Palačinkové skály, jak dostat Nefritovým Mere do hlavy a místo, kde se Franz Josef asi splazil
Slunko praží na naše hlavy a my se vydáváme od parkoviště po betonovém chodníčku ke skalním útvarům Pancake Rocks – zvětralá vápencová skaliska, která připomínají několik na sebe navrstvených palačinek či lívanců, záleží, na co právě máte chuť, v mém případě to byly bramboráky :). Jinak jde o výsledek chemického procesu, jehož působením vznikají střídavě tvrdší a měkčí vrstvy hornin, které pak nestejným tempem podléhají povětrnostním vlivům. Pod skalami jsou mořskými vlnami vyhloubené jeskyně, do kterých při přílivu prudce pronikají proudy vody a následně tryskají do vzduchu protlačovány malými otvory ve stropě. Je to hukot, obrovská síla vody, se tu ukazuje v děsuplné kráse. Pokračujeme po silnici č.6 dál a dál na jih, do sluchátek, které mám v helmě mi zní tajemné tóny piána Trenta Reznora, který je doprovázen svou kapelou Nine Inch Nails….pozoruji jak se slunce sklání k obzoru a na západním pobřeží nastává večer. Hučící příboj rozrývá skalnaté pobřeží, voda se rozbíjí na miriády kapiček, motorky spokojeně předou a paprsky pronikající vodní tříští vytvářejí na skalách úchvatné světelné divadlo, opuštěnou silnici lemují pouze staré telegrafní sloupy a já se cítím nepopsatelně dobře. Před námi je Greymouth.
Greymouth bývalo sídlem nejúspěšnějších zlatokopů, dnes je to největší město západního pobřeží, ale přesto nemá více než deset tisíc stálých obyvatel. Přes léto je to klidné a docela pěkné místo, ale v zimě nás tu může zastihnout tzv. The Barber, neuvěřitelně chladný a jako žiletka ostrý vítr, který vane z vnitrozemí údolím Grey Valley a celé město zahaluje do své mrazivé náruče. Město se začalo formovat během počátečních období zlaté horečky, ale to nás vůbec nezajímá, my se těšíme na pouliční závod motorek, který se tu koná pravidelně jednou ročně a to na jaře. Závod se jmenuje Greymouth´s annual street race a spočívá v obložení centrálních ulic města pneumatikami a pytly nacpanými slamou a kdo chce, může se přihlásit a na jakémkoli svém stroji změřit síly s ostatními účastníky závodu. My nic měřit nechceme, protože jsme rádi že nás ty naše dvoukolé valkýrky nesou a doufáme, že nás i donesou. Závod vyhrál jakýsi Franta Klika z Rakovníka na podivném streetfighteru své vlastí výroby :).
Ráno po probuzení se vyděsím, na stan, jakoby mrholilo, ach ne,byly jsme před proklatým deštivým západem varováni, další den v mokrém pekle, chci vzbudit Martina, ale ten je pryč, vytratil se. Najednou se ozve zvenku:“ Na nic nečekej a upaluj ven“, probůh co tohle znamená, vykouknu do předsíňky a už je mi všechno jasné do stanu se nám dostalo na tisíce muchniček sendflajsů, cáfra tihle malí upířiiii. V ohromném roji se snažíme oblékat, ale nohy, ruce, obličej svědí a otéká od nespočtů kousanců, už se ani neoháním a nechám se hryzat. Stan, spacáky a karimatky balíme zakukleni v kombinézách, rukavicích a helmách, jinak to prostě nejde. Vampíři nám usedají na oblečení a snaží se přes ně prokousat ke krvi, teď už nemají šanci. Asi třicet mi jich sedí na koleni a chci zkusit jakou rychlost vydrží. Vyjíždíme na město Hokitika, vzdálené 40 kilometrů a na rovinkách už frčím 120 a ty mrchy se pořád drží, ani jedna se nepustí. Hmyz jenž přežije větrný tunel a možná i jaderný výbuch ovšem nepřežije mou ránu pěstí do kolene :). Vítejte v Hokitice, městě Nefritu.
Ungalabungalaungalabungala,bojechtivý Maor si tě najde a když mu nezaplatíš panáka, zelené mere ti rozdělí hlavičku na severní a jižní polokouli:). Maorové uctívají pounamu (tvrdý jadeit) a tangiwai (měkčí a průhledný nefrit), které jsou většinou označovány společným jménem nefrit nebo zelenokámen. Předevropští obyvatelé Nového Zélandu používali tento odolný a tvrdý nerost jak k praktickým účelům, tak k výrobě zbraní a ozdob. Vyráběla se z něj různá řezátka a dlátka, která se využívala především při zdobení kostí a výrobě dekorativních předmětů, útočné sekery mere, používané při boji muže proti muži, a také rituální předměty. Charles Heaphy pozoroval roku 1846 maorský kmen vyrábějící mere a celý proces zaznamenal. Muži nejprve slídovou tabulkou rozřezali velký nefritový valoun a poté jednotlivé kusy začali leštit jemným pískovcem nebo vápencem, podle toho jaký kámen byl právě k dispozici. Otvory vyvrtali kouskem křemene. Celý proces nebyl tak časově náročný, jak se původně předpokládalo. K zhotovení sekyrek postačil přibližně jeden měsíc práce. Maorové ve svém jazyce celý Jižní ostrov označují jako Te Wahi Pounamu (místo zelenokamene), čímž jasně dokládají, jak významná byla zdejší naleziště roztroušená mezi Greymouth, Arahura River – v blízkosti Hokitiky a Anita Bay u Milford Soundu.
Pro nás je ocel přeci jen tvrdší a tak zatímco si Maorové tesají svoje sekyrky, my si za bojového výkřiku seveřanů klestíme cestu z Hokitiky a pokračujeme 109 kilometrů k místu, kde se splazil po břiše (nebo po zadku)? No určitě to bylo ale po ledu….takže kdo se nám to vlastně v onom místě splazil? FRANZ JOSEF!!!! :). Franz Josef Glacier je nevelká vesnička čítající několik desítek domečků uzpůsobených hlavně turistickému ruchu, skoro v každém z nich je obchod s nezbytnými suvenýry zahrnující zelenokameny, plakáty ledovců a hor při východu a západu slunce, restaurace, bary a hotýlky. Za vesničkou jsou rozsáhlé louky pokryté heliporty, neboť kdejaký farmář zde vlastní helikopotvory a těma Vás za mocný to mamon vyveze vysoko nad ledovce abyste se mohli podívat, kde gondorští zapálili ohňové majáky, aby rohanští přispěchali na pomoc v Pánu prstenů. My jsme zapáleni i bez ohňů, neboť se blíží poledne a po prohlídce krásného ledovce by se šiklo nějaké vědro piva, ale toť jest k nenalezení. Upachtěni a zaliti potem soužíme mašinky po desetikilometrové kamenité cestě k dalšímu skvostu Jižních Alp – ledovec Fox Glacier. Tento ledový masiv je hůře dostupnější, než jeho slavnější druh Franta Jozefů, zato prostředí kam „stéká“ je daleko romantičtější. Kol jeho stran se do výše jako věže starogotické katedrály tyčí černošedé skály, samotný ledovec na svém konci olizuje hranici deštného pralesa, když k tomu přičtete nádherně modré nebe, námahu s jakou jste se sem dostali, vlhko a sendflajsy to vše sečteno a podtrženo musí být krásné foto :).
Existence ledovce je vymezena dvěma navzájem protikladnými procesy. Přirozenou akumulací sněhu v jeho horní firnové části a jeho postupným odtáváním v nižších polohách. Na jejich rychlosti a rozsahu závisí to, zda ledovec roste nebo pozvolně ustupuje. Čerstvý sníh se vrší do silných vrstev a postupně se svou vlastní hmotností stlačuje a přeměňuje v kompaktní modrý led. Na dotyku se skalním podložím dochází v důsledku tlaku nadložních vrstev k natávání ledu. Po této tenké vodní vrstvičce se pak ledovec v souladu se zákony o zemské přitažlivosti vydává na pomalou cestu z horských výšin do údolí. Okraje ledovce jsou zpomalovány třením o okolní stěny a jeho střed tak získává podstatně větší rychlost, čímž jeho povrch získává charakteristický vlnitý vzhled a v těle ledovce vznikají hluboké trhliny. Tento výsledek rozdílné rychlosti pohybu jednotlivých částí lze velmi dobře pozorovat právě na Franz Josef a Fox Glacier. V místech, kde tok řeky narazí na příliš příkrý svah, vznikne vodopád. Ledovec se v takovém případě láme a vytváří divoce rozeklaný ledopád.
Z Fox Glacieru se táhne 123 kilometrů dlouhá silnice bohatá na zákruty, stoupání a padání do údolí plné rozmanité květeny. Tisíce oveček zvedá roztomilé hlavičky a alespoň na pár sekund přestávají přežvykovat trávu vidouce dva zaprášené poutníky, kteří jim na chvilku zpestřili život zabrumláním kolem jejich pastvin. Na Zélandu žije asi 4,5 miliónu lidí a 51 miliónu ovcí, když se chcete k nějaké přiblížit, nechá trávu travou a pustí se do takového úprku, že se jí prdelka natřásá ze strany na stranu, proč se nenechají pohladit? Odpověď je jednoduchá, také byste se nenechali hladit, kdyby vás celý život někdo chytal a strojkem vám stříhal ochlupení z těla :). Město Haast je poslední destinace naší poutí západním pobřežím. Dnes definitivně opouštíme na dlouhou dobu Tasmanovo moře a jako suchozemské krysy se pouštíme do vnitrozemí. Čeká nás (spíš naše Japonečky) cesta skrz Alpy. V Haastu je jediná benzínová pumpa a další na druhé straně hor asi dvěstě kilometrů jak ukazuje cedule, prý kdesi v Centrálním Otagu (zní to americky :)) a ti hajzlíci na té ošuntělé benzíce v Haastu to vědí a benzín je tu asi nejdražší na celém ostrově (průměrná cena za litr benzínu na Zélandu je kolem 1.80 NZD) babka s popelníky na nose místo brýlý nám naměřila 2.80 za litr benzínu. Kupuju si nanuka a civím na tu černou hradbu hor, kterou musíme překonat.
Kolem projela skupina harlejáků – zdravim je – oni mne ne (a není to poprvé, začínám mít na ně vzteka). Drtíme to 30 kilometrů údolím podél Haast river a nikde ani živáčka. Dosáhli jsme brány hor a začíná kruté stoupání a ostražitost (silnice a zatáčky nejsou jak v evropských alpách). Ručky a nožky pracují na plné obrátky – za dvě a za tři a zase za dvě a za tři a……..sakra za jedna a pořád za jedna a ještě za jedááááááá a …..uf za dva a za tři a je tu nádherné vysokohorské plató….vítejmež v Mount Aspiring national park. Odpočívadlo s překrásným názvem Cameron flat poskytuje zasloužený odpočinek našim zadýchaným dvouválcům a dvěma bílým pakeha. Sedíme na malém skalním ochozu a balíme si cigárka, všude je tak nádherná divočina, paprsky zapadajícího slunce se odrážejí od chromů, pokládám hlavu do trávy a pozoruji vycházející jižní kříž. Taras Bulba je dokouřen a my se choulíme do spacáků, v místech horských štítů, kde Vám ukolébavku hraje syrový vítr hrající na nespočet hudebních nástrojů, jen zavřít oči a představit si je……jen snít. Dobrou noc.
