autor: Romixx

Cesta do Frankreichu oficiálně začala v sobotu 22.5.2004 v Plzni. Vlčák v pátek dorazil ke mně do Plzně a večer jsme zašli sklepat stres do hospy.

V sobotu v 7 ráno jsme s velkým úsilím osedlali motorky a vyrazili do Přeštic vstříc třetímu členu výpravy – Polisovi. Slabě pršelo a byla zima. Následovala zdlouhavá a nezáživná cesta po českých a německých dálnicích směr Regensburg a Mnichov.

Vždy po zhruba 180 km jsme tankovali béňo a posilňovali se na pumpách. Polisovi prvně došel benzín. Naštěstí kousek od Aralky. Mě při rychlosti 140 a více motorka vzala v průměru 5,8 l/100 km.

Do Rakouska jsme vnikli v Lindau a dál pokračovali po okreskách. Na obrázcích níže je Bodamské jezero a hraniční přechod do Švýcarska ve Svaté Heleně.

Bohužel ve švajcu je nedá koupit levnější dálniční známka, než celoroční za 23 éček a tak navzdory faktu, že Švýcarsko má vybudovanou kvalitní dálniční síť, jeli jsme po neplacených okreskách. To se nám nakonec vyplatilo, protože jsme nakoukli do Lichtenštejnska. Následující fotky jsou ze švýcarského venkova. Jsou foceny převážně za jízdy a tak ne vždy zachycují ty nejkrásnější scenérie.

Tak tohle jsem si nemohl nechat ujít. Silnice klesající za horizontem do soutěsky. Také jsem ve švajcu oslavil jubilejní šedesátitisící kilometr na podvozku a sedmitisící kilometr na zgenerálkovaném motoru.

Nemoky jsme vzhledem k vysoké nadmořské výšce a zimě nesundávali.

Švýcarské údolí. Souběžně s řekou  vedla dálnice a my jsme se motali po okreskách podél. Lichtenštejnské knížectví se rozkládá v horách v levé straně obrázku.

V Lichtenštejnsku sněžilo.

Lyžařské středisko.

Na Itálii jsme pokračovaali kouzelnými alpskými kaňony. Kupodivu v technicky náročném terénu mi spotřeba klesla k rekordním 4,5 litrům na sto. To asi díky dodržování rychlostních limitů.

Protože jsme nepoužívali dálnici, museli jsme se vyšplhat až k horským vrcholkům, ke kterým vedla úzká silnice. Trochu nás zarazila rolba zaparkovaná v údolí, ale řekli jsme si, že ji zkrátka přes léto někde parkovat musí. To jsme ještě netušili, že rolby je pravidelně využíváno k prohrnování horské silnice. Serpentýnami jsme se vyšplhali až k celnici, pak nastal zlom a my už jsme sjížděli po italské straně alp do údolí směrem na Chiavennu. Ocenil jsem zatracované vyhřívané rukojeti. Polisovi došel benzín.

Kousek za Chiavennou Polisův intrůdr definitivně zastavil, naštěstí opět sto metrů od pumpy. Na parkovišti jsme dali rozkroj a dále pokračovali na Lecco.

Přestože se již dávno noc přehoupla do své druhé poloviny, jeli jsme ještě asi 150 km směrem na Miláno. Pak se ale již spánek nedal nadále přemáhat a museli jsme chtě nechtě vyhledat plac na spaní. Vzali jsme zavděk parkovištěm u přírodovědecké naučné stezky a hodili ucho pod širákem. Bilance cca 17 hodin jízdy a něco přes 800 km.

Ráno již bylo veselejší. Počasí se za Alpami výrazně zlepšilo, svítilo sluníčko, bylo teplo a tak nemoky konečně putovaly do brašen. Po snídani jsme pokračovali na Miláno. Na další fotce je již Milánský kruháč. Zde jsme si prvně uvědomili, jaké peklo nás v Itálii čeká ohledně skůtrů. Jsou horší než hmyz. Předjedou vás zleva, zprava, zhora, zdola. Divil jsem se, že vůbec staví na červenou.

Po placené dálnici jsme pokračovali směrem na přístavní město Janov.

+

V Janově jsme se krátce zastavili, vyfotili přístav a úzkou silnicí kopírující pobřeží pokračovali směrem na Savonu. Na jedné z fotek je k vidění obří pica za 10 euro.

U Savony jsme našli kemp za 8 euro na osobu. K dispozici byly umývárky, mrazák a tak jsme neváhali.

Postavili jsme tábor a šli se vykoupat k moři. Docela ledárna. Večer jsme pak trochu zachlastali plechovkový gambrinus, který jsme táhli až z čech a jehož plechovky nám nakarblováním vesele bouchaly ještě na motorkách.

Další den jsme si dali za cíl dorazit konečně do cíle cesty - St. Tropez. Opět jsme zvolili romantickou pobřežní silnici vedoucí přes známé San Remo, podél Nice až do Francie.

Italsko - Francouzská hranice poblíž Mentonu.

Projížděli jsme přes Monte Carlo v Monaku. Bylo pondělí a v neděli se jela velká cena formule 1. Nedalo nám to a svezli jsme se kousek po okruhu, kde bylo od formulí ještě statečně nagumováno.

Sjezd do  Monaka

Slavný tunel

Za monakem jsme to už napálili po dálnicích a ke konci po silnicích až do kempu Prairies de la mer asi 5 km před St. Tropez. Kemp byl velice luxusní, přesto se nám drobnou fintou podařilo snížit cenu z počátečních asi 23 éček na osobu/noc na 8.

Hajzlíky byly postaveny jako připomínky různých historických epoch: řecký Helios, egyptský Luxor ...

Zbytek dne a další den ráno jsme se už jen flákali u moře.

V úterý odpoledne jsme se lehce přioblékli, sedli na stroje a konečně navštívili St. Tropez. Četnická stanice je na jednom ze dvou náměstíček a je nepřehlédnutelná.

Popojeli jsme do přístavu, navzdory zákazu stání zaparkovali motorky na molu a šli si projít uličky St. Tropez.

Přístav

Večer jsme si vyrazili zachlastat na pláž. O fotku níže je noční St. Tropez.

Cestou z pláže jsme se ještě stavěli v baru, kde jsme se sčuchli s němčourama - HDčkářema. Natáhli jsme to s nima až do rána. Vyměnili jsme si adresy a jsme zvaný na sraz do říše.

Už vím, co je to pastis.

Další den dopoledne jsme navštívili Port Grimaund. Je to umělý přístav vybudovaný na pilotech podobně jako Benátky.

kluci se vyfotili na pláži s motorkama.

Odpoledne jsme sbalili stany a vydali se pomálu na cestu domů. Následující fotky jsou ještě z Itálie.

Asfalt italských dálnic dokáže pěkne ukusovat gumu z pneumatik.

Vraceli jsme se po dálnicích, v Alpách jsme pěkně vymrzli a v Rakousku zmokli. Nicméně je na světě další (alespoň můj) rekord: 1 450 kilometrů za 24 hodin na jeden zátah ze Saint Tropez do Plzně (abych nekecal - na parkovišti jsme si uvařili jedno kafe). Celkem cesta trvala 6 dní a měřila 2900 km.