autor: Franky
foto: Franky

„NAŠE OSMNÁCTKA“ je krycí termín moto-akce roku 2014. 

 

 

Bývalá hlavní silniční tepna ČSSR č. 18 – variace „Route 66“ po našem, po ČeskoSlovensku

Původně byl start akce naplánován od čtvrtka do úterka.

Měli jsme vyrazit pouze ve dvou s Tomášem-CBR6. Ostatní kamarádi dělali ofuky. Jen Vašek-„JZD“(Hornet) vymýšlel jak to udělat, aby vyrazil i přes kolizi termínů svých akcí.

Těsně před akcí se rozhodli další kamarádi přidat, protože je strhnul bratr David, který čerstvě opravil nově pořízenou Hondu Horneta. Přidávají se tak dále Vašek-FB(FireBlade), Petr-„Mistr“(Fazer), Jirka-FB a Láďa-CBR6, ale s tím, že mohou vyrazit až od soboty.

Jelikož bráškovi Davidovi v poslední době vždy trvá, než-li se rozhoupe /// o ostatních ani nemluvě /// a tedy když už se rozhoupali, odložil jsem tedy odjezd na sobotu ráno. Akce bude holt více nahuštěná jezděním, neboť 13. 8. 2014 už musím do práce. Nakonec i hlavní cíl akce je vlastně silnice = a tak „i cesta může být cílem“ bude pojato doslova. Nu – a jet jako parta = kdy se nám to povedlo naposledy…?!!

Kluci nakonec sice jedou, ale jen na sobotu (v neděli to otáčejí a vracejí se domů).

Už samotná příprava akce byla zajímavá. Na první den jsem vybral a objednal klidný hotel Čertův hrádek ve Starých Hamrech, přišla mi potvrzená objednávka. Ve čtvrtek jsem tam ještě pro klid duše zavolal. Na jednom z čísel jsem chytil chlápka, který mi s klidem Angličana oznámil, že je hotel již uzavřen a mimo provoz. Na potvrzenou objednávku jen pokýval hlavou – prý na některých serverech ještě funguje automat na objednávky, ale na jejich hlavních už visí informace o uzavření.

Narychlo jsem dále zajistil pension U skřítků na Horní Bečvě – také stranou od hluku silnic. V pátek před startem akce jsem celý horký a slunečný den betonoval základnu/podestu pod bazén a večer po dokončení, že si ještě zajedu dotankovat do plné, a pak teprve koupel, večeře a balit.

Již cestou k pumpě mi strojek trochu kašlal a nadohled od čerpačky u Globusu „umřel“ definitivně. Hned mi bylo jasné, že motorce chybí benzin = podávací čerpadlo zn. Mitsubishi podalo čertu ruku (jedna ze dvou nejporuchovějších věcí na jinak nesmrtelných Hondách).

Po celodenní práci na slunci-vyprahlý, že bych vypil koze pití - jsem tak podruhé v životě vyhrabal originální povinné nářadí z motorky (A když tak vzpomínám=poprvé to bylo v roce 2004 a viníkem také toto čerpadlo), odmontoval plasty, pumpu, rozebral kryt kontaktů relátka a měrkou šířky/planžetou jsem se pokoušel očistit kontakty. Naštěstí již se západem slunce alespoň opadá vedro. Kontakty relátka čerpadla ani moc opálené nebyly, protože jsem tyto – vědouc, že pumpa bývá poruchová – udržoval průběžně. Nakonec i proto se takto moje pumpa dožila dokonce současných 65 000 km.

Nyní se mi však omezeným nářadím nepodařilo pumpu „vyléčit“ a nezbývalo, než-lizavolat o pomoc. Naštěstí jsem si vzal alespoň telefon. Bráchovi jsem totiž tuto zimu na jeho Hondu CBR 600 (koupenou jako havarovanou už někdy v roce 2003 a dosud neopravenou), pořizoval v Praze právě takový typ čerpadla. Akorát už tehdy jsem z prodejce vymámil slevu, protože kontakty relátka této pumpy byly opálené až běda.

Nu a právě tuto pumpu s upálenými kontakty mi asi hodinu po žádosti o pomoc dovezl Petr „Kyslík“ také člen našeho moto-spolkuMotoRacingTeam Plzeň (dříve RikimotoRacingTeam).

Pak už netrvalo ani 10 minut a Honzík už opět vrněl jako kotě a vrtěl výfukem, těšíc se na nadcházející dlouhý výlet na Slovensko. Já si pro změnu spíše hrál s myšlenkou, že bych možná neměl pokoušet štěstí a riskovat cestu s půjčenou pumpou. kdy kontakty relátka jsou vyloženě za zenitem. Ale stačilo se jen doma napít, najíst a na chvilku sednout – nu a bylo po poraženecké náladě.

Ve 23:00h. už vyšívám v garáži a repasuji svojí porouchanou pumpu s tím, že si jí vezmu také pro jistotu sebou. Po půlnoci konečně balím také ostatní věci na cestu, rychle umýt a spát.

A to jsem chtěl jít spát před startem brzy.

Den první sobota 9. 8. 2014 (Honzík CBR startuje s 65 506km na tachometru)

Plzeň, Rožmitál p. Třemšínem, Příbram, Sedlčany, Votice, Čechtice, Havlíčkův Brod, Žďár n. Sázavou, Boskovice, Prostějov, Přerov, Valašské Meziříčí, Rožnov p. Radhoštěm, Horní Bečva

Ráno máme sraz v Plzni na pumpě Shell u CAN v 6:30h. – odjezd v 7:00h.. Když nasedám na motorku, slyším telefon – David volá, že zaspal. Když už konečně dorazí na místo setkání, nemá ani dotankováno. Mezitím už Láďa opět utrpěl kafíčkový PIKO-absťák a vyrazil do MC Donaldu. Pak prý počká na Shell-ce na Světovaru = což už jsem zase nezaznamenal já.

A tak – když už se konečně sejdeme a vyrazíme, před opuštěním Plzně ještě stíháme „kouzlit“.

Ale hurá, už jsme na cestě. Mimochodem poctivý Vašek byl prvním na místě setkání na čas a hodinu čučel do odjezdu. Rodí se krásný den, cesta utěšeně ubíhá. Za Příbramí ukazuji na vesničku, kde byl natáčen seriál Chalupáři, ale s ohledem na časový skluz pokračujeme bez zastavení. Cestou potkáváme neustále nějaké objížďky – první poměrně dlouhá nás čeká již za Votice-mi. Až to člověka naštve – objížďky nás odvádějí od podstaty akce – absolvovat průjezd silnicí č. 18 (Respektive zde přečíslovanou někdy koncem v 90.-tých let na č. 150. Na mapě z roku 1990 je silnice ještě značená jako č. 18).

V Čechticích na návsi si dáváme pauzu – restaurace „U staré Prahy“ má ještě zavřeno a tak se posadíme na zahrádku a posvačíme.

Láďa vytahuje dva naporcované borůvkové koláče. Podělí nás, a protože někteří nejmenovaní jedinci (Václav a Jirka) si z vrozené skromnosti nevezmou – nenápadně se točím okolo Ládi „…koukám, že Ti ten výborný koláč přebývá…a tak je tedy zbytek plonkový-tedy vlastně,…, můj?!!! Vyrážíme dále přes nádrž Želiv (lidu prázdnou – určenou na pitnou vodu), pak Ledeč. Ve světlé n. Sázavou bereme na pumpě u řeky benzin.

Pumpa je modrá a tak Láďa není nijak nadšen (nemají jím oblíbenou kávu). Na pumpu přisviští zajímavá partička ve složení Jawa 50, JAWA 350 a Suzuki Bandit 650 = „a vidíte - také to tak jde“.

Pokračujeme skrze Havlíčkův Brod (opět uzavírkou) směrem na Žďár nad Sázavou (Zde se původní č. 18 změnila pro změnu na č. 19). Dlouho se neradujeme z jízdy po původní silnici č. 18 (nyní č. 19) – už na výjezdu z Havl. Brodu nás uzavírka opět vyžene z č. 18 a vrátí nás až v Přibyslavi.

Žďár nad Sázavou na mne zapůsobil jako velmi upravené město a díky architektonickému uspořádání pocitově pěkně prostorné. Silnice postupně vystoupá líznutím Žďárských vrchů Českomoravské vrchoviny na hřebeny. Pohybujeme se zajímavým horským krajem připomínajícím Šumavu. V jedné z prudkých zatáček je nasypáno množství nečistot zanesených po nedávném spadu srážek. O kousek dále je levotočivá vracečka z druhé poloviny ve stínu mokrá. Trochu to překvapí jak mne tak ostatní, ale bez ztráty květinky (stav spodního prádla účastníků nezjištěn).

Láďa už má opět deficit PIKO-kávy a vysílá, že až bude červená Benzina nebo MC Donald = prostě musí. Jelikož jsme už nedaleko Boskovic, kde je výborná kuchyně v místní sokolovně a také zde pracuje jedna z „mých“místních koček (kamarádek). Rozhoduji se dojet tam na oběd a samozřejmě - pokud bude možno - se s nimi také vidět.

Při jízdě po hřebenech potkáváme řadu veteránů v protisměru. U Kunžaku jede proti mně chlápek na Jawě Péráku. Zdravím ho, on váhavě odpovídá, ale dalším za mnou už mává jako na prvního Máje. Žel poslední jedoucí Vašek se všiml, že chlápek mávajíc a prohlížejíc si naše stoje jedoucí v protisměru, otupil tímto svoji pozornost a následně nestihl dobrzdit za autem před sebou stojícím při snaze odbočit vlevo a plesknul do něho zezadu. Já jedoucí na čele jsem samozřejmě o této situaci neměl ani potuchy, a když mi to později na obědě Václav nahlásil, velmi mi to mrzelo, a mrzí mi to vlastně stále. Chlápek si tak trochu díky nám, našemu(mému) zdravení pošramotil načančaného Péráka a sám si také patrně namlátil kokosku = nepříjemné i jen to vědomí!

My zatím padáme s kopců vrchoviny výrazně níže, kde se nacházejí Boskovice a místo oběda „U GÁBY“v sokolovně. Zdejší kuchyně opět nezklamala – všem moc chutnalo. Také kočky se objevily(Gába-velká + Gába-malá a Evina). Jejich společnost byla pro nás kluky jistě příjemným počinem (pro mne samo nejvíc). Akorát Láďa – u něhož se cestou projevoval silný nedostatek PIKOfeinu – vedl podivné narážky ve smyslu, že už chápe, proč jsem mu nezastavil na kafe u červené Benziny….atd..A skorem to vypadlo, že narážky směruje na mojí maličkost = „ccc, mrkef a f zimě?!“.

Jelikož Gába pro zábavu i profesionálně fotí – pořídila nám před odjezdem a rozloučením památeční fotečky.

Od Boskovic se z naší osmnáctky/silnice stává opět č. 150 a pokračuje na Prostějov a kousek před ním je vidět majestátní zámek Plumlov. Tento úsek silnice je viditelně méně frekventovaný a tomu odpovídá menší údržba i četnost opravovaných značení. Stavební uspořádání však dává tušit původní důležitost. Postupně se severním směrem obloha zatahuje. Dorazíme do Přerova, kde si opět dotankujeme palivo a odfrkneme. Počasí --- hlavně a naštěstí to, které je již za námi --- se horší a tak šup, šup pokračujeme dále po č. 18 (respektive nynější č. 150) na Valmez (Valašské Meziříčí, odkud je „naše osmnáctka“ opět přečíslována na č. 35) a dále na Rožnov pod Radhoštěm. Při průjezdu městem na nás vpravo za vodou mrká skanzen. To už se blížíme naší dnešní základně na Horní Bečvě. Ještě projedeme Dolní Bečvu, Střední a už sjíždíme na náš pension U skřítků.

Zde se právě chýlí ke konci akce pro děti Kouzelný les. Vrchní z restaurace našeho pensionu je namaskován a vystrojen jako klaun, včetně stejného namaskování také dalšího personálu.

Sotva si odnosíme věci na pokoje, začíná pršet. Já s Jirkou si ještě hodíme přes motorky plachu. Před Jirkou stojí osobák – nějaké Volvo V40 a ženská řidička říká Jirkovi, že má málo místa. Jirka koukne, že má ženská před sebou (před předkem) úplně volno a tak v dobrém rozmaru toto chápe jako vtip a použije frázi z filmu „Kam se poděla sedmá rota“ = „Fy budete manéfrovat…?!“. Jenže ta ženská opravdu potřebovala okolo sebe letiště!

Při večeři nás obsluhuje klaun a ze zpráv se dozvídáme o vydatných deštích, které vypláchly Olomoucko. Naštěstí až za našimi zády.

Když zbilancuji dnešní den – pak délka silnice č. 18 měla činit 424 km, ale díky řadě uzavírek jsme nakonec urazili 507 km. Venku přerušovaně prší po celou noc.

Den druhý neděle 10. 8. 2014 (Stav tachometru zahajuje na 66 013km)

Horní Bečva, Staré Hamry (v. n. Šance), Ostravice, Bumbálka/Makov, Bytča, Martin, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Východná, Tatranská Štrba, Štrbské Pleso, Smokovce, Tatranská Lomnica, Velká Lomnica, Huncovce, Vrbov, Levoča, Prešov, Hanušovce n. Toplou, Vranov n. T., Michalovce, Zemplínská Šírava.

Ráno je sice mokré, ale počasí se viditelně zlepšuje a obloha stále více „modrá“. Po snídani teprve platíme za pobyt – včera nám nějak nevyšel čas. Kluci plánují jet okolo vodní nádrže Šance na Frýdek-Místek a horem se hodlají vracet domů. My s Tomášem se projedeme jen okolo nádrže Šance. Ale pak se vrátíme na „naší osmnáctku“ budeme pokračovat podle plánu.

Na okolí vodní nádrže Šance jsem zvědav, neboť jsem nedaleko odtud trávil vojnu a v rámci oslav Slovenského národního povstání z doby II. Světové války koncem srpna jsme jako vojáci záklaďáci byli přiděleni pořadateli k ruce. Na Bumbálce jsme tehdy postavili ve stráni dřevěné pódium a posléze i střechu. Bylo to tehdy takové zpestření, že jsme se dostali z kasáren mezi lidi a lidé s námi jednali také jako s lidmi. To pochopí jen ten, kdo byl na vojně. Nakonec si pořadatel vymohl a náš stavitelský team mu byl přidělen také pro pořadatelskou službu víkendových oslav. Místní lidé tehdy pojímali tuto akci poměrně pompézně a také napekli tradičních koláčů frgálů. Dcérečky se načančaly a…společnost moravských dcéreček byla velmi příjemná – zvláště, když jsme 0,5 roku za „vzorné“ chování nevytáhli paty z kasáren/tedy alespoň já.

Projížďka přes Staré Hamry a dále okolí přehradní nádrže Šance je pěkné, klikaté, pro motorky balada. Škoda jen řady uzavírek – ostatně všude v republice se staví, přestavuje, opravuje za rozpočtové = jako kdyby nám půjčili klíče od Bruselské kasy. No – uvidíme, jaký bude letos deficit rozpočtu (podle uzavírek a rozbitých náměstí snad všech měst = typuji, že bude schodek trhající všechny rekordy).

Také když porovnám okolí v. n. Šance se vzpomínkami – liduprázdná romantická krajina už není zdaleka liduprázdná a komerce dosáhla vysoké mety. Moje romantická duše měla raději tu před čtvrt stoletím = úzká zdravá silnice, krásně viditelná přehrada skrze mladý les a na silnici široko daleko jen naše Tatra 815 a my.

Na čerpací stanici Benzina Ostravice my s Tomášem otáčíme. Loučíme se s kamarády, kteří pokračují na sever.

My s Tomášem se vracíme zpět okolo Šance, přes Staré Hamry na č. 35, která se hned za hranicí na Slovensku mění správně na „naší osmnáctku“. Ještě zkouším volat Vaška-„JZD“, který před odjezdem řekl, že za námi v neděli vyrazí a najdeme se někde na Slovensku. Prý, že vyrazí v 10:00h. po akci na Liblíně. Volám mu v 10:10h. - pouze vyzvánějící tón. Že by už byl opravdu na cestě…?!

Při jízdě okolo vodní nádrže se na nás lepí nějaká KTM 990 a za ní Honda Hornet – chvilku plynule cestovně tahám, ale rychlost stoupá a tak je raději nechám jet (Míjí mne vyklánějíc se z motorek jak z vlaku – asi vítěze čekala ve Starých Hamrech cihla zlata).

Zastavuji na Bumbálce – tady se zastavil čas a hotel Bumbálka je stejný „jako tenkrát“.

Akorát na místě námi vojáky VÚ 9844 budovaného pódia vyrostlo asfaltové parkoviště.

Nasaji atmosféru a pokračujeme s Tomášem dále po „naší osmnáct-ce“. Cestou průběžně provádím za jízdy ilustrační foto projížděné krajiny. V obavě, že bych mohl fotoaparát vytrousit, jsem si navlékl jistící tkaničku na rukavici. Což se ukázalo jako „výborný“ nápad – samozřejmě nešel sundat a tak nakonec jedu cca 40km držíc současně fotoaparát v pravé ruce, kterou současně ovládám brzdu i plyn.

Před Liptovským Mikulášem nás značení nesprávně svede z „naší osmnáctky“ na dálnici a tak ihned zase sjíždíme do Liptovského Mikuláše a zastavujeme na periferii u MC Donaldu. Hned se objevuje skupinka malých Cikánů a hned: „Ujko, nemate dvadcaťcentov?“ Šílená je také další věc - ve skupince těhotná tak špatně 13-ti letá cikánka.

Už se také po SMS-káchnaháníme s Vaškem-„JZD“. Poměrně rychle pokračujeme, už také proto, že se zatahuje. Protože nás musí Vašek ještě spoustu km dojet a před námi jsou Vysoké Tatry – inu projedeme si je! Nejprve nás ovšem v obci Hybe zastavuje pohled na vrcholky Tater utopené v mracích a z dálky viditelné blesky.

Je čas na občerstvení a tak poprvé letos startuji benzinový vařič Meva z roku 1964 a je na řadě jak polévka, tak kávička. Mezitím se vrcholky Tater opět objevuji, ale z toho směru jezdí kolegové v pršipláštích.

Když dopíjíme zastavuje u nás kluk, na zánovní Kawasaki GPZ 300, a říká, že už je v Tatrách po dešti – ale stále mokro. Pokecáme o životě – o pokutách (dostal 20€ za popojetí před hospodou bez helmy). Občerstveni vyrážíme dále – Vaškovi do Popradu zbývá ještě 135km.

Nyní tedy vědomě opouštíme „naší osmnáctku“ a z Tatranské Štrby míříme severně do kopců – první je na řadě Štrbské Pleso.Cestou provedu několik snímků motocyklu pokud možno se stejným pozadím - v podobné poloze jako onehdy v 80.-tých letech minulého století. V době našich dřevních dob motocyklového cestování (později zkusíme porovnat).

Stejně tak po cestě pod „zubačkou“ a ve finále také nádraží Štrbského Plesa. Cestou se nám otevírají rozhledy do údolí – což při našich dřívějších cestách (poprvé 1986 a naposledy 2002) bylo nemyslitelné díky hustému smrkovému porostu. Jenže asi tak před 8 lety se těmito končinami prošel hurikán a prakticky složil většinu monokulturního smrkového porostu.

Na této jihozápadní straně jsou již holiny pokryty mladým novým porostem. Stoupáme na Štrbské Pleso.

Stavebně se něco málo se za těch „několik“ málo  let – pravda – také změnilo/včetně vozového parku.

Zde jsou nádherně vidět roztržená mračna, která v době naší kávičky u vesničky Hybe zde řádila, aby se poté pohořím roztržena, rozešla každý díl svojí/jinou cestou – koukáme na odcházející jižní kus mračen.

Konečně se doženeme po telefonu také s Vaškem. Ten sice práská do koní Horneta jak nový osadník na prérii divokého západu, ale stále potřebuje ještě hodinu do Popradu. Domlouváme se sejít až za Popradem na poslední čerpací stanici v Levoči. Samozřejmě na „naší osmnáctce“.

Máme tak s Tomášem čas projet si celé Vysoké Tatry.

Ono to není žádné velké umění – je to v podstatě jedna krátká silnice. Nejprve projedeme Smokovce a dále už sjíždíme na Velkou Lomnici. Cestou potkáváme další páreček Cikánů, kdy Cikánka má bachor a opět je jí špatně 14 let. Asi i na Slovensku jako u nás bude sociální systém podpory „nemocný“ a je třeba ho léčit, klidně v „bolestech“ těchto kobylek. Když projedeme Starou Lesnou a pokocháme se pohledem na Tatry v pozadí – koukám na hodinky, a protože máme dost času do Levoče – vracíme se do kopečků a dáváme si to horem na Tatranskou Lomnici a Matliare. Po té sjíždíme opět na Velkou Lomnici, ale jinou souběžnou cestou.

Napojujeme se na č. 67 směr Kežmarok. Měl jsem v úmyslu popojet kousek po 67 a dále točit v Huncovcích vpravo. Jenže napojení na 67 nestihne díky provozu Tomáš ihned za mnou a posléze, když se blížím k plánované odbočce a koukám do zrcátka po Tomášovi, ten přiletí zezadu a předjíždí celou kolonu i mne. A tak pokračuji za ním a plánuji „zkratku“ přes Kežmarok. Ovšem 1-2 km za Huncovcemi ve směru na Kežmarok začínají padat kapky jako pěti €urovky a naproti nám přichází černý mrak. Otáčíme zpět a tradá na Huncovce, kde odbočujeme původně plánovanou odbočkou směrem na Vrbov. Tady už dostáváme pořádnou sprchu, neboť mrak to vzal zkratkou a nezajímal ho kopec. Schovávám se maximálně za kapotáž a topím pod kotlem, abychom tuto průtrž proletěli co nejrychleji a pak zase za mrakem na slunci za jízdy jako by „vyfénovat“ do sucha. Již jsou tu Abrahamovce a dále už se opět napojujeme na trasu „naší osmnáctky“ a míříme již na Levoču. Na chvilku jsme vyjeli do sucha, ale před Levočí už opět prší. Dojíždíme na místo setkání s Vaškem – čerpací stanice Slovnaft-Levoča. Bereme palivo, popovídáme s pumpařkou – pumpařka zná dřívější význam silnice č. 18, u které pracuje a také odkud a kam vedla. Hmmm, palec nahoru! Byl jsem tím mile překvapen. Mezitím nás doběhne průtrž mračen, ale my jsme v bezpečí pod střechou. Než-li zbaštíme zmrzlinu, je po dešti. O chvilku později „zabzučí Hondí Sršeň“- Hornet. VAŠEK DORAZIL!

PAN JEZDEC!

JSME KOMPLETNÍ CESTOVATELSKÝ TEAM AKCE „ NAŠE OSMNÁCTKA“!

Vašek projel z Plzně, až sem do Levoče, bez moknutí. Vyjel, jak slíbil, v 10:00h. z Liblína na Berounce, a v 17:30h. tankuje slovenský benzin v Levoči. Zřejmě dobrý oddíl„STS Radčice-West“. Domlouváme se, že dnes ještě dosáhneme konce „naší osmnáctky“ v Michalovcích a Vašek zná pěkné ubytování na nedaleké ZemplínskéŠíravě. Nu – nezní to jako špatný plán tak vzhůru do realizace.

Vyjíždíme a během stoupání nad město Levoča už silnice osychá a o kousek dále snad ani nepršelo. V dálce na nás majestátně kyne Spišský hrad.

Připravím fotoaparát a snažím se kluky za jízdy zachytit s hradem na pozadí. Díky této snaze (přidat plyn/pustit/otočit/fotit) míjíme číhající policajty předpisovou rychlostí – ale že byly dobře zašité potvoryslovenské. Nestyděl by se za ně ani kdejaký loupeživý rytíř ze středověké historie zdejšího Spišského hradu.

Silnice č. 18 je zde na Slovensku stále dobře udržovaná a stavební velkorysost z ní čiší každým coulem. Mimochodem – i minulo-režimové podniky z dob rozvíjení socialismu a udržení zaměstnanosti zde prakticky všechny stále fungujíi. A silnice měla při jejich budování velký význam.

Dosahujeme Prešova a bez zbytečných zdržování pokračujeme na Hanušovce nad Toplou a dále na Vranov nad Toplou. Počasí se postupně vyčasilo a blížíme se krásným večerem ke konci. Cestou potkáváme restauraci Letadlo – podobnou jako u nás za Mladou Boleslaví směrem na Liberec.

MICHALOVCE = JSME NA KONCI „NAŠÍ OSMNÁCTKY“!

Bývalá silniční tepna naší společné republiky Čechů a Slováků a současně tak hlavní cíl našeho toulání dosažen! Hlavně zde na Slovensku nese stále to pravé číslo 18. Slovensko nám během dnešního dne dalo okusit hory, posléze velehory, dále úrodnou teplou nížinu a nyní nás čeká ještě původní československé moře (rozlohou přibližně jako maďarský Balaton).

S Václavem na čele dorazíme k Zemplínské Šíravě a jedeme okolo severozápadního břehu dále na severovýchod Šíravy. Od přehrady odjíždí nacpané autobusy MHD a je vidět, že zde trávilo pěknou neděli spoustu lidí. Také podnebí se za cca 150km výrazně změnilo – zde je taková téměř jako přímořská teplá nížina.

Místo uvažované pro dnešní nocování však míjíme. Následuje návrat a trocha hledání, kdy objevujeme opuštěný, zdevastovaný a chátrající velkoryse pojatý hotelový komplex.

Je nádherný večer umocněný svitem extrémníhoměsíčního úplňkuo 20% většího nežli obvykle (díky konstelaci z dlouhodobého hlediska největšího přiblížení planety měsíc k matičce Zemi!).

A konečně také nacházíme hledané ubytování v restauraci Terasy.

Jenže ouha------dorazili jsme na místo za tmy po 21 hodině. Trochu nás zaráží hlasitá živá hudba i osazenstvo. V restauraci znění cikánské cajdáky a všude je jich plno.

No má úcta – a tady, že máme bydlet…?! Ale přeci nejsme srabi. Václav se vydává do restaurace doptat na možnost ubytování a my s Tomášem mu„kryjeme záda a případný ústup“ (před restaurací). Cikáni naštěstí nebydlí vůbec v ubytovacích prostorech pod restaurací a pikolík nám sděluje, že se zde konají cikánské křtiny, ovšem zábava v restauraci již nebude mít dlouhého pokračování. Je neděle a od 22:00 hodin platí noční klid a to bez výjimky. Což je za ¾ hodny. OK – pikolík nám po dohodě přiděluje západní pokoj. Až ke vstupu zajedeme na motorkách. Ubytování je slušné – cena 12€ také. Když si připravím plachtu na motorku – od rána ještě vlhkou, povídá mi Tomáš: „To Ti bude motorka pěkně hořet, až Ti na ní Cikáni z terasy hodí vajgla“. Koukám nahoru a povídám, že jsme daleko. V tu ránu letí dolů vajgl a padá těsně vedle mojí motorčičky. A tak na plachtu rezignuji (chtěl jsem jí hlavně usušit) a posléze posouváme motorky ještě více na okraj objektu/kam již nahoře na terase nemají Cikáni přístup.

Vybalíme věci, osprchujeme prach z cest a vyrážíme sehnat ještě něco teplého k snědku. Sice žertujeme --- že bychom se jako mohli zapojit do zábavy nahoře a tedy nechat ochutnat této komunitě, jak to vypadá, když jim někdo užírá z jejich koláče ---- nakonec to pochopitelně zkusíme raději jinde. Václava ještě zastaví jeden z Cikánů s dotazem, odkud jsme:

„Z daleka, až z Plzně“. Nu a Cikána vypadne: „Jááák z daleka, jasu z Ústí (n. Labem)!“

Kousek od našeho ubytování svítí do tmy noci stánek s občerstvením. Nabízí obvyklé klobásy a jiné nenáročné občerstvovače. Obsluhující asi 20-ti letá slečna je docela zklamaná, když jí narovinu povídám, že se ještě mrkneme dále – rádi bychom totiž polkli nějaké normální jídlo. Každopádně kvituji její nabídku, že zavírací dobu upraví podle nás a tak jí říkám, že pokud nenajdeme něco jiného – jsme během 15 minut zpět. Tomáš je tak trochu udiven mojí upřímností.

Na doznívající diskotéce v objektu opodál se sice osazenstvo chce s námi družit, ale k jídlu by nám připravili maximálně na prkénko nakrájený salám. V objektu nad diskotékou je ještě klasický dům služeb (samoobsluha, kavárna, textil…), otevřena je ještěpouze kavárna, která právě zavírá.

Nakonec nám nezbývá vrátit se ke stánku k obsluhující slečně a kuchtícímu klukovi. Dávám si fazolovou polévku za něco přes 3€ a společně s Tomášem ještě klobásu také za > 3€. Vašek si dává žebírka (před-grilovaná a zachlazená) za 7€. Kluci dále pivko za 1€ a já nealko ochucené za 1,20€. Nežli nám jídlo připraví, samozřejmě přepočítáme cenu a hodnotíme. Skoro 100,-Kč za polévku, 100,-Kč za klobásu, nebo 200,-Kč za žebírka u stánku hodnotíme jako plážovo-přirážkovou cenu.

Ovšem ---- pak někam nese kuchař misku pro bernardýna/ale ono to není pro bernardýna/ ona je to moje „mistička“ s fazolovou polévkou. Mimochodem – místní chleba byl vynikající vůní i chutí. Hned mi napadlo, že jsem se cestou všiml, jak místní zemědělci ještě hnojí pole klasicky hnojem, a že také drží velké chovy dobytka. A když už jsem to nakousl - nikde žádné žluté lány řepky/jako u nás!!!

Polévka je výborná, ale není mi jasné, kam se mi má vejít ta klobása. To jsem ještě nevěděl, jak vypadá slovenská klobása?!! A už se nám to nese – a sakra, klobása po Slovensku má na délku bezmála 0,5 metru a váhově obdobně tak 0,5 kila. No – má úcta! Nu - tak do toho. Zasloužíme si to, vždyť jsme si právě splnili pilotní záměr akce a zdolali „naší osmnáctku“!

Obsluha je sice příjemná, vůbec nebrblá ani nedělá obličeje – ale jsou již oba za celý den viditelně unavení. Dáváme si tak ještě jedno pití s tím, že nám to mohou spočítat a jít si oddychnout. Když dopíjíme drinky, přijde na návštěvu zemplínský „chrobáčik“ o délce asi tak 5cm. Dokonce obsluha si ho přišla vyfotit s tím, že něco podobného ještě neviděli.

Po večeři se jdeme projít okolo vody. Je zarážející, že v polovině letní sezóny je tady minimálně návštěvníků, ať již ve stanech nebo ostatních ubytovacích prostorech. Měsíc ohromně září, záře se odráží ve vodní hladině a vytváří zajímavou atmosféru. Do toho nepřetržitě cvrlikají místní „cikády“ = dotvářejí tak atmosféru ještě zajímavější. Také voda je teplá a průzračná – že nakonec alespoň projdeme část procházky vodou. Obloha bez mráčku, klidno a horko. Čeká nás tropická noc.

 

Tachometr mého strojku říká 66 592km – za dnešek jsme absolvovali 579km.

Noc byla zajímavá. Jednak – za výkon Vaška by se nestyděl ani šumavský dřevorubec-akorát v lese a pracovní době. Vydržel jsem něco po půlnoci, ale dál jsem se musel vyvětrat a nechal jsem již také dveře ven dokořán. Následně se již dalo uvnitř přes horko existovat. Jenže - brzy ráno přiběhl nějaký pes – postavil se mezi dveře/jistě se ještě potvora ušklíbl/a ….vyzkoušel jak má silný hlas – vlastně štěk – přímo směrem k nám dovnitř! A pak si klidně šel po svém – záškodník jeden.

Den třetí pondělí 11. 8. 2014 (Stav tachometru zahajuje na 66 592km)

ZemplínskáŠírava,Michalovce, NižnýHrabovec, Velká Domaša, Miňovce, Stropkov, Svidník, Dukla (VyšnýKomárik), Svidník, Zborov, Bardějov, Stará Lubovňa, Vyšné Ružbachy, Kežmarok, Poprad, Telgart, Zavadilka nad Hronom

 

Ráno nastává nádherný den – vyrazíme se místo snídaně vykoupat. Voda je teplotně akorát (tak 22-23°C), na stojící vodu je překvapivě čistá – asi jako Hracholusky u hráze v polovině léta.

Pak si zabalíme věci, uklohníme jednoduchou snídani a jdeme zaplatit pobyt. Nejprve Tomáš, ale vrací se s nepořízenou – dnes je zde servírka a omlouvá se, že kolega někam uklidil kasu a tak nemá drobné zpět na 50€ bankovku.

Podruhé vyrazím platit já s drobnými – servírka uklízí nepořádek po včerejšku, nu adrobné mít nebude – včera během večera se jim totiž v restauraci ztratila kasa!

To je peklo!!!

Nabudíme stroje a sjíždíme na přístavní molo lodní dopravy – kde si máme v úmyslu vyrobit nějaký pěkný snímeček s pozadím vodní plochy. Během focení nás doběhne jeden chlap s tím, že nám upadla při sjíždění rukavice-Vaškova. Frajer – všechna čest!

Po cestě na Michalovce se všímáme uprostřed čtyř-proudovky hrobečku motorkáře. Opravdu pěkně propracovaného, kdy skrze palivovou nádrž „kapku“ JAWA procházel kříž, nádrž lakována na černo s hlubokým leskem a logem Honda. Moc pěkně vyvedená vzpomínka – ten na motorce tady nechal lidi, kteří ho jak vidno měli hodně rádi. Bylo to takové připomenutí, že ve skutečném životě vyhrávají Ti, kteří dokázali včas vyměnit zastydlo-pubertální heslo:

„Lepší první v pekle, než-li druhý v nebi!“,

za nikoli tak ramenatě znějící:

„Lepší je být živým zajícem, než-li mrtvým lvem!“

Kousek se vracíme na západ po „naší osmnáctce“ a posléze točíme na sever k nádrži VelkáDomaša. Již před Malou Domašou začínají objížďky a dále se objevuje velká frekvence policejních vozidel číhajících za bukem na svoje objeti/nebo také pendlujících. Projíždíme okolo Velké Domaši, což je nádrž, kterou považuji ze slovenských za nejlepší.

Tachometr mého Honzíka CBR se pomalu blíží dosažení ďábelského stavu ujeté vzdálenosti 66 666km. Tento stav nastává na příjezdu do obce Miňovce a tak mávnu na kluky a zastavuji – u kostela – na fotečku.

A jak vidno stálo u nás nebe (kostel) i peklo (tachometr), protože po zastavení se všímáme dobře maskovaného policejního měřícího vozidla – během chvíle u něho zastavuje druhé policejní – párové jezdící. A tak nás opět NEDOSTALI!

Blížíme se ke Svidníku – od poslední návštěvy v roce 2002 vyrostl okolo Svidníku obchvat a tak památník u vjezdu na Údolí smrti se ocitl na souběžné vedlejší silnici.

 

Památník - ustupujícího fašistického tanku Tiger s věží otočenou dělem vzad a na něho najíždějící sovětský tank T34 je na svém místě – je v rámci dnešní doby i udržovaný. Projedeme si také ostatní místa Údolí smrti a do dnešních dnů zde přetrvávající části tehdejší techniky – patrně v poloze, kdy byla vyřazena z boje. Vojenská operace byla tehdy z větší části Sověty přenechána na našem praporu, což nebylo dobré rozhodnutí. Byli tak postaveni zelenáči proti fašisty profesionálně vypracované linii obrany. Musela to být neskutečná jatka a každého válečného štváče bych nechal projít živě tímto peklem = aby je přešly tyhle válečné choutky.

Posléze pokračujeme až na hranice do VyšnéhoKomáriku, kde přibližně tato bitva o Dukelský průsmyk v podstatě začínala, a kde byl po válce vystaven monumentální pomník této bitvě. Než-li tam dojedeme, opět potkáváme měřící policejní dodávku, která má na střeše obrovské snímací zařízení. Místní lidé nám během cest sdělují, že toto zařízení měří údajně rychlost na vzdálenost až 2km a je lhostejno ve kterém směru – pěkně záškodnická věcička.

Projdeme památník a točíme naše stroje zpět - vracíme se všakjinou „bojovou“ cestou, kde potkáváme také „odložený“ letoun, děla protivzdušné obrany atd..

Když už jsme se obuli do poznávání techniky – navštěvujeme ještě ve Svidníku muzeum dukelské operace. Zde stojí vedle kulatého stavebního objektu muzea na louce více strojů najednou – běžně volně přístupné na louce mezi paneláky. Technika – co se týká vzhledu – je stále udržovaná. Nikde žádné zákazy – prostě něco pro děti – jestli to lze takto říci.

A samozřejmě pro nás = pouze trochu přerostlé děti.

 

Techniku si společně s námi prohlíží také rodina se dvěma dětmi, viditelně to nejsou místní. A Tomáš si přitlačil na fotku motorku vedle tanku T34. Nedalo mi to a škodolibě povídám k dětem, že Tomáš motorku odstavuje, aby měly děti další hračku.

V muzeu techniky jsou dvěma kusy zastoupeny také servisní a vyprošťovací stroje, na podvozcích tanků. Je dobře si uvědomit také obrovský podíl těchto lidí na výsledku. Když přešla fronta, nastoupili tito bojovníci s technikou a zachraňovali z trosek strojů opět funkční a v boji použitelné. Byla to asi pěkná dřina – historicky příliš nedoceněná.

Po prohlídce opouštíme Svidník – mimochodem i zde je spousta jiného duchovna k pokoukání.

Míříme přes Zborov (další místo bojů II. Světové války) na západ.

Pomalu nám dochází palivo, ale zrovna v tomto úseku není žádná čerpací stanice – neuvěřitelné. Teprve až na okraji Bardějova máme možnost nakrmit opět své oře.

Bardějov je město se spoustou památek a krásným náměstím (dlažbou z oblázků). My se ale moc nezdržujeme – abychom něco ještě ujeli, včetně otestování nějakého koupání v minerálních, nebo jiných pramenech. A tak jsem navrhnul Vyšné Ružbachy, kde se vždy nějaká možnost vykoupání najde.

Před Starou Lubovňou nás ještě trochu pokropí deštík, ale Nižných Ružbachách už opět hřeje slunko. Jdeme si koupit něco na zub a Václav hledá nějakou zmrzlinu typicky slovenskou. Nějakou Algidu si může jeden koupit doma = nesmyslná globalizace! Vašek nakonec vyhrabal v mrazáku něco jako Ruská zmrzlina. Ještě se dohadujeme, zda to není burákové máslo – není. Je to orieško-kaštanové hlbokomražené pyré. Beru si tedy tuto „zmrzlinu“ také – za 2€ to musí být ňamina. To jsme si naběhli – Vašek venku již ochutnal a …snažil se mne ještě zabrzdit, ale já už mám také placeno. Jednalo se totiž o surovinu/náplň koláče (bez koláče). Bylo mi líto pyré jen tak vyhodit a tak koukám po holkách, že to nějaké vrazím, ať doma upeče buchtu. Jedna mladší přede mnou prchala pryč – prý nevaří, nepeče a nic nechce…. Pak z krámu vyšla babička s vnučkou, ale snažili se napřed také vzít přede mnou do zaječích, ale nakonec je ukecám, ať vnučce upeče buchtu = PYRÉ TAK UDÁNO a snad buchta „od Čehunů“ chutnala?!

Pak už točíme na Vyšné Ružbachy. Stavíme na velkém parkovišti – oslovuje nás samovolně procházející chlap Slovák s tím, že to máme k jezírku Kráter lepší dojet druhou stranou, skrz obytnou zástavbu, kde je parkoviště rovnou vedle Kráteru. Poděkujeme za radu a za chvilku už parkujeme na tomto parkovišti (za 1€/hodinu). Kráter je jezírko se sirným pramenem. Lidí je tu celkem dost a my přicházející v kombinézách jsme zajímavým zpestřením. Zvláště, když se vysvlékáme úplně do naha, abychom si oblékli plavky. Cachtáme se v jezírku Kráter a trochu nás pálí veškeré oděrky i štípance na kůži. Ani případný „vlk“ neměl proti vodě z jezírka žádnou šanci. Zablbneme si a Vašek posléze zkouší salto, kdy díky svojí tělesné schránce vytvoří vlnu/já rychle vyhnupnu z jezírka a když vystrčí hlavu, dělám, že mně vlna vyhodila na břeh.

Ostatní se směji – vidí, že nejsme žádnénamistrované Máničky. Při koupání se domlouváme, že spát na místo mnou uvažovaných Pienin na Červený Kláštor, to vezmeme přes Slovenský Raj do Malé Fatry. Zde objevil před lety Vašek prý moc pěkný lovecký hotel/pension Zlatá rybka. A jelikož je to ještě poměrně daleko – balíme se. Zdravíme s rozloučením osazenstvo okolo jezírka a prakticky všichni odpovídají. U motorek se ještě holek od parkoviště (brigádnic pod 20) ptáme, kam by jely ony (zda do Vysokých Tater nebo do Nízkých - Malé Fatry). Prý do Vysokých. Hmm, je to jasné – holky jsou od mlada megalomanky = jedeme do Nízkých.

Vyrážíme směr Poprad. Zde si ještě u supermarketu kupujeme něco k pití a zmrzlinu. Klukům se líbí zmrzlinářka – já si jdu jako poslední a musím přitakat, že to byla pěkná holka. Mezitím se na východ od nás a také ve Vysokých Tatrách stahují černé mraky. Míříme přes Slovenský Raj a čeká nás parádní „závodní“ silnice – kličkovaná s dobrým povrchem. Dojíždíme zadní pneumatiky až do konce – jak Tomáš trefně prohlásil: „I ty připosránkovačské poslední boční 2 mm na boku!“

Současně míjíme řadu cikánských vesnic, kde místní nabízení u silnice hlavně houby. Opět jsou zde vidět těhotné holky pod 15 let, ale i jiné zajímavé výlevy, kdy houby nabízejí cigarety kouřící sociální děti hrající si s placatými telefony….ad..

Konečně dojíždíme do Zavadilky (Královohorské Tatry) – ještě krátká jízda mimo vesnici a již projíždíme vítací bránou Pensionu Zlatá rybka.

Zde stojí jedno holandské a dvě slovenská auta = místo pro nás by být mělo. Počasí se zhoršilo a začíná poprchávat. Dnes máme za sebou jen 384 km.

Jdeme si domluvit podmínky ubytování. Jako provozní obsluha zde funguje příjemná mladá slečna, která je hrdá na podnik, kde pracuje. Když odsouhlasíme velmi přijatelné finanční podmínky ubytování – slečna provozní s přehledem nekompromisněprohlašuje, „aby také ne, vždyť jsme s ohledem na kvalitu nejlevnější a nejlepší!“. No – to ještě uvidíme dcérečko.

Že se jedná o lovecký „zámeček“ vypovídají především stylově provedená vstupní hala, restaurace a salónek. Nechybí ani nábytek ke stolování z paroží.

 

Něco málo artefaktů je dále ještě také po chodbách ve všech podlažích.

Vašek se projeví ohleduplným a požádá o samostatný pokoj s ohledem na svoje chrápání – žádný problém (dostáváme dvou-pokoják 2 + 2). Vybalíme věci, umyjeme se a chvátáme do restaurace = kuchyně funguje „jen“ do 21:30 hodin (a to v pondělí!). Tedy – alespoň my s Vaškem. Tomáš se někam ztratil. Prý – asi venku telefonuje. Když sejdeme do restaurace, je nám to jasné – Tomáš již zde popíjí a povídá ve společnosti obsluhující slečny provozní.

 

Nakonec se s ní i skamarádíme, přestože si dlouho držela profesionální odstup. Postupně však přeci jen ubrala na nesmlouvavé profesionalitě. A dala malý prostor své slovanské slovenské ženskosti. Nakonec se seznamujeme také s kuchařem, který nám o chvilku dříve připravil večeři. Já se rozhodl pro slovenské brynzové pirohy se smetanou, Tomáš pro nějaký univerzální řízek a Vašek směsi něco na způsob české variace na halušky (zelí + masové kousky). Totiž ryzí nefalšované slovenské halušky se v Čechách nepodávají a ani Václav nechtěl riskovat originál.

Václav si na závěr objednává ještě palačinky. A pak ještě PET lahev piva - prý si ji vezme na pokoj. Obsluhující slečna ještě po 22:00 hodině obejde naposledy osazenstvo s poslední objednávkou (Holanďany sedící venku-borovičku, a další místní také venku-pivo). My jsme od počátku v restauraci sami, a když obdivuji nábytek ke stolování z paroží – otevírá mi obsluhující slečna Lucia přístup také do salónku – zde je prý ten pravý „cintorín“ trofejí – a byl!

 

Posléze již skutečně závěrečná a tedy potvrzení, zda Vaškovi opravdu natankuje žádané pivo. Ten už ale původní nápad zavrhuje – trochu dost se přejedl i přepil a pro plánovanou dávku piva už nezbylo místo.

 

Restaurace zavírá. My si jdeme ještě obejít motorky a okolí Zlaté rybky. Přitom se rozloučíme jak s provozní tak kuchařem, kteří jedou na noc domů. Je teplý večer a na obloze se honí černočerná mračna. Během noci přichází dvojí prudká přeháňka a trvalejší déšť.

Den čtvrtý/poslední úterý 12. 8. 2014 (Stav tachometru říká 66 976km)

Zavadilka, Brezno, Banská Bystrica, Zvolen, Žiar nad Hronom, Prievidza, Trenčín, Starý Hrozenkov, Uherský Brod, Buchlovice, Slavkov u Brna, Brno, Želiv, Praha, Plzeň

Ráno se probouzím první, jak jsem navyknutý v 06:00 hodin. Venku neprší, ale fouká vítr je mokro, vysoká vlhkost a po kopcích okolo se válí mraky.

 

Včera mi slečna Lucia počítačově vybrala dvě ideální trasy na domov. První o délce 850km vede po dálnicích přes Bratislavu. Druhá o délce 750km jen příležitostně kopírující dálnice. (Dále nám ten večer nedaleká bouře přerušila signál internetu).

Dnes se musím vrátit domů, neboť mi končí dovolená a počínaje zítřkem už opět zařezávám v práci. Kluci mají ještě dovolenou a tak se budou vracet postupně.

Koukám na radar a zjišťuji, že během 1 – 1,5 hodiny zde bude pršet nejméně na 2 hodiny a pak se má postupně vyjasňovat. Takový časový skluz si nemohu dovolit a tak balím, abych nejpozději za hodinu byl již na cestě. Slečna Lucia je již od časného rána opět na svém místě. Je překvapená, že tak brzy nakládám věci a ani nepočítám se snídaní. A tak, když mi počítá útratu za ubytování a minulý večer, musím povinně ochutnat také bábovku pečenou speciálně pro nás. Jak říkám – mám moc rád slovanskou slovenskou mentalitu – nejlépe zhmotněnou do pěkné ženské!

Než-li naložím věci na strojek, zjišťuji, že mám téměř prázdnou zadní pneumatiku – hned také kluci objevují zapíchnutý kus železa, okolo kterého uniká vzduch.

Slečna Lucka se mi plna účasti starostlivě snaží nabídnout pomoc – má kamarády v nedalekém pneuservisu. Nakonec jsem já tím, který je z této situace nejméně „vyřízený“ a nad věcí. Podotýkám, že se jedná o prkotinu – na nejbližší čerpačce pořídím antipich a je po problému.

Nerad se loučím s kamarády i s příjemnou Slovenkou Lucií, ale povinnost volá. Ještě si uděláme fotečku na rozloučenou a vyrážím.

Na nejbližší čerpací stanici je to asi 3 km jízdou vlnícím se „hadovi“ - do Polomky. Zde dotankuji benzin a pak nastříkám do pneumatiky antipich (6,50€), protočím kolo k odstředivému rozlití pěny, dofouknu na provozní tlak, pozdravím pumpaře a vyrážím.

Silnice je taková polosuchá, ale jede se dobře. Za zády se postupně zatahuje a jak vidím, radar nelhal. V Banské Bystrici sjíždím s úmyslem vydat je již zde na sever. Ovšem do cesty se mi postavila hradba tmavých mračen se začínajícím deštěm. Otáčím a vracím se na dálnici vedoucí na jih na Zvolen. Dešti sice ujedu, ale ten pacholek se nechce dát a pořád mám na plexiskle přílby klouzající kapky. Naštěstí jen takové poprchávání – silnice je suchá a jede se dobře. Akorát jsem si nevzal nákrčník – unesl bych jej, neb mi fouká za krk, ale zastavovat nechci – když se docela dobře jede. Žiar nad Hronom, Handlová, Prievidza --- člověk si to pohledem do mapy ani neuvědomí, ale ta vzdálenost/dálka tam prostě je.

Pokračuji na Nováky, Bánovce nad Bebravou, Trenčín. To už se blížím k rodné zemské hroudě. Počasí sice posílá stále poprchávající kapky, ale jinak je sucho a přes různě míjející i podjíždějící tmavé mraky to nakonec vypadá, že dosáhnu rodné hroudy „suchou nohou“.

A skutečně – až na hranice do Starého Hrozenkova dojedu bez moknutí. Je asi 11:45hodin, kdy si dávám na hranicích pauzu u stánku s ovčími, kozími a jinými produkty slovenské živočišné výroby.

Pošlu zprávy, odfrknu, navléknu nákrčník a někdy okolo poledne pokračuji dále do země České.

Zde se však oblačnost sráží a před Uherským Brodem už leje jako z konve. Říkám si, že to snad projedu, schovávám se co nejvíce za kapotáž a topím pod kotlem. Déšť však nepolevuje. Vydržím se schovávat za kapotáží ještě za Uherské Hradiště – až na čerpačku do Buchlovic. Zde již není zbytí a po natankování přihází na řadu „protichemický“ oblek do deště, telechňapky a telebotky (návleky přes rukavice a přes boty). Pozdravíme se s pumpařkou, kdy jsme samozřejmě prohodili několik vět, a už opět vyrážím. Déšť už mi až tak nevadí. Co mi dále vadí, jsou vyjeté vymačkané koleje plné vody a hlavně dodávka tlačící se mi při 120km/h na zadek. Tato rychlost byla, zde v terénu plném zatáček, na moje 8 let staré pneumatiky/za zenitem, a panující podmínky, až dost. Jinak by buchlovické zatáčky za sucha nebyly vůbec špatné.

Před Slavkovem u Brna polevuje déšť na intenzitě. Samozřejmě nelze zde nepřipomenout velký historický milník (Ovšem opět se týká války/násilí/utrpení…).

Ze Slavkova mířím na sever – do Olšan zkusit najít zapomenuté věci, při pobytu o týden dříve. Tato snaha je nakonec korunována úspěchem. Mimoto se mi podaří zachytit na fotografii předmět svobodu demonstrující s předmětem svobodu skutečně dávajícím!

Pak již mířím do Brna a dále po dálnici D1 na Prahu (t. č. těžce zmítanou řadou uzavírek v rámci rekonstrukce na 5 let).

Opět neustále poprchává, ale jakmile se blížím k předělu Vysočiny – objevuje se na nebi dělící čára, kdy oblačnost končí na této části Vysočiny – ovšem na druhé, směrem ku Praze a dále na západ, již na dálku září azurové nebe bez mráčku. A skutečně – z nevlídného počasí trvajícího od samého rána – najednou vyjíždím do krásného horkého slunečného počasí druhé poloviny dne i republiky.

Hned dostávám chuť opět jezdit, užívat si jízdu za sucha. Sjíždím tak na exitu 71 a mířím napravo od dálnice s tím, že to nějak zaklikatím postupně na západ. Opět mne však otráví spousta uzavírek a nakonec jsem rád, že se na exitu 56 vracím na dálnici. Pokračuji na Prahu a prakticky nevyhnutelně se potkávám s „Murphiho zákonem“, kdy na počátku úseku s absencí čerpacích stanic musím přepnout na rezervu (na dálnici v tempu mám tak 40km jistoty paliva a dále nejistotu). Než-li se dostanu na OMV v Praze, říká již tachometr 48 km od přepnutí na rezervu.

Projedu Prahou a najíždím na D5 směr Plzeň a asi tak o hodinu později parkuji Honzíka v pořádku do garáže a chválím ho! Na tachometru se objevila hodnota 67 739km. Dnešní přesun nakonec činil 763km, což už je denní vzdálenost hodná cestovatelů !

Celkem jsme společně při akci „naše osmnáctka“ nacválali s Honzíkem pěkných 2 233km = doslova také číslovkou pěkné kulaté sumičky!

Kluci Vašek a Tomáš dorážejí v pořádku o další 2 dny později – a rovnou ke mně poreferovat.

Výborný závěr výborné akce (i když malilinko v poklusu).

© Franky