autor: Andy
foto: Andy

... třetí a závěrečná část cestopisu z Novém Zélandu, který Andy a Marty projíždějí na Hondách 400 GL

předchozí díly: New Zealand na motorce - část 1 a Two Pakeha (Andy and New Zealand) - část 2

     V době, kdy do oblasti kolem Dunedin začali přicházet první skotští osadníci, zde žila již celá řada domorodých maorských kmenů. Jejich členové lovili ve zdejších na ryby velmi bohatých vodách již přibližně od roku 1100 našeho letopočtu. Přesto se povětšinou zdržovali v blízkosti pobřeží, pravidelně se vydávali do vnitrozemí, kam je lákal dnes již vyhynulý pštros moa, ale také kachny a husy, sladkovodní ryby a posléze také pounamu (nefrit). Nynější město je plné neogotických staveb a majestátně vyhlížejících vil, které v poměrně hustých řadách pokrývají několik svahů, na kterých se město rozkládá. Přestože zdejší terén je značně nerovný. Mezi obyvateli Nového Zélandu je známý jako „Edinburgh Jihu“. Jeho jméno je ve skutečnosti gaelským překladem skotského vzoru, s kterým sdílí také řadu jmen ulic a předměstí. Celkově zde žije přibližně 120 000 obyvatel.

Parkujeme mašinky pěkně v centru města a vydáváme se na obchůzku pěšky, neboť vše důležité je právě ve středu města. Osmihrané náměstí Octagon s katedrálou, krásné historické železniční nádraží, odkud se můžete vláčkem vydat jak do pohádkového okolí města, tak i do vzdálených oblastí země. V Dunedinu sídlí Otago University, nejstarší univerzita na Novém Zélandu. Byla založena v roce 1871 a dodnes zabírá velkou rozlohu nedaleko středu města. Přítomnost přibližně osmnácti tisíc studentů přispívá k rušné a živé atmosféře. Startujeme a jedem hledat Baldwin road – je to nejstrmější ulice na světě, její sklon činí celých 38° a to je pro nás výzva. Tato ulice leží asi tři kilometry od centra ve čtvrti North Dunedin a dostanete se k ní po ulici Cumberland street, vedoucí z náměstí, která se záhy mění v King street a North street, na North street se dívejte stále v pravou stranu a až uzříte ulici připomínající skokanský můstek v Harachově, jste na místě :). Počáteční pocit je takový, že ucítíte takové to šimrání u zadnice a řeknete si, že chcete ještě pár let po tomto světě pobíhat, druhá část pocitu je ta, že vám proběhne život před očima, ale to už se řítíte plnou rychlostí k něčemu, co z dálky vypadá jako betonová zeď (v horním úseku je ulice ve skutečnosti ještě kolmější a motocykl mi šel na zadní). Podél ulice stojí fandové, povykují a mají radost z toho, že se chcete zabít. Po dosažení vrcholu se mi skutečně klepou nohy vzrušením a starší chlápek mi potřásá rukou řka, že jsem blázen a pak jde pryč. Pohled dolů připomíná skutečně nájezd pro lyžaře skokany a já jsem na rozpacích a nevím jak mám sjet. Nakonec se mi podaří s pomocí boží a hlavně se zařazenou jedničkou svah sešourat a jelikož s jídlem roste chuť tak znovůůůůůůůů, teď mne můj dvouválec nenávidí. :)

     Zakoupili jsme vínečko Sauvignon blanc – nebo tak nějak, pečeme na barbecue stejčky a to všechno na pláži u Pacifiku, která je vlastně Derekovou zahrádkou za jeho letním domečkem. Ráno nás vzbudí ječení Ducatky a milý chlapíček Derek nás bere na výlet po tajných  cestách v okolí Dunedinu, balíme si zavazadla a i když na nás náš hostitel naléhá, abychom zůstali ještě pár dní, (aby si měl s kým povídat o motorkách),  víme, že musíme pokračovat dál. Objíždíme celý poloostrov Otago, který tvoří přirozenou ochranu dunedinskému přístavu – Port Chalmers. Dostáváme se do malých rybářských osad: Mascandrew Bay, Broad Bay, Portobello.

Na konci poloostrova se nachází hnízdiště ohromných ptáků, králů oblohy – albatrosů. Mají zrovna mladé a tak je nebudeme rušit, pozorujeme je z uctivé vzdálenosti protiležícího mola. Koho už ale v tak uctivé vzdálenosti nepozorujeme jsou mořští lvouni, kteří se povalují a vyhřívají na cestě po které jsme se dostali na molo. Dospělí samec váží až přes 400 kilogramů a vypadá pořád nespokojeně, mručí chrochtá, slintá a funí. Lehám si na dva metry vedle něho, což není zrovna dobrý nápad, neboť tyhle potvory, přes svou obrovskou tělesnou hmotnost dokáží být pěkně mrštní, ale dobré foto je dobré foto a za to riziko to stojí. Za severním kopečkem končí Dunedin, končí tu také Southern Scenic Route a naše dobrodružství s Derekem. Poslední podání ruky a tento syn divokých přistěhovalců ze Skotské vrchoviny staví Ducatku na zadní a peláší za svou přítelkyní :). Naše společenstvo prstenu zase peláší podél pacifického pobřeží drhnouc kolama silnici č.1 vstříc severu, a tak se stává, že necháme za sebou v prachu ležet město Palmerston – ptačí a motýlí to nebe (doslova Butterfly and bird heaven).

21 Kilometrů za Palmerstonem je odbočka k tzv. Moeraki Boulders – jsou to velké, šedivé a takřka dokonale kulaté kameny (některé mají v průměru celé dva metry), ležící napůl pod vodou a na okraji písečné pláže. Pod jejich povrchem se skrývá porézní jádro, které svou strukturou připomíná včelí plástev – pozorovat je můžete na některých rozbitých kamenech. Přestože tak na první pohled rozhodně vypadají, tyto kameny nespadly z nebe a ani sem nebyly vyplaveny mořem. Pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Ta postupem času zerodovala a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. Jejich zajímavá struktura je dílem další, velmi pomalé eroze, zejména činnosti vody, která postupně proniká pod jejich povrch. Jejich základem bylo kdysi dávno pevné jádro obsahující uhličitan vápenatý, kolem kterého se začaly shromažďovat minerály z okolí – tento proces započal před přibližně šedesáti miliony lety, v době kdy se v těchto místech začaly na dně moře shromažďovat bahnité usazeniny plné zbytků rostlin a korýšů. Postupně tu vznikly útvary od velikosti malých oblázků až po velké kamenné koule, které mají ve svém středu občas malý dutý prostor. Maorové kameny pojmenovali Te Kai-hinaki (koše na jídlo), neboť podle jedné z legend sem byly vyvrženy z moře, ze ztroskotané kánoe, jejíž posádka se vydala pro vzácný nefrit.

Útes nedaleko má být trupem nešťasné lodě a v jeho blízkosti se nachází do výše se tyčící skalisko, zkamenělý lodivod. Některé z kamenů jsou hinaki (koše), nejkulatější jsou duté dýně na vodu a další jsou kumara (sladké brambory) – všechny však pochází ze ztroskotané lodě. Tři z mužů, kteří neštěstí přežili, Nga Tamariki, Puketapu a Pakihiwi Tahi, byli za úsvitu proměněni v kopce, které dodnes shlíží na roztroušené koše. Po dalších třiceti kilometrech přijíždíme do moc hezkého městečka Oamaru, postaveného v antickém slohu. Po celém městečku jsou roztroušeny cedule: Pozor, nepřejeďte tučnáčky!!! V Oamaru je malý přístav, kde po setmění můžete z tribuny za poplatek 25 NZD shlédnout, jak se maličtí tvorové neohrabaně drapou na skaliska za účelem vydloubnutí ráčka poustevníčka z ulity surmovky a nacpáním si bříšek, pak zase klopýtavě odcupitají, plácnou ssebou do moře a jsou ti tam. Jsou to Blue penguin – nejmenší tučnáčíci na světě :). V městečku zakoupíme nejpotřebnější suroviny k přežití (benzín, pivo,pivo a pivo….možná chleba :)) a štrádujíc si to do vnitrozemí po Weston Ngapara Road, pomalu pokukujem po nějaké ložnici. Ta se nám naskytne v jakémsi na prví pohled opuštěném a zapomenutém poli a tak hurá do spacáčků. O půlnoci nás budí zemědělec, kterému skončil v televizi rugbyový zápas a tak čistě z dlouhé chvíle (a aby nemusel býti se starou doma) provádí traktorem orbu. Usměrňujem ho pohlavkem :), néééé po krátké přátelské domluvě nás nechá spát a jede orat k lesu :).

     Tok řeky Waitaki je velice prudký, našinec by podotkl až bystrý, to je důvod, proč se našlo několik chytrých hlav (nebyli z NDR, nýbrž z Nového Zélandu) a rozhodlo se zbudovat v provincii Southern Canterbury a Northern Otago tzv. Waitaki Hydroelectric Scheme, která je tvořena kaskádou menších přehrad. Celkově je jich tu dvanáct a byly budovány od roku 1925 do roku 1981. V současnosti pokrývají celou třetinu spotřeby elektrického proudu Nového Zélandu. Duchovním otcem celého projektu byl zkušený stavební inženýr Peer Seton Hay, který roku 1904 předložil vládě studii, přesvědčivě dokazující, jak velký potenciál se skrývá ve vodních tocích země, zejména ve Waitaki River, na jejímž toku leží jezera Tekapo, Pukaki a Ohau. S výstavbou Waitaki Power Station se začalo o dvacet čtyři let později a během následujících desetiletí zde vznikly mohutné stavby. Nejzajímavější a nejvelkolepější jsou přehradní nádrže Benmore, Aviemore a Waitaki. Se zdravou bázní a pocitem úzkosti si prohlížíme neskutečné masy betonu, který tvoří přehradní zeď největší elektrárny Benmore a poté se opět vydáváme silnicí č.83 do pidivesničky Omarama, kde odbočujeme na silnici č.8 směřující k nádhernému jezeru Pukaki s jedinečnou tyrkysovou barvou vody.

Samotné jezero, jakoby byla mozaika z miliónů slunečních paprsků, vytváří dokonalý kontrast s okolníma horama, jež ho obklopují. Na jeho nejvzdálenějším konci se do výše celých 3764 metrů tyčí praděd celého novozélandského pohoří – nejvyšší hora Zélandu Aoraki (Mount Cook). A co praví legenda? :): Otec nebes (Raki) i matka země (Papa-tua-nuku) měli již vlastní děti z předchozích svazků. Po jejich svatbě si několik potomků Rakiho přišlo prohlédnout svou novou matku. Šlo o čtyři bratry Ao-raki, Raki-roa, Raki-rua a Raraki-roa, kteří matku obepluli v kánoi Te Waka-a-Aoraki. Na zpáteční cestě se jim přihodilo neštěstí. Narazili na podmořský útes a jejich kánoe zkameněla. Bratři vylezli na své zkamenělé plavidlo a zde je postihl stejný osud. Z Ao-raki se stala hora Mount Cook a z dalších tří bratrů nižší vrcholy v jejím okolí. Ao-raki od těch dob nad svými sourozenci ční jako jejich duchovní vůdce, který nad nimi vyniká nejen výškou a věkem, ale i svou pozicí Atua (maorský bůh). Své anglické jméno Mount Cook získala hora v roce 1851 od kapitána J.L.Stokese z lodi Acheron. Na její vrchol se poprvé podařilo vystoupit v roce 1894. Naše kola se točí dál a motor ještě práci nevzdal :).

Po silnici č.8 se dostáváme do 50 kilometrů vzdálené obce, Lake Tekapo, která leží na břehu jezera Tekapo, jenž vypadá, jako menší bratříček Lake Pukaki. Jediné místo, které stojí za návštěvu je Church of the Good Shepherd – velice stařičký kostel (postavený v roce 1935) :). Na stavbu byly použity neotesané hrubé kameny a kostel byl postaven na památku prvních osadníků, kteří se dali do průzkumu tohoto kraje, jež slove Mackenzie Region – po slavném zloději ovcí Jamesu McKenziem, který byl v roce 1855 zatčen za velké loupeže ovcí. Celkově se mu jich podařilo zcizit přes tisíc kusů (a to pouze s jediným psem Pátkem). McKenziemu se podařilo během prvního roku jeho pětiletého trestu celkem třikrát z vězení uprchnout a nakonec byl propuštěn pod podmínkou, že navždy opustí Nový Zéland, což také následně učinil. Vedle kostela stojí bronzový pomník psa – ovčácké Collie, který zde v roce 1966 postavili farmáři. Jejich hlavním záměrem bylo vzdát úctu oddaným a vytrvalým pasteveckým psům, bez kterých by nebylo možné v této kopcovité oblasti pást ovce. Je pravda, že kraj Mackenzie nám připravil nejkrásnější výhledy na pohoří Jižních Alp, ale vše jednou končí a tak dáváme sbohem vesničce Tekapo (je vědecky dokázáno, že v tomto místě je nejčistší ovzduší na jižní polokouli), zhlubokááá se nadýchnem naposled nejčistšího vzduchu :) a tradá přes městečko Fairlie a Geraldine po silnici č.79 až do místa s názvem Orari Bridge, kde se č.79 mění na route 72 – téměř čtyřicetikilometrový úsek bez jediné zatáčky, a tak si vyhodím kopyta na řidítka, hlavu položím na bagáž a dám si šlofíčka :), no, raději jindy.

Route 72 projíždí malinkou obcí, která se hlavně v období zimních měsíců (červen – červenec) stává rušným lyžařským centrem. Tou obcí je Mount Somers, ze které vede nenápadná – no spíše už jen stezka do ještě menší – skoro už trpasličí vesničky Hakatere, odsud najíždíme na třicetikilometrovou pouť po prašné a nebezpečně kamenité cestě do nejkrásnějšího údolí, jaké moje oko dosud spatřilo. Údolím protéká Rangitata River a celé plató je obklopeno překrásnými hory: The Pyramid, Mt Potts, Mt. Caroline, Cloudy Peak a Black Mountain na jejichž vrcholcích se třpytí věčný sníh. Uprostřed planiny sevřen do náruče horských velikánů stojí nádherný kopeček – Mt Sunday a není náhodou, že tento vršíček je Edoras, kopec na kterém stála Tolkienova Zlatá síň Meduseld – domov Rohirrimů, pánů koní a sídlo krále Theodéna Rohanského. Jak jsem se již zmiňoval, já věřím v existenci elfů, trpajzlíků, hobitů a tak s úctou hledím na onen kopec :). A komu se kdy v životě podaří přespat pod rohanskou pevností v dobách války s Mordorem? He? Nám!! českým Rohirriům na dvou železných ořích :). Zpět do reality, zpět v Mount Somers najíždíme na normální asfaltovou silnici a za městečkem Rakaia překonáváme nejdelší novozélandský most (3 km), doprava houstne, jeden asfaltový pruh se mění na dva, pak na tři a my vjíždíme do největšího města východního pobřeží a vůbec největšího a nejkrásnějšího města Jižního Ostrova novozélandského…..CHRISTCHURCH.

     Christchurch leží v oblasti, která byla odedávna známá svou nehostinností a kde žilo jen několik maorských kmenů, jejichž osady byly od sebe poměrně velmi vzdáleny. Příchod prvních evropských kolonistů byl řízen společností Canterbury Association, která se zabývala systematickým  osidlováním nových oblastí Nového Zélandu. Vznikla v roce 1849 a jejími zakládajícími členy byli učitelé a žáci Christ Church College Oxford a hlavou arcibiskup z Canterbury. Jejím cílem bylo vytvořit na území tehdejší nové kolonie ideální společnost v souladu s moderními utopickými představami oné doby, jakýsi nový Jeruzalém. Jejím základem se měla stát střední vrstva anglické společnosti. Dnes žije v Christchurch 300 000 obyvatel a svým multikulturním společenstvím značně přispívají k oživení tohoto nádherného města. Mašinky stojí zaparkované a my jdeme pěšo a nalehko prozkoumat zdejší centrum. Dominantou města je katedrála, stojící přímo v centru. Stavba spadá do neogotického, anglikánského slohu a začínala se stavět v šedesátých letech devatenáctého století, dokončena byla v roce 1904.

Na náměstí před katedrálou můžete narazit na dědulu v hábitu a špičaté čapce, jak ze žebříku rozpráví s kolemjdoucími o ženách, o životě a o bohu. Dědouš je jediný oficiálně uznávaný čaroděj v Christchurch. Na náměstí se dopravuje ve Volkswagenu brouku, postaveného jen z předních částí kapoty tohoto slavného autíčka. Opodál stojí socha Dr. Livingstona a až když vám zamává a strčí do kapsy bonbón, teprve zjistíte, že jde o člověka. Po dalších metrech nám japončík předvádí, jak umí točit deštníkem a prohánět po jeho obrubě koule a kroužky a ječí u toho, že je to amazing!!!! V další ulici, maník předvádí E.T.ho (rozuměj ítýho mimozemšťana), pak nám ukazuje, jak si prolívá nosem vodu, takže do jedné dírky mu vtéká proud a z té druhé vytéká, v každičké ulici jsou nějaká divadla a umělci tu předvádějí své dovednosti, protože tu zrovna probíhá festival – ten se koná jednou ročně během léta, kdy se do Christchurch sjedou pouliční umělci z celého světa a předvádějí tu své psí kusy :). Městem projíždějí celý rok historické tramvaje, které slouží jako veřejná doprava, takže se můžete beze spěchu posadit na dřevěnou lavici a cinkcinkcink odjééézd :). 
    

Ujíždíme rušnému turistickému Christchurch silnicí č. 1 na sever a v městečku Waipara odbočujeme na č.7, po které pokračujeme přes Culverden do Hanmer Springs, cesta do Hanmeru vede širokým horským údolím, vedle silnice protéká řekaWaiau river hlubokým kaňonem, jehož vysoké stěny tvoří žlutočervená skaliska. Městečko Hanmer Springs leží v náruči dvou přírodních rezervací: Lake Sumner Conservation Park a Hanmer Conservation Park. Samozřejmě využívá své výhodné polohy na vycucávání peněženek turistům. Najdete tu všechno, co potřebujete pro prožití nádherné a bezstarostné dovolené jak v zimním období, tak v létě (máteli nadité prkenice) :). Hanmer je na dlouhou dobu posledním civilizovaným místem, slouží jako brána pro vstup do části země, tvořené mnoha národními parky, takřk nalepenými jeden na druhém. Dva dny nám trvá projetí deštných pralesů Victoria Conservation park a Nelson Lake national park, který ukrývá ve svém nitru čisté, stříbřité a chladivé srdce -  nádherné jezero Lake Rotoroa. Silnice, která se ztrácí pod příkrovem zelené střechy přebujelé vegetace prudce zatáčí a žene nás východním směrem, podél staré známé Buller river, která nás před měsícem málem spláchla do svého divokého koryta.

Dnes je však hodná a drží se v uctivé vzdálenosti, je jí asi líto dvou znavených poutníků, které před zaslouženým odpočinkem čeká poslední veliký úkol – najít bránu Morie. Zastavujeme ve městě Murchison, abychom doplnily zásoby jídla a Martin kupuje kobercovou náplast na slepení svých botek, které překonavši těžké časy na jeho nohách, připomínají rozzlobeného a hladového žraloka :). Asi třicet kilometrů za Murchisonem je odbočka v malililičkaté vesničce Owen River na šotolinovou cestu, která míří do hor Marino Mountains ležících v národním parku Kahurangi. Po dvacetikilometrové jízdě v oblaku prachu dosahujeme úpatí hor a připravujeme se na pochod a pokoření Sunrise tracku.

Je odpoledne a my máme pár hodin na dosažení vrcholu hory a na návrat. Pouštíme se do výstupu po neskutečně strmém svahu a prodíráme se pralesním porostem, bojujíce s různou hmyzí havětí, těsně před vrcholem už lezem po čtyřech a pak,….. pak jsme odměněni za překonání klopotné a vyčerpávající cesty. Stanuli jsme na vrcholu Sunrise peak. Zítra touto dobou již budeme ve městě Motueka, kde budeme žít a pracovat po dlouhé čtyři měsíce na místních plantážích a připravovat se na zimní dobytí východního pobřeží, poloostrova Coromandel a mysu Reinga ležících na Severním Ostrově. Dnes však máme pod svýma nohama masu hory Východu slunce, která je překrásná i když sluníčko zapadá. Protější vrchol se topí v rudém ohni pohasínajících paprsků – zde Peter Jackson umístil Dimrill Dale (vstup do trpasličích síní podhorské říše Morie). Máme asi hodinu k návratu do základního tábora, neboť jak říká Aragorn Chodec: „Po setmění se budou tyto skály hemžit skřety“.

HYMNE A L´AMOUR
Měsíční kapitola života v sedlech Hond GL 400 na Novém Zélandu se uzavírá.
Nakrouceno 7500 kilometrů, spáleno přibližně 350 litrů benzínu při průměrné spotřebě 5 litrů na 100 kilometrů.
Vypito stejné množství pivního moku.
Čeští vikingové na dvou drakarech dobyli celý Jižní Ostrov.
Sbohem Slunce, odejdi zářivá hvězdo, zapadni do tohoto svobodného moře a dovol noci rozprostřít stíny, po našem novém území. :)

Motocykly pod našema zadnicema sloužící:
2x Hondy GL 400 - Wing, r.v. 1985,
V-twin příčně uložený, čtyřtaktní motor – chlazený vodou,
dvoukarburátor KEIHIN suchá hmotnost 200 kg,
nádrž 15 L,
maximální rychlost 150 km/h při 8500 otáčkách,
sekundární pohon – kardan,
přední brzda – dvojitá kotoučová,
zadní brzda – bubnová.

Cestopis je věnován s láskou a úctou našim nejbližším.

Kněz a misionář Marty
Kapitán Andy