná cesta zapomenuta. Jezdíme po kopcích a hledáme směr, kterým bychom se chtěli dále ubírat. Díky dost velkým polomům najít cestu přes les je dobrodružství, ale jako zázrakem další cestu Pája snad čichem nachází a již je pro nás sjízdná. Bereme to směrem do údolí lesní cestou, ze které se díky dřevorubcům stává bahnité koryto a místy až skluzavka. Jsme dole a po krátkém řádění v brodu se přesouváme na další cestu stejného hřebenu s cílem opět se dostat nahoru. Nějak se mi z motky divně kouří a tak stavím, abych zjistil, co je za problém. Vypadlá hadice z chladiče způsobila únik chladicí kapaliny. Je to prkotina a oprava nezabere ani 20 minut. Vodu dolejvám z místní říčky. Kolem nás projíždí místní motorkář na Elefantu v „rumunském“ úpravě. Dáváme krátkou řeč a opět maže dál. My také nasedáme a vyrážíme. Projíždíme několik suprových cestiček, které však končí šturcem či kládovým závalem. Nám to však nevadí a pěkně se vozíme přes brody, rýhy a hupíky. Vracíme se zpět do dědiny a zkoušíme se dostat na druhý hřeben nad silnicí. Cesta nás dovedla až ke starému lomu se zavalenými štolami. Trochu pojezdíme na kypách a jedeme dále. Dalších pár cest je opět slepých a tak se vydáváme dál do sedla cca 1050m/m. Úžasné výhledy, a když jsme v nejlepším, Petr konstatuje,že je s benzínem na minimu. Později z něj vypadlo, že nedal plnou bandu, aby to měl lehčí – syčák jeden ušatej. Tak točíme zpět a vychutnáváme panoramata. Začíná pršet a to tak že dost, a tak bereme místní hospodu ztečí. Dáváme po pivu a Petr jako vždy laškuje se servírkou. Jenže po našem a tak servírky nás silně ignorují. Přestává pršet a cesta zpět je v pohodovém tempu. Drobná neshoda nastala při ukládání motorek, když se poruší zasedací pořádek při parkování železných ořů. Vše se však vyřeší s úsměvem na líci a jdeme na véču. Vladimír připravil jako první chod studenou mísu a s prosbou, zda-li si nemůžeme ugrilovat další chod, neb musí do kulturhausu s Frantíkama si pěkně zazpívat. Není problém a Fanda navrhuje, že se po večeři také zastavíme na nějaké to Aleluja… Rozděláváme oheň a místo uhlí je spíše mour. Začínáme si zvykat, že všechno kolem nás je takový „rumunský“ – no prostě nedotažený. Naperem se a po nějakém pivu se nám již nikam nechce a tak mastíme karty, plácáme nesmysly a je nám dobře.

 
Pondělí 21.5.2007    

Moc se mi z pelechu nechce, jsem nějakej utahanej, ale již je frmol ke snídani a následný denní servis motorek. Dnes přibalujeme ke svačině i mapy, tak to snad i dnes klapne. Vyrážíme hned za vesnicí do kopců, cesta je super , přejíždíme hřeben a míjíme přes dlouhatanánskou louku hřebčín a míříme na lesní cestu. A zase ouha. Stopy po místním uragánu jsou přítomny všude a cesta nesjízdná ani na přímo lesem. Zkoušíme únikovou cestu dle horalů a přijíždíme jinudy opět do vesnice. Válečná porada, na které volíme variantu masiv objet a vyšplhat se z druhé strany. Cesta po místních komunikacích je úmorná, „opičáci“ a stále přítomné uzávěry silnic moc enduro neposkytuje. Po lehkém bloudění se ve vsi dáváme opět na lesní cestu , míjíme stádo ovcí, které opatrně rozháníme a míříme po super enduro cestě k cíli. Po 6 km dřiny cesta končí skalním masivem a pokračovat lze pouze v pohorkách. Vracíme se a bereme další následující odbočku. Cesta odsejpá, směr dobrej, kravské stádo následuje koňské, které nám dost dlouho dělá společnost ve funkci předskokana. GPS ukazuje, že cca 1 km vzdušnou čarou jsou místa, která jsme včera brousili. V očích plamínky naděje zháší vodopád s vydatným proudem, ve kterém cesta končí. „A jsme v pérdeli, pane hrábě“.Dáváme pauzu a rozhodujeme co dále. Bereme další cestu v pořadí a při průjezdem již řídkého stromořadí se před námi otevírá planina. „To je ono“. Přejíždíme salaš snad se vším, co se dá pást. Krávy, kozy, koně, ovce… Pomalu se proplétáme stády a míjíme dost slušné feťácké doupě, odkud vykukuje snad 20 chlapů. Nepořádek je všudypřítomný. Už to máme za sebou a bereme za heft – před námi travnaté planiny s vrcholy kolem 1800 m/m. Bereme to ztečí a užíváme si jízdy po travnatých plání, které na návětrné straně jsou hlaďoučké bez velkých drnů a kamenů. Takový anglický trávníček je pošušňáníčko. První zastavení, foto a trocha vydechnutí. Po dohodě jedeme ještě výš tak, že z 1450 míříme do 1720m/m. Již jde do tuhého. Výjezdy strmější a z angličáku je kamenné pole a s vysokou trávou protknuty terasami. Jsme zplavený jako koně. Chytáme cestu a zkoušíme , zda-li pravá cesta nenavazuje na včerejší neúspěšné výjezdy . GPS ukazuje 1,5 km vzdušnou čarou do míst již včera projetých. Cesta je, jak je místním zvykem, slepá, tak to točíme druhým směrem . Pája bere napřímo kopec, který bych pěšky měl, co dělat vyšlápnout Když je v půlce, jedeme jej následovat. Motka je ráda, že vůbec jede a ztrácí na výkonu. Výška 1800m/m jí nedělá dobře, a tak jsem rád, že jsem dorazil až nahoru. Zde jsou zákopy ještě z I. světové a máme co dělat , abychom do nich nezahučeli. Cestu dolů volíme přímou. Uf, je to padák a kameny do toho : Mám strach, že ani moc nenadávám(to je co říct)… Máme toho plný brejle a tak pokračujeme již kozí stezkou k sedlu. Pája s Petrem dávají ještě vrchol Vl. Omuluj -1932m/m a já a Fanda čekáme na stezce. Pomalu dochází benzín a je třeba šetřit. Orážíme a pozorujeme malé řvoucí tečky na vrcholu. Místy nejsou vůbec slyšet, jak je na vrcholu vítr silný. Přehupujeme se na druhou stranu hřebene a již se držím turistické značky . Velké kameny , výmoly a stromy v cestě zdoláváme bez zaváhání a míříme na Pasul Rotunda. Projíždíme přes 2 ovčácké usedlosti a již jsme v „civilizaci“. Cestou do vesnice kluci jedou bez motoru a tak se taháme na pomalejších úsecích. Jsme dole. V následující vesnici bereme benzín a míříme do basecampu. Vladimír nás již očekává, neb je již 19 hodin místního času. Jsme utahaní jako koťata, a přesto velice šťastni. Chvíle, kdy je vše velmi pomíjivé a člověk je odkázán jen a jen na sebe, ukáže, co v každém skutečně je. Najetých 140km a pořádných „vostrých“ cca 50. Vladimír připravuje rumunskou specialitu a tak snad si opět pošmáknem. Chuť je asi jedno, hlavně abychom doplnili energii:-) Specialita je z ovčáckých zvyků. Na rozdělaném oheň se postaví pánev s nožičkami a na tuto pánev se dáva maso, brambory, slanina… Po večeři se náhle zatáhlo tak rychle, že jsme na rychlo uklízeli altán, kde jsme hodovali. Přišla dost vydatná přeháňka včetně krup velkejch jako hrách. Za 30 minut bylo po všem a na obloze začaly blikat hvězdy. Popíjíme místní kořalku Tvicu , mastíme karty a plánujeme zítřek.

Úterý 22.5.2007    

Ráno jako vystřižené z patresu, sluníčko pere a z lesů se již nevznáší žlutá mračna pylu, ale pouze pára. Projíždíme trasu ještě prstem po mapě . Snídaně dnes na vidličku, kterou jsme nazvali „Sekáčská pochoutka“ , neboť Vladimír asi 6x vyprávěl, že toto je jediná snídaně, co chtějí místní chlapy, když jdou na celý den sekat přilehlé louky. Cestou k lomu pod Calimani potkáváme partu Ostraváků, kteří zde také brouzdají. Cesta na Pietrasul nám jenom schvalují, že již tam byli včera a za krabičku cigaret strážce parku uplatili. Přijíždíme k závoře a strážce parku nechce o puštění ani slyšet. Nářky a ani máza do kapsy nezabírá. Prostě „impossible, way with snow“ a hotovo. Proto zkoušíme lom z levé strany přes kaliště , ale cesta je jak je zdejším zvykem slepá. Bereme další cestu, kterou přetíná kláda, tu nějak přešmejkáme a pokračujeme pod louku. Cíl Pája určí jasný: dostat se na vrchol. Na louku se přikodrcáme přes velikánské drny s šutry schované v jakémsi hustém zelí. Jedem, co to dá pod mez kolem 1670m/m. Mez je schůdná pouze po čtyřech a tak po těžkém rozhodování se otáčíme. Cesta dolů byla ještě horší než naopak. Prdli jsem si jí pěknou, zpoceni jak myši. Přejezdy ohromnejch drnů, šutrů bylo velmi slušné žůžo. Nějak jsem se dostali zpět pod louku. Orážíme u potoka, stopečka pěti hvězdičkové Metaxy přišla jako odměna vhod. Mastíme na další odbočce do lesa, ale konec je opět u kaliště , zase nic. Další cesta opět končí ačkoli má již turistickou značku. Polomy jsou na každém kroku a tak točíme zpět. Kluci mají málo benzínu a tak míříme na Vatru Dornei. Bereme benzin a Fanda s Petrem se těší již na pivo, a tak to berou přímo do basecampu. S Pájou se domlouváme na nějaké „narovnávací chuťovce“. První naplánovaná cesta končí hned u přejezdu, kde stál vlak snad celý den . Místní lezli přes vagony a vůbec jim nevadila trolej půl metru nad jejich hlavami. No Rumunsko… Dáváme tedy další výjezd, ale přes několik brodů, kamenných polí a mazlavejch výjezdů konec. Již jsme zoufalí, a tak se domlouváme, že dáme již projetý sjezd obráceně. Máme dneska prostě pech, jelikož dřevaři stahují klády, které jsou rozházeny přes cestu a nejde je objet ani jinak překonat. Otáčíme a míříme za klukama. Dáváme po pivu a nálada je na bodu mrazu. Po večeři čistíme filtry a odstraňujeme škody z nevydařeného výjezdu. Kluci již špičkují a již je opět pomalu veselo.

 Středa 23.5.2007    

Dnešní nasedání oproti předešlým dnům proběhlo celkem rychle. Vyrážíme směr Rotunda, neb máme v plánu dostat se po turistické značce lesem k Rotundě a pak pokračovat dále na sever. První dvě cesty skončily jako vždy šturcem, další byla sjezdovka nad Carlibabou. Užíváme si to a vyjíždíme po sjezdovce, co to dá až pod les. Lesní cesta je opět zavalena polomem, tak se otáčíme a sjezdík je také fajn.Již nepřejíždíme můstek pro pěší, ale uhejbáme proti proudu řeky Bistrita. Cesta je dost vymletá, tak jako přesun je to dost fajnové. Najíždíme na cestu k Pasul Rotunda, kde díky vysoké rychlosti, kterou nám cesta umožňuje, musíme mít rozestupy cca 300 m, neboť prach je snad všude. Máme pusy jako kominíci a oči nám blikají jako baterky štěstím. Na Pasulu uhejbáme doprava a napojujeme se na turistickou značku směřující na Ineu. Vychutnáváme si travnaté kopce s překrásnými výhledy a na cesty se nám moc nechce:-) U salaše místní mají nějaký problém, a tak se naše skupina rozděluje na dvě skupiny. S Pájou pokračujeme obchvatem dále daným směrem přes triangel a dále pod úpatí hor, kde se musí pěšky. Při nešikovném otáčení pokládám motorku a mám problém se startováním. Jsme ve výšce 1767m/m, a tak mám vyvalené oči, že půjdu zpět pěšky. Naštěstí se Katka po delším přemlouvání umoudřila a v klidu se vracíme. Abychom se vyhnuli podroušeným bačům, bereme to o údolíčko dále, kde je menší zářez ve skále a v něm potok. Mazácky jej přejíždíme a míříme k Rotundě. Jelikož je málo hodin, pokračujeme si zablbnout na druhou stranu pasu. Na vrcholcích dáváme pauzu a bádáme nad zákopy. Přejíždíme z kopce na kopec, mastíme, co to dá a co sneseme. Musíme ale koukat jako krahulíci, neb zákopy jsou zarostlé a propadnout se o metr do hloubky by nemuselo dopadnou nejlépe. Užíváme si a dojíždíme na vrchol. Největší rána na naše ego je, když po cestě, kde si myslíme, že může jet jen zdatný endurista, vidíme ztracenou zástěrku od Dácie. Jo Rumunsko…Pomalu začíná krápat a máme zaťato, neb travnaté cesty na potvoru kloužou. Cestou zpět po nás jdou snad všechni ovčácký psi, kteří se na tomto kopci vyskytují. Motají se kolem nás a nedají pokoj. Někteří jsou o velikosti Bojara a Barika, takže je jich dost. Jeden se mi stal osudným a vlezl mi pod přední kolo. Válím se jako prase a čekám, kdy se do mě ostatní čoklové zakousnou, když jsem tak na ráně. A ono nic. Zbabělci utekli a není po nich vidu ani slechu, včetně toho přejetého.Sbírám se a díky travnatému povrchu bez větších problémů pokračuji v cestě. Dole u řeky potkáváme zbytek výpravy. Petr s Fandou po našem rozchodu pokračovali v cestě za sedlem a projeli si pěkné výjezdy z druhé strany. Prý nás i v kopcích zahlédli, ale díky místním, kteří se nějak moc chtěli družit, měli jiné starosti. Všichni spokojeni s výletem, si u řeky vyprávíme zážitky. Petr využívá chladu říčky a chladí svá nateklá kolena, aby mohl opět fungovat na 100%. Cestou do basecampu stavíme v hospodě s výhledem na sjezdovku, které jsme skolili skalp ráno. U piva se chválíme, jací jsme kabrňáci , jak jinak. S večeří se Vladimír vytáhl. Polévka z „young cow“ byla slušná a další chod měl být hovězí steak s cibulovým salátem. Jenže Valdimir měl takový „rumunský“ oheň, že maso bylo vevnitř krvavé. V zájmu boje proti červíkům jsme každý svojí porci vrátili k dopečení. To trvalo snad 50 minut za neustálého omlouvání a pobíhání z baráku do baráku. Výsledek byla tak tvrdá podešev, že se poznalo, kdo jakého má dentistu. Jako omluvu Vladimír vytáhl basu piv. Její dopravení, bylo jako všechno co v domácnosti chybělo, zajímavé. Pokud Vladimír měl čas, sedl si s igelitkou na kolo v dost žalostném stavu a za 10minut byl zpět se vším, co potřeboval. Pokud čas nemá, zavolá pokaždé jiného přítele na telefonu a ten potřebný tovar přiveze. Místní zásobování je léty propracované. K večeři přisedli k našemu stolu dva němečtí soudruzi s tím, že by zítra s námi vyrazili do terénu na NX650. Tak slovo dalo slovo a bylo dohodnuto. Na dotaz, zda-li mají dobré mapy, tak svorně kývali hlavami jak o život. My natěšení, že konečně dostaneme do ruky pořádnou mapu čekali až Hubi přinese dvě automapy 1:800 000 od MacoPolo. Moc nás nenadchl, a tak Pája musel ukázat naše torza stažená z netu. Zvedá se slušně vítr přinášejíc mraky černé jako tér, velké kapky deště zkrápí rumunskou zem včetně našich motorek. Déšť trvá celou noc… zítra bude veselo.

 
Čtvrtek 24.5.2007    

Ráno se probouzíme do slunného počasí, ale vše je podmáčené i na pohled z okna. Po snídani společně s Ute a Hubim vyrážíme směr na sedlo Pasul Mestecanis. Při přejezdu na šotolinu protkanou nesčetně loužemi se držíme společně. Musíme otevírat a zpět zavírat několik ohrad. Při průjezdu Hubi vjíždí na kravinec a padá jako brambora. Jeho 20-ti leté zkušenosti ze silnice jsou mu k ničemu, a tak nechává pod motorkou nohu. Ute je rudá, jak její helma a rozhoduje, že při první „cestě“se od nás oddělí. Dalších 5 km bylo dosti podobných a v první vesnici se loučíme. Hubi dost kulhá. Nedalo mi a zeptal jsem se, zda-li má nějaké chrániče. Potvrdil, že ano a ukázal volejbalové nákolenky pod kalhotami. Při odjezdu nás odchytla asi 17 holčina s děckem zabaleným v šátku na prsou a žebrala. Dostává od Fandy a Ute nějakéF peníze a odjíždíme. Jedeme po cestách nalevo ke hřebeni, které jak je zde zvykem, nevedou nikam. Při jednom výjezdu se cesta proměnila v bahenní koupel. Dáváme pauzu u klád při cestě a debata se stáčí, kdo jak odolává místní stravě.Již nám „to“ dost řídne a máme starosti. Další směr je kolem kláštera a dále směr vrchol. …dopadnem jako vždy. Další cesta již má turistickou značku a tak to bereme šmahem. Opět je tu nespočet ohrad, po kolena bláta a úvozové cesty nahoru či dolů. Lahůdky jsou louže mezi ohradami, kde není poznat, jak je louže hluboká a nedá se nikde objet. Na to doplatila Petrova Husa, která si drobátko čuchla vody a má problémy.Chvíli čekáme, aby voda stekla ze vzduchového filtru a pak pokračujeme dost strmým sjezdem ve vyjetém korytu zakončeným pěkným a po noční srážce na vodu dosti bohatým brodem. Dle vodou vymletých koryt zde musí být obden monzunové deště. Ach ty polomy, cesta je totálně utemovaná, padlé stromy , které nejde projet bez přenášení motorek. Což u mého drobečka je trošku problém. Nacházíme cestičku, která je jen 50 m zpět. Dáváme občerstvení (Fanda jako kouzelný dědeček rozdává makové buchty) a jedem. Přes louku se dostaneme, ale pokračovaní je opět v lese, kde polom má stejnou kvalitu jako před 450m. Naštěstí další cesta je již průjezdná.Přejíždíme hluboké louže, kde je vody po kolena, míjíme ohrady a jezdíme po pastvinách. Cesta je již ta pravá a tak vyjíždíme na silnici číslo 18. Jelikož je málo času, zajedeme si na pivko. Fanda si stěžuje, že je to nuda, když už cesta někam vede, že to nemá to správné napětí. Prý to uteče jako nic a moc si to neužije. U piva řešíme, proč Husa nechce jet. Kolem hospody se mihne parta z Ostravy a má nějaké divné řeči, že již dnes ujeli 300km a že ještě musí ujet dalších 200. Na nic se neptáme, myslíme si svoje. Při zpáteční cestě se Pája trhá a hledá další možné cesty na zítřek. Jelikož nic neřekl a odjel, docela nás mrzí že jsem nejeli s ním. V basecampu Petr rozebírá karburátor a vymejvá ho od nečistot, které se dostaly ze špatně utěsněného airboxu. Jelikož Peťa má zlaté ruce, po chvíli opět Husa běží jako švýcarské hodinky. Během opravy k Vladimírovi přijíždí mikrobus s Francouzem, kteří doplňují penzion a ubytovací kapacity v okolí.Vladimír je velmi podnikavý člověk, a když nestačí jeho ubytovací kapacita rozstrká nocležníky po ostatních chalupách. Hubi již na večeři nepřišel, prý ho dost bolí noha, na které si poválel Domino. Ke všemu tomuto blázinci se přidává Padeho parta jedoucí po ose z Popradu. Začíná opět dost pršet a Vladimír jim nabízí nocleh na půdě.

 

Pátek 25.5.2007    

Ráno nás opět probouzí sluníčko, z lesů se kouří a po loužích na dvorku jsou znát jen obrysy. Je to takové smutné pomyšlení, že večer motky budou již na vleku… Abychom si to užili co nejvíce , volíme trasu best of – prostě místa, kde jsme si blahem čůrli do trenek. Hned na poprvé trefíme správnou cestu, přejíždíme starou výsypku , pojezdíme, pokocháme se a pokračujeme dále. Míjíme na dost rozbahněné cestě náklaďák a traktor. To jistí propustnost cesty a tak to mastíme. Všechny stromy přes cestu jsou rozřezány tak, že jediným zdržením je otevírání a zavírání ohrad. Dnes se nepráší, ale lože jedna navazuje na druhou. Je to paráda. Přejíždíme hřeben a ohrada střídá ohradu. Pája jedoucí první je již pěkně naštvanej z neustálého slejzání a nalejzání z motky. Ještě že není ve standardní výbavě Zuzku motorová pila:-) Zpět se vracíme obráceně cestou, kde si Hubi ustlal. Pořizujeme nějaké to video z jízdy. Dáváme si do těla, neb je cítit, že je konec na dohled. Přejíždíme na protější hřeben, kde jsme se poprvé potkali s travnatými pláněmi, Již to máme v ruce a tak jedeme, co to dá. Týden ježdění je znát.Již nejedeme objížďkami, ale bereme to napřímo svahem. Je to opravdu best of a jediné, co nám to trochu kazí, je déšť, který z trávy dělá skluzavku. Volíme tedy ústup. Naštěstí za 5 km je již nebe bez mraků a tak pokračujeme po hřebeni a jezdíme jako smyslů zbavení, dle Pájova nařízení. Sjíždíme cestou kolem salaše tam, kde jsme před 2 dny nemohli s Pájou projet směrem na vrchol.Klády potkáváme až skoro dole, je jich jen pár, a tak se mezi nimi proplejtáme. Dojíždíme a je nám dost smutno, že již je konec.Po večeři dáváme motky na vlek a motokolo do vleku. Ukazuje se Ute s Hubim a tak promítáme natočené video a fotky na televizi. Hubimu na rozloučenou dávám Voltaren, aby neměl až tak zkaženou dovolenou. Zlatej hřeb večera měl Fanda, kdy v bujaré náladě pronáší k Hubimu „1mal bum, 3 Tage tot“. Naštěstí se smáli všichni a tak se v dobrém rozcházíme.

 

Sobota 26.5.2007

Co psát o zpáteční cestě… jediný problém byl na SK-CZ hranicích, kdy v neděli 1:18 ráno si nás chtěl vychutnat slovenskej celník, že na Slovensku v neděli nesmí jezdit žádná souprava bez rozdílu váhy. Takže kdo má v techničáku např. u Felície označení N1, nesmí v neděli na Slovači táhnout vozejk i třeba s hnojem. Je opravdu vidět, kde začíná Balkán.

… a závěr?

Moc fajnová dovolená, pohodová parta a ještě než jsme překročili RUM-HU hranice, již jsme plánovali kam za rok.

© Wimpi Plzeň, 29.5.2007
foto: © Pája, © Petr-Huska, © Wimpi