JSME KOMPLETNÍ CESTOVATELSKÝ TEAM AKCE „ NAŠE OSMNÁCTKA“!

Vašek projel z Plzně, až sem do Levoče, bez moknutí. Vyjel, jak slíbil, v 10:00h. z Liblína na Berounce, a v 17:30h. tankuje slovenský benzin v Levoči. Zřejmě dobrý oddíl„STS Radčice-West“. Domlouváme se, že dnes ještě dosáhneme konce „naší osmnáctky“ v Michalovcích a Vašek zná pěkné ubytování na nedaleké ZemplínskéŠíravě. Nu – nezní to jako špatný plán tak vzhůru do realizace.

Vyjíždíme a během stoupání nad město Levoča už silnice osychá a o kousek dále snad ani nepršelo. V dálce na nás majestátně kyne Spišský hrad.

Připravím fotoaparát a snažím se kluky za jízdy zachytit s hradem na pozadí. Díky této snaze (přidat plyn/pustit/otočit/fotit) míjíme číhající policajty předpisovou rychlostí – ale že byly dobře zašité potvoryslovenské. Nestyděl by se za ně ani kdejaký loupeživý rytíř ze středověké historie zdejšího Spišského hradu.

Silnice č. 18 je zde na Slovensku stále dobře udržovaná a stavební velkorysost z ní čiší každým coulem. Mimochodem – i minulo-režimové podniky z dob rozvíjení socialismu a udržení zaměstnanosti zde prakticky všechny stále fungujíi. A silnice měla při jejich budování velký význam.

Dosahujeme Prešova a bez zbytečných zdržování pokračujeme na Hanušovce nad Toplou a dále na Vranov nad Toplou. Počasí se postupně vyčasilo a blížíme se krásným večerem ke konci. Cestou potkáváme restauraci Letadlo – podobnou jako u nás za Mladou Boleslaví směrem na Liberec.

MICHALOVCE = JSME NA KONCI „NAŠÍ OSMNÁCTKY“!

Bývalá silniční tepna naší společné republiky Čechů a Slováků a současně tak hlavní cíl našeho toulání dosažen! Hlavně zde na Slovensku nese stále to pravé číslo 18. Slovensko nám během dnešního dne dalo okusit hory, posléze velehory, dále úrodnou teplou nížinu a nyní nás čeká ještě původní československé moře (rozlohou přibližně jako maďarský Balaton).

S Václavem na čele dorazíme k Zemplínské Šíravě a jedeme okolo severozápadního břehu dále na severovýchod Šíravy. Od přehrady odjíždí nacpané autobusy MHD a je vidět, že zde trávilo pěknou neděli spoustu lidí. Také podnebí se za cca 150km výrazně změnilo – zde je taková téměř jako přímořská teplá nížina.

Místo uvažované pro dnešní nocování však míjíme. Následuje návrat a trocha hledání, kdy objevujeme opuštěný, zdevastovaný a chátrající velkoryse pojatý hotelový komplex.

Je nádherný večer umocněný svitem extrémníhoměsíčního úplňkuo 20% většího nežli obvykle (díky konstelaci z dlouhodobého hlediska největšího přiblížení planety měsíc k matičce Zemi!).

A konečně také nacházíme hledané ubytování v restauraci Terasy.

Jenže ouha------dorazili jsme na místo za tmy po 21 hodině. Trochu nás zaráží hlasitá živá hudba i osazenstvo. V restauraci znění cikánské cajdáky a všude je jich plno.

No má úcta – a tady, že máme bydlet…?! Ale přeci nejsme srabi. Václav se vydává do restaurace doptat na možnost ubytování a my s Tomášem mu„kryjeme záda a případný ústup“ (před restaurací). Cikáni naštěstí nebydlí vůbec v ubytovacích prostorech pod restaurací a pikolík nám sděluje, že se zde konají cikánské křtiny, ovšem zábava v restauraci již nebude mít dlouhého pokračování. Je neděle a od 22:00 hodin platí noční klid a to bez výjimky. Což je za ¾ hodny. OK – pikolík nám po dohodě přiděluje západní pokoj. Až ke vstupu zajedeme na motorkách. Ubytování je slušné – cena 12€ také. Když si připravím plachtu na motorku – od rána ještě vlhkou, povídá mi Tomáš: „To Ti bude motorka pěkně hořet, až Ti na ní Cikáni z terasy hodí vajgla“. Koukám nahoru a povídám, že jsme daleko. V tu ránu letí dolů vajgl a padá těsně vedle mojí motorčičky. A tak na plachtu rezignuji (chtěl jsem jí hlavně usušit) a posléze posouváme motorky ještě více na okraj objektu/kam již nahoře na terase nemají Cikáni přístup.

Vybalíme věci, osprchujeme prach z cest a vyrážíme sehnat ještě něco teplého k snědku. Sice žertujeme --- že bychom se jako mohli zapojit do zábavy nahoře a tedy nechat ochutnat této komunitě, jak to vypadá, když jim někdo užírá z jejich koláče ---- nakonec to pochopitelně zkusíme raději jinde. Václava ještě zastaví jeden z Cikánů s dotazem, odkud jsme:

„Z daleka, až z Plzně“. Nu a Cikána vypadne: „Jááák z daleka, jasu z Ústí (n. Labem)!“

Kousek od našeho ubytování svítí do tmy noci stánek s občerstvením. Nabízí obvyklé klobásy a jiné nenáročné občerstvovače. Obsluhující asi 20-ti letá slečna je docela zklamaná, když jí narovinu povídám, že se ještě mrkneme dále – rádi bychom totiž polkli nějaké normální jídlo. Každopádně kvituji její nabídku, že zavírací dobu upraví podle nás a tak jí říkám, že pokud nenajdeme něco jiného – jsme během 15 minut zpět. Tomáš je tak trochu udiven mojí upřímností.

Na doznívající diskotéce v objektu opodál se sice osazenstvo chce s námi družit, ale k jídlu by nám připravili maximálně na prkénko nakrájený salám. V objektu nad diskotékou je ještě klasický dům služeb (samoobsluha, kavárna, textil…), otevřena je ještěpouze kavárna, která právě zavírá.

Nakonec nám nezbývá vrátit se ke stánku k obsluhující slečně a kuchtícímu klukovi. Dávám si fazolovou polévku za něco přes 3€ a společně s Tomášem ještě klobásu také za > 3€. Vašek si dává žebírka (před-grilovaná a zachlazená) za 7€. Kluci dále pivko za 1€ a já nealko ochucené za 1,20€. Nežli nám jídlo připraví, samozřejmě přepočítáme cenu a hodnotíme. Skoro 100,-Kč za polévku, 100,-Kč za klobásu, nebo 200,-Kč za žebírka u stánku hodnotíme jako plážovo-přirážkovou cenu.

Ovšem ---- pak někam nese kuchař misku pro bernardýna/ale ono to není pro bernardýna/ ona je to moje „mistička“ s fazolovou polévkou. Mimochodem – místní chleba byl vynikající vůní i chutí. Hned mi napadlo, že jsem se cestou všiml, jak místní zemědělci ještě hnojí pole klasicky hnojem, a že také drží velké chovy dobytka. A když už jsem to nakousl - nikde žádné žluté lány řepky/jako u nás!!!

Polévka je výborná, ale není mi jasné, kam se mi má vejít ta klobása. To jsem ještě nevěděl, jak vypadá slovenská klobása?!! A už se nám to nese – a sakra, klobása po Slovensku má na délku bezmála 0,5 metru a váhově obdobně tak 0,5 kila. No – má úcta! Nu - tak do toho. Zasloužíme si to, vždyť jsme si právě splnili pilotní záměr akce a zdolali „naší osmnáctku“!

Obsluha je sice příjemná, vůbec nebrblá ani nedělá obličeje – ale jsou již oba za celý den viditelně unavení. Dáváme si tak ještě jedno pití s tím, že nám to mohou spočítat a jít si oddychnout. Když dopíjíme drinky, přijde na návštěvu zemplínský „chrobáčik“ o délce asi tak 5cm. Dokonce obsluha si ho přišla vyfotit s tím, že něco podobného ještě neviděli.

Po večeři se jdeme projít okolo vody. Je zarážející, že v polovině letní sezóny je tady minimálně návštěvníků, ať již ve stanech nebo ostatních ubytovacích prostorech. Měsíc ohromně září, záře se odráží ve vodní hladině a vytváří zajímavou atmosféru. Do toho nepřetržitě cvrlikají místní „cikády“ = dotvářejí tak atmosféru ještě zajímavější. Také voda je teplá a průzračná – že nakonec alespoň projdeme část procházky vodou. Obloha bez mráčku, klidno a horko. Čeká nás tropická noc.

 

Tachometr mého strojku říká 66 592km – za dnešek jsme absolvovali 579km.

Noc byla zajímavá. Jednak – za výkon Vaška by se nestyděl ani šumavský dřevorubec-akorát v lese a pracovní době. Vydržel jsem něco po půlnoci, ale dál jsem se musel vyvětrat a nechal jsem již také dveře ven dokořán. Následně se již dalo uvnitř přes horko existovat. Jenže - brzy ráno přiběhl nějaký pes – postavil se mezi dveře/jistě se ještě potvora ušklíbl/a ….vyzkoušel jak má silný hlas – vlastně štěk – přímo směrem k nám dovnitř! A pak si klidně šel po svém – záškodník jeden.

Den třetí pondělí 11. 8. 2014 (Stav tachometru zahajuje na 66 592km)

ZemplínskáŠírava,Michalovce, NižnýHrabovec, Velká Domaša, Miňovce, Stropkov, Svidník, Dukla (VyšnýKomárik), Svidník, Zborov, Bardějov, Stará Lubovňa, Vyšné Ružbachy, Kežmarok, Poprad, Telgart, Zavadilka nad Hronom

 

Ráno nastává nádherný den – vyrazíme se místo snídaně vykoupat. Voda je teplotně akorát (tak 22-23°C), na stojící vodu je překvapivě čistá – asi jako Hracholusky u hráze v polovině léta.

Pak si zabalíme věci, uklohníme jednoduchou snídani a jdeme zaplatit pobyt. Nejprve Tomáš, ale vrací se s nepořízenou – dnes je zde servírka a omlouvá se, že kolega někam uklidil kasu a tak nemá drobné zpět na 50€ bankovku.

Podruhé vyrazím platit já s drobnými – servírka uklízí nepořádek po včerejšku, nu adrobné mít nebude – včera během večera se jim totiž v restauraci ztratila kasa!

To je peklo!!!

Nabudíme stroje a sjíždíme na přístavní molo lodní dopravy – kde si máme v úmyslu vyrobit nějaký pěkný snímeček s pozadím vodní plochy. Během focení nás doběhne jeden chlap s tím, že nám upadla při sjíždění rukavice-Vaškova. Frajer – všechna čest!

Po cestě na Michalovce se všímáme uprostřed čtyř-proudovky hrobečku motorkáře. Opravdu pěkně propracovaného, kdy skrze palivovou nádrž „kapku“ JAWA procházel kříž, nádrž lakována na černo s hlubokým leskem a logem Honda. Moc pěkně vyvedená vzpomínka – ten na motorce tady nechal lidi, kteří ho jak vidno měli hodně rádi. Bylo to takové připomenutí, že ve skutečném životě vyhrávají Ti, kteří dokázali včas vyměnit zastydlo-pubertální heslo:

„Lepší první v pekle, než-li druhý v nebi!“,

za nikoli tak ramenatě znějící:

„Lepší je být živým zajícem, než-li mrtvým lvem!“

Kousek se vracíme na západ po „naší osmnáctce“ a posléze točíme na sever k nádrži VelkáDomaša. Již před Malou Domašou začínají objížďky a dále se objevuje velká frekvence policejních vozidel číhajících za bukem na svoje objeti/nebo také pendlujících. Projíždíme okolo Velké Domaši, což je nádrž, kterou považuji ze slovenských za nejlepší.

Tachometr mého Honzíka CBR se pomalu blíží dosažení ďábelského stavu ujeté vzdálenosti 66 666km. Tento stav nastává na příjezdu do obce Miňovce a tak mávnu na kluky a zastavuji – u kostela – na fotečku.

A jak vidno stálo u nás nebe (kostel) i peklo (tachometr), protože po zastavení se všímáme dobře maskovaného policejního měřícího vozidla – během chvíle u něho zastavuje druhé policejní – párové jezdící. A tak nás opět NEDOSTALI!

Blížíme se ke Svidníku – od poslední návštěvy v roce 2002 vyrostl okolo Svidníku obchvat a tak památník u vjezdu na Údolí smrti se ocitl na souběžné vedlejší silnici.

 

Památník - ustupujícího fašistického tanku Tiger s věží otočenou dělem vzad a na něho najíždějící sovětský tank T34 je na svém místě – je v rámci dnešní doby i udržovaný. Projedeme si také ostatní místa Údolí smrti a do dnešních dnů zde přetrvávající části tehdejší techniky – patrně v poloze, kdy byla vyřazena z boje. Vojenská operace byla tehdy z větší části Sověty přenechána na našem praporu, což nebylo dobré rozhodnutí. Byli tak postaveni zelenáči proti fašisty profesionálně vypracované linii obrany. Musela to být neskutečná jatka a každého válečného štváče bych nechal projít živě tímto peklem = aby je přešly tyhle válečné choutky.

Posléze pokračujeme až na hranice do VyšnéhoKomáriku, kde přibližně tato bitva o Dukelský průsmyk v podstatě začínala, a kde byl po válce vystaven monumentální pomník této bitvě. Než-li tam dojedeme, opět potkáváme měřící policejní dodávku, která má na střeše obrovské snímací zařízení. Místní lidé nám během cest sdělují, že toto zařízení měří údajně rychlost na vzdálenost až 2km a je lhostejno ve kterém směru – pěkně záškodnická věcička.

Projdeme památník a točíme naše stroje zpět - vracíme se všakjinou „bojovou“ cestou, kde potkáváme také „odložený“ letoun, děla protivzdušné obrany atd..

Když už jsme se obuli do poznávání techniky – navštěvujeme ještě ve Svidníku muzeum dukelské operace. Zde stojí vedle kulatého stavebního objektu muzea na louce více strojů najednou – běžně volně přístupné na louce mezi paneláky. Technika – co se týká vzhledu – je stále udržovaná. Nikde žádné zákazy – prostě něco pro děti – jestli to lze takto říci.

A samozřejmě pro nás = pouze trochu přerostlé děti.

 

Techniku si společně s námi prohlíží také rodina se dvěma dětmi, viditelně to nejsou místní. A Tomáš si přitlačil na fotku motorku vedle tanku T34. Nedalo mi to a škodolibě povídám k dětem, že Tomáš motorku odstavuje, aby měly děti další hračku.

V muzeu techniky jsou dvěma kusy zastoupeny také servisní a vyprošťovací stroje, na podvozcích tanků. Je dobře si uvědomit také obrovský podíl těchto lidí na výsledku. Když přešla fronta, nastoupili tito bojovníci s technikou a zachraňovali z trosek strojů opět funkční a v boji použitelné. Byla to asi pěkná dřina – historicky příliš nedoceněná.

Po prohlídce opouštíme Svidník – mimochodem i zde je spousta jiného duchovna k pokoukání.

Míříme přes Zborov (další místo bojů II. Světové války) na západ.

Pomalu nám dochází palivo, ale zrovna v tomto úseku není žádná čerpací stanice – neuvěřitelné. Teprve až na okraji Bardějova máme možnost nakrmit opět své oře.

Bardějov je město se spoustou památek a krásným náměstím (dlažbou z oblázků). My se ale moc nezdržujeme – abychom něco ještě ujeli, včetně otestování nějakého koupání v minerálních, nebo jiných pramenech. A tak jsem navrhnul Vyšné Ružbachy, kde se vždy nějaká možnost vykoupání najde.